Mladá láska

Katka šla jako obvykle do školy. I když se měl konat „významný“ den, nervozitu nepociťovala. K nim do třídy měl nastoupit nový spolužák. Říkalo se, že je to krasavec z velmi bohaté rodiny. Ji to však nezajímalo.
Ve třídě všechno vřelo. Dívky seděly v hloučku a dohadovaly se o tom, která mu dřív padne do náruče. Katce to přišlo dětinské, vždyť ho v životě neviděly! S chutí se tomu zasmála. Kluci jen nejistě koukali kolem. Báli se nové konkurence. Jen její nejlepší kamarád Petr byl v klidu. Ostatně jako vždy. Proto ho tak měla ráda.
A je to tady. Dveře se s tichým vrznutím otevřely a pomalým krokem vstoupil kluk. Velmi krásný kluk. Katka znuděně vzhlédla, ale při pohledu na něj se jí zastavil dech. „To snad není možné! Jsem úplně stejná jako ty ostatní husy. Zblázním se do takového třídního krasavce!“ ale nebylo to pouze dětské zalíbení. Cítila to. Rozklepaly se jí kolena, dýchala nepravidelně a nemohla se soustředit.
Jako by se s ní zastavil čas. Tak okouzlujícího kluka jaktěživ neviděla. Každý jeho pohyb jí připadal roztomilý. Vlasy mu spadaly do obličeje tak rošťácky, že ji to podlamovalo kolena. Oči mu zářily neskrývanou zvědavostí, jak na něj všechny tváře hleděly! Lehce se pousmál, poodhalil své dokonale bílé zuby. Tak moc chtěla ochutnat jeho rty. Taková nezahnatelná touha. Jeho jemné ruce ji přitahovaly jako magnet. Přála se jich dotknout, zaplést své prsty mezi jeho. Celá postava se jí zdála perfektní…
„Ahoj všem!“ zvolal vesele ten neznámý, „jmenuju se Honza!“ Učitelka předstoupila před třídu a pokynula rukou. Postupně se mu všichni představili. Honza s úsměvem sledoval nervózní tváře. Pobavilo ho to, vždy si totiž myslel, že nesvůj by měl být on. Jakmile došlo na Katku, při vstávání neznatelně klopýtla a pohledem se setkala s Honzou. Hned bylo oběma jasné, že jim propíchl srdce ten samý šíp.
Honza si okamžitě ke Katce přisedl. Všichni nasupeně a žárlivě zírali a rychlostí blesku se začaly šířit pomluvy. Nevnímali to. Zamilovali se a oba si tím byli jisti. Věděli to.
Po pár dnech se spolu vydali na procházku. Chtěli se poznat. V parku si lehli do trávy a sledovali oblohu. „Je to tak krásné, tak neuvěřitelné, tak báječné…“ Přitiskla hlavu k jeho hrudi a registrovala zrychlené bušení srdce. Položil svou ruku na její vlasy, hladil ji, laskal, líbal. Převalil se na ni, nemohli tomu zabránit, oba po sobě tak toužili. Při každém okamžiku se jejich láska stále více stupňovala…
„Tak hluboký cit jsem nikdy necítila. Je to vůbec možné?“
„Já tě miluju a ni to nezmění. Chci být s tebou…“
Navzájem se oblékli a vydali se domů. Cestou se dětsky pošťuchovali. Takové štěstí….
Každý den spolu chodili posedět na to místo. Připomíná jim to jejich společnou euforii…
Po měsíci ji šokuje nenadálá nevolnost. Co se děje? Vždyť překypuje zdravím. Myslí se jí přežene hrozivá myšlenka. „Proboha, co když čekám dítě?“ Snaží se to pomyšlení zahnat, ale strach ji neopouštěl. Hned ten den si koupí těhotenský test. Těch pár minut ji stresuje. Bojí se vůbec podívat na výsledek. Nechce to odkládat. Teď….
„Proboha! To nemůže být pravda! NENENENE! Nejsem přece těhotná!“ Neví, co dělat. Strach jí zatemňuje mozek. Rozhodne se nejprve to říci svému nejlepšímu kamarádovi. To není nikdo jiný než Petr. Volá…
„Petře, Petříku! Potřebuju pomoc! Je to nutné!“
„Zlato, copak se děje? Jsi vystrašená…“
„Prosím, hned přijdi…“
Petr zaklapne telefon a rychle běží za ní. Co se může dít? Za pár minut klepe na dveře a uvidí Katku celou ubrečenou. Mezi dveřmi na něj křičí: „Jsem těhotná! Těhotná! TĚHOTNÁ!“
Petr je v šoku. Obejme ji a utěšuje. „Bude to dobré, uvidíš, zvládneš to, něco vymyslíme…“
V tu chvíli se za nimi objeví Honza. Překypuje zlostí.
„Tak ty si myslíš, že si můžeš střídat kluky jako ponožky! A vůbec ti není blbé to dělat přímo před máma očima!“
„Je to úplně jinak než to vypadá! Prosím, poslouchej mě…“
„Měl bych snad? Nemám k tomu důvod. Je mi z tebe špatně!“
„Ale já jsem těhotná!“
Tahle věta ho nesmírně ranní. Neví, co říct, neví, zda jí věřit, neví nic.
„Nevěřím ti! Neustále se jen vymlouváš! A vůbec… Je KONEC! SBOHEM!“
„Ne, Honzo! Vrať se! Já tě miluju, chápeš to, miluju! Nemůžeš mě přece opustit, co naše dítě?“
Ale to Honza už běží pryč. Chce na to všechno zapomenout. Katka zlostí zabouchne dveře Petrovi přímo před nosem. Zoufalství. Bolest. Zhrzená láska. Její myslí plynou ty nejhorší myšlenky. Rozhodne se to vyřešit… Vyjede do nejvyššího patra a vyleze na střechu. Nechce už dále žít. Bez Petra… Pomalu kráčí k zábradlí, přeleze ho a podívá se do dáli. PADÁ…