Second life - 5. část

Konečně pátek! Rychle jsme se nasnídali a jeli do školy. Samozřejmě jel zase jako šílenec.
"Tomášku, nemáme na nové auto."
Zpomalil. Pořád ho trápil ten nedostatek peněz. Stejně jako mě. Když jsem se zamilovala do Moulin Rouge, prohlašovala jsem, že budu žít bez halíře. Jenže to nejde. Když chcete žít alespoň trochu obstojně, není to možné... Ale vlastně jsem žila bez halíře... Něco jako padesáťáky už dávno neexistuje!
Zastavil před školou. "Půjdu najít nějaký volný místo." Vypadal otráveně. Dala jsem mu pusu na rozloučenou. "Sejdeme se ve 2 před budovou."
"Budu tam," řekl stejně otráveně, jak se tvářil a odsvištěl.
Stála jsem tam a dívala se, jak odjíždí. Musím ho z té melancholie nějak dostat, jinak se zblázním. Takhle zaseknutej ještě nebyl. Jestli jsem byla šťastná, že má Míša krásný prstýnek, tak on byl nešťastný, že mi takový nemůže dát. A mně to přitom bylo tak strašně jedno!
Odebrala jsem se na přednášku. Sedla jsem si do první řady, abych se přinutila dávat pozor. To zpravidla pomáhalo. Dneska moc ne. Naštěstí jsem nebyla tázána. Hrála jsem si s tužkou a kreslila si mezi poznámky kolečka. Co je tak úžasnýho na zlatých kolečkách? Jeden jsem nosila už strašně dlouho. Měla jsem ho od babičky. Pořád se krásně leskl. Nepotřebovala jsem další. Potřebovala jsem novou flétnu a strašně jsem si chtěla koupit pikolu, protože jsem ji postrádala od doby, kdy jsem přestala chodit na orchestr a musela jsem ji vrátit, chyběl mi její pištivý zvuk. Potřebovala jsem hodně věcí, ale hlavně jsem potřebovala Toma. Ale ne v tomhle rozpoložení. To teda ne.
Povzdychla jsem si a šourala se na další přenášku. Taky jsem ji přežila spíše v mrákotách. Nakonec jsem uznala, že tu nemusím ztrácet čas a šla jsem do vedlejší univerzitní budovy hledat Tomáše. Měl hodinu volno. Seděl na internetu a horlivě stahoval na flashku nějaký divný kódy.
"Tak a mám toho dost!" začala jsem zlobně.
Vyjeveně zvedl oči od obrazovky.
"Pořád na to musím myslet. Nechci žádný prstýnek! Přestaň se tím prosím zabývat!"
"Aha. Tak jo." Nejspíš nechápal, proč tak vyvádím.
"To ty tvoje nálady! No a co, tak jí dal prstýnek! Pro ni je to ten nejlepší, pro mě jsi nejlepší ty!"
"Díky," usmál se.
"Už s tím dáš pokoj?" ptala jsem se obezřetně, abych se ujistila, že zase můžu odkráčet.
"Jo, dám s tím pokoj. Když si to přeješ."
"Hmmm. To bylo nějak snadné." Měřila jsem si ho kritickým pohledem.
"Právě jsem četl maily. Zvýšili mi plat," zazubil se.
"Gratuluju." Nechtěla jsem se moc radovat. Náš život nesmí být o penězích. Nesmí!
Vzal mou útlou ruku a políbil mě do dlaně. Přiměl mě usmát se. "Vyzvednu tě ve dvě. Teď běž, ať nemeškáš."
Stejně už jsem šla pozdě...
***
Odpadla mi poslední hodina. Našla jsem si v chodbě prázdný stůl a začala překládat nějakou německou předmanželskou smlouvu. Smysl předmanželské smlouvy jsem moc nechápala. Když se lidi mají rádi, žádnou smlouvu nepotřebujou. A jestli mají pocit, že ji potřebovat budou, neměli by se vůbec brát. Šlo to docela rychle; jak jsem byla vděčná, že jsem se na obchodce naučila všemi deseti. Neuvěřitelně mi to šetřilo čas.
Někdo mě objal kolem ramen a zíral, co píšu. Kdo asi... Jemně mě políbil na krk.
"Už jen jeden odstavec," zamumlala jsem a snažila se na ten poslední odstavec soustředit. Už zase mi to moc nešlo. Tentokrát kvůli němu. Nemůžete se soustředit, když vám někdo něžně přejíždí prsty po krku a cítíte, jak vás spaluje pohledem. Motýlci mi tančili v břiše tak zběsile, že jsem se bála, že vyletí ven! Snažila jsem se nadechnout, ale neměla jsem pocit, že by do mě proudil kyslík. Jako by se všechno zastavilo. Zavřela jsem oči. Pak mu naštěstí zazvonil telefon. Pomalu mě pustil, sáhl po mobilu a posadil se na židli vedle mě. Volal jeho táta. Snažila jsem se dostat z šoku a dopsat ten prokletý odstavec. On se zatím bavil o karburátorech a o Vánocích.
"Jo, tati jsi pozvanej k Tvrzníkům."
Zamrkala jsem. Když to říká, asi to tak bude. Musím se opravdu začít víc bavit se svými rodiči, jinak se všechno dozvím jako poslední.
"Bude nás pět," pokračoval Tom.
Fajn, to mi vyhovovalo. Neměla jsem ráda obrovské rodinné sešlosti, tahle naštěstí velká nebude. A můj táta bude rád stejně jako Tomášův. Strašně si rozuměli. Až jsem měla někdy pocit, že mi otec Tomáše schvaluje jenom kvůli jeho tátovi. Všechny ostatní kluky nemohl vystát.
"Jasně. Budu ji pozdravovat. Měj se tati a nezapomeň, na Vánoce už máš program..." zavěsil.
Můj odstavec byl dopsaný. Hodila jsem si překlad na flashku a vstala. Šli jsme ven. Tiskl si mě k sobě a vypadal šťastně. Dneska dokonce ani neměl potřebu jet zabijácky rychle. Nakoupili jsme na týden dopředu. Doma jsem se prohrabovala poštou. Otevřela jsem výpis z účtu a uznala, že na tom teď nejsme zas tak špatně.
"Promluvím si s tátou o tom, že by dodělali podlahy," křikla jsem na Tomáše.
"Souhlasím," slyšela jsem z kuchyně. Očividně měl už zase hlad.
"Nech ty sušenky, bude ti špatně!"
"Ano, paní učitelko," křenil se a otvíral další Siestu.
"Nechápu, kam to dáváš," kroutila jsem hlavou. Někdy jsem přemýšlela, jestli nemá ve střevech tasemnici. To nebylo možný, aby toho tolik spořádal a nikde to nebylo vidět! Jenže on se taky tolik neválel jako já. V létě jsem chodila běhat a na kolo, ale jinak jsem byla v podstatě pohodlná osoba. On byl nadšený z basketu a hokeje. Blázen! Vždycky na Silvestra mě vytáhl bruslit někam na rybník. Další týden jsem strávila v bolestech...
Dala jsem se do přípravy jídla. Když ho zhltl, pročítal si nějakou knížku o tvorbě webovek. To mi připomnělo moje zanedbávané webovky. Samozřejmě o mnoho primitivnější než to, co uměl on. Zakroutila jsem hlavou. Neměli jsme internet, tak jsem měla na takovéhle věci málo času.
Odebrala jsem se do pracovny hrát. Na tom, že jsme bydleli tak daleko od ostatních bylo skvělé, že jsem mohla dělat rámus klidně o půlnoci a nikomu to nemuselo vadit.
Kolem devátý jsem toho musela nechat. Přišla mi smska od Mišky. Lenka přijela z Prahy a předváděla se na párty u Kozy. To nejspíš chtělo co nejrychlejší zásah. Tomáš vypadal znuděně, ale souhlasil, že půjde.
***
Seděla jsem s holkama v klubu a němě zírala na bývalého spolužáka ze základky. Právě nám oznámil, že naše matikářka je po smrti. Jestli si dělá srandu, nakopu mu zadek.
"Co se stalo?" vysype ze sebe Miška. Já nejsem schopná cokoliv říct. Vidím, že na mě Tomáš ustaraně kouká z druhého rohu místnosti. Kroutím hlavou. Ne, nechci, aby přišel. Klid...
"Pořádně nevím. Přišlo to náhle. Jednoduše ji našli mrtvou."
"Jen tak?" pokračuje Míša ve vyptávání. Lenka mlčí. Dost dobrý kontrast. Předtím mlela pantem jedna báseň.
Kudrna přikývne. "Výduť."
"Jo, o tom jsem slyšela," zamyslí se Míša. "Nedá se s tím nic dělat."
Kudrna odkráčí. Pitomec. Něco takovýho říct a pak jen odejít.
"Fuj," vysoukala jsem ze sebe. Asi půjdeme na pohřeb, co Míšo?"
"Jo. Kouknu na Spolužáky, určitě tam někdo napíše datum..."
"Jo." Nic jsem neříkala. Byla jsem tak prázdná. Pozorovala jsem Lenku, jak do sebe hází jednu sklenku za druhou. Určitě se pořádně opije. Otočím se na Míšu. "Může u vás přespat? Vždyť víš, my nemáme ani gauč. Musela bych ji vzít k nám do postele," pokusila jsem se o úsměv, ale moc mi to nešlo. "To by se Tomáškovi nelíbilo."
Lenka zakroutila hlavou. "Já... já se o sebe postarám."
"Ne, nepostaráš!" odmítla jsem to.
"Fajn, vezmu ji k nám," slíbila Míša. Byla jsem jí vděčná. Už vidím Toma na podlaze pod snídaňovým stolkem... Klidně by si tam lehl, žádný problém, jistě... Ale tomuhle jsem se musela usmát aspoň v duchu!