Kolega

Mirka seděla zachmuřená za stolem u svého notebooku a cosi neustále počítala a psala, když se ozvalo zaklepání a do kanceláře vešel jeden z nových zaměstnanců se složkou plnou papírů.
„Dobrý den,“ pozdravil nahlas a hrnul se k jejímu stolu, protože zde nikdo jiný nebyl.
„Dobrý den,“ odpověděla automaticky, aniž vzhlédla od monitoru. „Moment, prosím, jen rychle něco spočítám…“ Stále si ho nevšímala.
Prohlížel si blondýnu okusující si ret, jak její hbité prsty s hezkými nehty běhají po tlačítkách kalkulačky. Všimnul si jí včera v jídelně, stála před ním ve frontě na oběd, nervózně ťukala nehtem do plastového tácu a moc hezky něčím voněla. Nevyšel na ni objednaný oběd, tak si jen povzdychla a vzala si jiný. A pak, když už seděli u stolů, každý někde jinde, pozvedl oči, aby si všimnul, jak se polila polévkou ve výstřihu, musel si přiznat, že v pěkném výstřihu, a začala se tomu smát. Buď je blázen nebo ji nic nerozhodí.
Uplynulo několik sekund, než se uvolila mu věnovat pozornost a svůj čas.
„Tak, co potřebujete?“ zeptala se a zvedla k němu své velké modrozelené oči orámované hnědou tužkou a stíny v barvě ztuhlé lávy, aby si ho prohlédla.
„Nesu jen výpis z Rejstříku trestů,“ podával jí nesměle doklady urostlý a vysoký sympaťák s modrýma očima upřenýma do jejích. Všimla si jeho mužných rukou v černé košili, jejíž rukávy měl ležérně ohrnuté téměř k loktům. Ruce, které dokážou vzít za práci, ale zároveň nepostrádají schopnost něžného dotyku, velké dlaně se štíhlými dlouhými prsty, silné předloktí porostlé chloupky, prostě tak akorát. Jak asi musí vypadat zbytek, napadlo ji.
„A zápočtový list jste už přinesl?“ zahnala smyslné myšlenky, vstala a zamířila k obrovské kartotéce se složkami osmi set zaměstnanců, aby našla tu jeho. Byla v posledním šuplíku pod písmenem T jako Toman. Jan Toman. Narozeniny měl na Silvestra, v den, kdy se měla narodit i ona, proto si ho pamatovala. Musela se sehnout, aby ji vytáhla.
Vrátila se zpátky na místo, prolistovala obsah, ale zmiňovaný dokument neobjevila. „Dostanete za uši, není tady,“ podívala se na něj s úsměvem. Kdyby tady byla kolegyně Ivana, určitě by se hned hnal za ní a jí by si sotva povšimnul. Asi by zase pozvedla obočí, co si to dovoluje takhle laškovat s cizím chlapem. Byla prostě upjatá. Tak si s ním aspoň zaflirtuje, když má příležitost.
„Než dostanu za uši, tak to vysvětlím,“ ukázal horní řadu bílých zubů v úsměvu.
Úsměvy na mě neplatí, chlapečku! „Za uši samozřejmě nedostanete, to byl jenom vtip. Tak povídejte,“ pobídla ho a ukázala na židli, aby se posadil.
„Tohle je moje první místo, předtím jsem byl OSVČ.“
„Proč to nepovíte hned,“ uvelebila se pohodlněji na židli a opřela se. „Přinesete ze sociálky potvrzení o registraci a je to.“
„Ale já jsem OSVČ pořád,“ protestoval a naklonil se k ní blíž.
„Nevadí, i tak ho přineste,“ mrkla na něj. „Ještě něco?“ Přála si, aby už šel, cítila se v jeho přítomnosti nesvá. Zároveň však, aby neodcházel, toužila zůstat v jeho přítomnosti déle.
„No…“ nedopověděl.
„Copak?“
Hledal odvahu to říct nahlas. „Šla byste na kafe?“ zeptal se tiše a velice opatrně.
„Já?“ vydechla překvapeně. Dělá si legraci?
„Dnes v šest?“ zkusil znovu s obavou, že se mu vysměje.
„Díky,“ usmála se. „A kde?“ zadržela ho.
„Na náměstí u kavárny,“ zvedl se a odcházel. Ve dveřích se ještě otočil a pak byl pryč.
Zírala před sebe, až se rozesmála. „Tak tohle je asi fór dne!“ zakroutila hlavou.