Smiling Politely

Tiskla své rty k sobě a dívala se nevinně. Možná jako anděl, ale ty plamínky ve svých očích neschovala.
,,Nemá to cenu. Netvař se na mě tak. Vůbec to na mě neplatí." usmál se na ní její kamarád.
,,Počkej, jaktože neplatí?" dožadovala se odpovědi.
,,Tváříš se sice nevinně, ale znám tě natolik dlouho, že vidím až dovnitř. A ty tvoje veselý plamínky v očích neschováš..." odpověděl jí.
,,Sakra fix s tebou už. S kym já se to bavim." a pleskla se po hlavě.
,,Jak si to myslela tim, s kym se to bavíš?" vyletěl hned.
,,Áá, nervák nám vyletěl. Já vím, jak tě naštvat." hrál jí na rtech šibalský úsměv.
,,Oukej, oukej, nechal jsem se unést." pokrčil rameny a zakřenil se.
Mladá slečna se podívala na hodinky.
,,Hele, musím mazat, uvidíme se po škole, jo?" začala nervozně přešlapovat.
,,Dobře Eve, budu ti věřit." vyplázl na ní jazyk.
Ona se jen usmála a zavrtěla s úsměvem hlavou. Vyrazila přes celou školu do své třídy. Skoro vše proběhlo v pořádku než dorazila do přízemí.
Šla po hlavní chodbě s úsměvem hrajícím na rtech. Než se otevřeli dveře a narazili jí do nohy.
,,Ježiš, já se omlouvám." zazněl nad ní příjemný hlas.
,,To mi je houby platný..." syčela bolestí a zadržovala slzy.
Omluvně se zatvářil a pomohl jí si sednout do výklenku.
,,Je to zlomený?" ptal se starostlivě.
,,Ksakru, já nevím, ale hrozně to bolí!" ukápla jí první slza.
Nedbal na její výraz, když jí shrnoval nohavici nahoru až ke kolenu. Na lýtku se táhla od kotníku skoro ke koleni velká červená podlitina. Lehce se podlitiny dotkl.
,,Auuu..." zaskřehotala.
,,Promiň, promiň, promiň." omlouval se a odtáhl ruce od rány, kterou jí způsobil.
,,Myslíš, že se to spraví?" zašeptala.
,,Jo, zlomenýho nic nemáš, myslim. Akorát jsem nečekal, že to bude tak rozsáhlý." prohlížel si její nohu.
,,Milé..." poznamenala ironicky.
,,Já jsem Jo." nereagoval na její poznámku a natahoval k ní svou ruku.
,,Eve." podala mu svou a jejich dlaně se spojili.
Poprvé si všimla s kým mám tu čest. Temně černé vlasy padající mu do obličeje a k tomu modré oči s lehkou zelenou konturou. Stačila se dřív vzpamatovat než otevřela údivem pusu.
,,Asi bych měl někoho zavolat. Kvůli tomu." a zašilhal na její nohu.
,,To snad bude v poho, kdy mi pomůžeš. Pokusím se jí rozhejbat." začala se pomalu zvedat.
,,Myslíš?" podíval se na ní znovu starostlivě.
,,Jo, nejsem přece zbabělec. To zvládnu, existujou i horší věci." pokusila se přes bolest usmát.
,,Zbabělec nejsi. Kdybys byla, tak mi tu nebudeš schovávat za úsměv bolest, co ti dělá ta noha." snažil se jí potěšit.
,,Zbabělec bych nebyla kdybych odešla rovnou po tý ráně a nestěžovala si ti tu." snažila se potěšit zase ona jeho.
,,No, aspoň humor se ti neztratil a to je důležitý!" mrkl na ní a pomalu jí pomáhal na bolavou nohu.
Přes občasné syknutí pomalu procházela nohu a docela se jí dařilo.
,,Nevadí ti, že jsou tři minuty po zvonění a my se tu procházíme?" stála Eve už na svých.
,,Učitelé se jednou nezblázní, že jo." zamrkal a zakroutil hlavou.
,,To jo, ale měla bych už jít do třídy..." odmlčela se.
,,Dobře, rozumím, chápu tě! Doprovodím tě ke dveřích a potom půjdu po svých." navrhl plán.
,,Mě je to jedno."pokrčila rameny a začala se pomalu šourat pryč.
Hned se k ní přidal a po očku po ní pokukoval v případě, že by se něco stalo.
Eve do lýtka vystřelila bolest a noha jí vypověděla službu, naštěstí jí dvě hbité ruce chytli a drželi jí.
,,V pohodě?" zeptal se vyděšeně.
,,Jo už jo." odpověděla zadýchaně.
,,Vydrž už tam budem." podporoval jí.
Pro Eve to byla neskutečná dálka, ale zvládla to.
,,Můžeš mě pustit. Jsme tu, dovnitř už to zvládnu." chabě se usmála.
,,Jo, jo, jasný." opatrně jí pustil.
,,Díky." poděkovala mu.
,,Počkej není za co. To já bych se měl omluvit. Díky mně si teď zmrzačená." odmítal poděkování.
,,Ale je. Hezky si se o mě postaral. Díky!" obejmula ho a zaplula do třídy.
Stál na chodbě a díval se na ty dveře, které pohltily toho nejzvláštnějšího člověka, co kdy potkal. Člověka, kterého chtěl poznat blíž. Ale jen pokuď bude zase schopen slova...