Second life - 6. část

Venku řádila chumelenice. Slyšela jsem, jak vítr ohýbá stromy v nedalekém lese. Zachumlala jsem se ještě víc do peřin a přitiskla se ještě blíž k Tomášovi. Nebudila jsem se takhle po nocích často. Ještě méně často, když byla tma, ale měla jsem za sebou tak vypjatý den, že se to asi muselo někde odrazit. Přemýšlela jsem, jestli mi není do breku. Bylo mi do breku. Už jsem nebrečela pěkně dlouho. Vlastně od té doby, co chodím s tím zázrakem ležícím vedle mě. Nespal. Nikdy nespal, když jsem nespala já, vzpomínáte? Ale nic neříkal, nechával mi tak takové malé soukromí. Nechtěla jsem brečet. Opravdu ne. Ovšem smrt ve mě vždycky otevírala stavidla. I když mi umřel první křeček, řvala jsem úplně nehorázně. Přehodila jsem si peřinu přes hlavu a nechala slzy samovolně odtékat na polštář. Škvírou ke mně doběhl paprsek tlumeného světla. Asi rozsvítil lampičku na nočním stolku a přehodil přes ni šál záclony. Neochotně jsem se vyhrabala z té své ulity a zírala na zelené kytičky, které ta záclona vrhala na stěny. Naklonil se ke mně a slíbal mi slzy. Přitáhl si mě k sobě, objímal mě a nic neříkal. Ach, to bylo tak dobře! Že jen čekal, co řeknu já a já zašeptala: "Slib mi, že se ti nic nestane, že mě nikdy neopustíš!" A věděla jsem, že blábolím, že nic takového nehrozí, ale on se mi nesmál, chlácholivě mi přejížděl rukou po zádech. Když dorazil k pasu, jeho ruka vklouzla pod mé tričko, hladil mě po páteři a na lopatkách, trochu to šimralo.
"Nikdy se mě nezbavíš," ubezpečil mě vážným tónem.
"Přikývla jsem. Nešlo mu nevěřit.
Zase jsme chvíli mlčeli. Byla jsem schovaná v jeho náruči a cítila se tak bezpečně, že bych to bezpečí nejradši uzavřela do lahvičky a vytahovala ho, kdykoliv bude potřeba.
"Asi teď nebudeš spát," odtušil.
"Ne," souhlasila jsem.
"Bolí tě hlava?"
"Začíná." Když jsem bulela, vždycky mě rozbolela hlava. Taková cena za úlevu.
"Tak s tím něco uděláme," zamumlal škádlivě. Položil mě na jemně zelený polštář a sklonil se nade mnou. Chvíli se na mě díval. V očích mu jiskřilo. Nepatrně se usmíval. Přemýšlela jsem, co vidí. Nevydržela jsem se nezeptat. "Lásku," řekl.
"Ty jsi moje láska," zašeptala jsem.
Pohladil mě po tváři, přejel po čele, jestli nemám horečku. Asi jsem ji měla, jak se na mě tak nevinně a přitom hříšně díval, krev se mi vařila. Musela jsem se zhluboka nadechnout pusou, abych neupadla do mdlob. Sakra, co se mnou v jeho přítomnosti dělaly tak obyčejné věci jako kradmé pohledy a líbání do vlasů! Bylo to tak nevysvětlitelné. Jeho ústa se probojovala k mému uchu. "Pořád tě bolí hlava?" ptal se zadýchaně.
"Já nějakou mám?" vydechla jsem a svlíkla mu staré tričko, které nosil na spaní. Odpověděl mi ďábelským úsměvem. Vzal mě za ramena, abych se posadila a taky bojoval s vrškem mého pyžámka. Přitiskla jsem se k jeho nahé hrudi, byl tak blízko, ale nebyl dost blízko, najednou byl všude a nikde, líbala jsem ho, kam jsem jen mohla, cítila jsem jeho ruce na svých stehnech, bojoval s mými kraťásky, nadzdvihla jsem se, abych mu pomohla, kolem mě tančily miliony jiskřiček, ta euforie, ten začátek a konec, ta blízkost. Žádné já a on, jen my a ani to nebylo v tu chvíli dost.
Když jsme byli totálně nazí, někam zmizela i moje vyhřátá deka, trochu jsem se zachvěla. Měla jsem pocit, že už to víc nejde, ale přitiskl si mě k sobě ještě pevněji. Napadlo mě, jestli ještě někdy budu dýchat. Překulil mě na záda, rukama se podpíral, aby mě nemačkal, díval se mi do očí, rty měl hladově pootevřené. "Víš, jaké to je utopit se v čokoládě?"
"Ne," usmála jsem se.
"Já ano," povzdychl si. "Topím se v ní každý den. A když se usměješ, tak to jiskří. Jako by do té čokolády nasypali moučkový cukr... Je pak ještě sladší. Tak sladká..." Líbal mě. Jestli on se topil v mých očích, tak já se nemohla nadechnout, aby mě nepřestával líbat. Vždycky jsem byla ujetá na líbání, ale s nikým to nebylo jako s ním. Když jsme se líbali poprvé, bylo po dešti, vzduch byl takový nějaký... Jarní, točila se mi hlava, když jsem šla domů. To jsem naposledy brečela. Přišla jsem domů a brečela jsem, protože jsem se bála, že zmizí, že mě nechce, že to celé je třeba nějaká sázka, že tenhle dokonalý člověk nemůže chtít zrovna mě, vždyť co na mě bylo? Nikdy jsem na sobě neshledávala nic nedostatečného, ale jako celek to taky za moc nestálo.
Prsty jsem měla uvězněné v jeho vlnitých vlasech, chodidlem jsem přejížděla po jeho lýtku, jo, na lýtka jsem byla ujetá podobně jako na polibky.
"Janinko..." zasténal.
"Mmmmmmmmmm," taky jsem vzdychla. Cítila jsem jeho ruku na krku, ale jinak nic, byla jsem v jednom ohni, roztáhla jsem nohy a pustila ho k sobě. /* poznámka: nějak už to přeháním, že...
Řekněte, jak je možné, že je člověk schopný tohle vydržet! Že ho to nezabije? Vždyť v té chvíli se člověk ani necítí jako člověk! Je a přitom není. A je fuk, jestli je, nebo není, hlavní je, že existuje spolu s někým dalším, kdo ho miluje, kdo mu dokonale rozumí, koho tak moc zná... Ta dokonalá upřímnost. Nikdy jsem neuměla lhát a tohle pro mě byla chvíle nejdokonalejší a nejčistší upřímnosti. Tak jsem nejupřímněji cítila, jak miluju, jak miluje.
Byl jako anděl. Roztáhl svá křídla a letěl se mnou k nebesům. Ach, ano, s ním jsem byla v nebi, jen s ním. A vždycky jsem tam byla, co nejdéle to šlo, protože ze mě padala všechna úzkost, všechen stres, byla jsem daleko... Tak moc daleko, ale s ním.
Když jsme spolu začali chodit, oznámila jsem mu, že neberu antikoncepci a ani to dělat nehodlám. Myslím, že není moudré huntovat od mládí své tělo hormony. Na to budu mít dost času v přechodu. Myslela jsem si, že bude zuřit. Jenže to jsem ho ještě neznala. Tomáš nikdy nezuřil. Dokázal být zoufalý nebo frustrovaný, ale nikdy ne rozčilený. Jen pokrčil rameny a dával si pozor.
Vždycky jsem měla pocit, že toho pro mě tolik dělá! Že na mě neustále myslí, byl tak něžný, tak pozorný, někdy až příliš, někdy se to ani nedalo snést. Ano, ta jeho snaha o mé štěstí se nedala snést. Možná mi bylo předurčeno zbláznit se štěstím... Stalo se to už někomu? Třeba budu první.
Ležel vedle mě, hladil mě na rameni a zíral se mnou na moji nataženou nohu. Nepřítomně jsem pozorovala svoje lýtko. "Můžu mít otázku?" zašeptala jsem, ale nepodívala jsem se na něj, protože bych si to pak určitě rozmyslela, aby neměl pocit, že o něm pochybuju.
"Ty můžeš všechno," řekl tichým sametovým hlasem. Takhle mluvil, když se snažil vytrhnout nás z toho našeho jiného soukromého světa.
"Proč já? Když jsme se potkali... Měla jsem pocit, že máš na lepší, než jsem já."
"Cože?" Prstem si natočil můj obličej k sobě. Dívala jsem se na něj vážně, ale přitom mi zase bylo do breku. Víte, on byl fakt pěknej kluk, mohl mít nějakou prsatou blondýnu, taky jich pár znal a já nepochybovala o tom, že ho všechny chtěly, stejně jako jsem nepochybovala, že je všechny odmítl, protože nesnášel 'rozhovory se slabomyslnými'. Jenže všechny blondýny nebyly slabomyslné, to je mýtus.
Vyčetl z mých očí smutek. Posadil se a přivinul si mě na hruď. Cítila jsem, že kroutí hlavou. "To já jsem nechápal, že se bavíš s takovým na první pohled pakem do aut a počítačů, jako jsem já. Měl jsem pocit, že na tebe nemám, že tě nikdy nedostanu, že je to marné. A kdybys mě opravdu odmítla, asi bych zůstal navždycky sám, protože bych už lepší nepotkal a horší bych nechtěl."
"Tak to je pěkná blbost."
"Ne. To teda není. Viděl jsem tě tam venku stát a tak mi bilo srdce... Od začátku bylo tvoje a navždy ti bude patřit."
"Bože, to je jak z nějakýho slaďáku," ušklíbla jsem se.
Zasmál se. "Jo. Asi jsem si to půjčil od Edwarda z Midnight Sun. Víš, to, co on cítil k Belle... Myslím, že tě taky tak miluju. A jsem tak šťastný, že jsem s tebou, že mě miluješ, že ostatní je podřadné."
"Mluvíš mi z duše," zamumlala jsem mu neochotně do ramene.
"Děkuju," zabořil obličej do mých rozcuchaných polodlouhých vlasů.
"Za co?"
"Za to, že jsi."
Políbila jsem ho a vdechovala jeho vůni. Zívla jsem.
"Jistě, měli bychom jít spát..." odhrnul část záclony. Pořád byla tma. Venku stále řádila vichřice.
Vymanila jsem se z jeho objetí. Položil se na postel a napřáhl ruce. Zasmála jsem se a skončila v jeho vyhřáté náruči. Přikryl nás a zhasnul.
Vnímala jsem jen zvuk našeho dýchání. Postupně jsme se uklidňovali. "Jsi tak uvolněná," zašeptal do tmy a bříšky prstů mi jezdil po břiše.
"A ty mě tak dokonale rozptyluješ," odpověděla jsem. Tak toho nechal a konečně jsme usnuli. Už teď jsem se těšila na ráno. Až otevřu oči a zase ho uvidím ležet vedle sebe.