Můžu i nenávidět?

Může člověk milovat a nenávidět .. já tvrdím, že ano, vždyť to co se stalo mě, to jen potvrzuje! Od prvního okamžiku jsem se do něj zamilovala. Nevím čím mě tak upoutal, možná svou výřečností, nebo svým úsměvem, ale okamžitě jsem věděla, že to je ten pravý. Čím víc jsem ho milovala ,tím víc jsem se mu snažila být nablízku, avšak jsem se své city projevit bála, pokaždé když na mě promluvil jsem ze sebe nedokázala vyprostit ani jedno jediné slůvko, jen malý stydlivý úsměv, který doprovázel velký ruměnec na mé tváři. Nevím zda si toho všiml, nebo mu to řekli jeho kumpáni, kteří už tom jistě věděli od mé kamarádky, která drží jazyk za zuby asi tak stejně jako já, když mluvím o jednom tématu, ale to je teď vedlejší. Hlavní bylo, že mě ten den s velkým D pozval na rande. Přišel z mnou o přestávce a prý, že se mnou potřebuje nutně o něčem důležitém mluvit. Já jako vždy jsem nedokázala říct ne, kéž bych z toho místa nikdy neodešla, přišli jsme na chodbu kde mi řekl jestli bych s ním odpoledne nešla do parku . Já jsem nedokázala říct ne, proč, no asi protože jsem byla moc zamilovaná a šťastná. Tak jsem tedy šla. Ruce i nohy se mi klepaly rozrušením, že s ním budu sama a měla jsem pocit, že tam nemám být, přesto jsem tam zůstala. Za pár okamžiku dorazil i on s omluvou, že musel ještě něco vyřídit. Byla to nádhera, procházeli jsme se parkem a povídali jsme si neskonale dlouho. Když už se začalo stmívat musela jsem už domů, vůbec se mi nechtělo, ale šla jsem, a tak mě On doprovodil. Až před dům, kde se mnou rozloučil. Na chvilku se naše pohledy setkaly, ne jako předtím mnohokrát v parku, tentokrát déle beze slov. Ano a nastala ta pověstná chvilka a naše rty se setkaly. V tu chvíli jako kdyby mi v břiše létalo tisíce motýlků. Proč, ale já se neodtrhla proč, proč teď trpím. Tehdy jsem to měla už utnout ale nešlo to. Neskonale dlouho trval tento okamžik. Pak jsme si popřáli hezký večer a já naprosto šťastná a v sedmém nebi jsem běžela po schodech domů, do postele, kde se mi zdály nádherné sny o mé Lásce.
Další den už na mě čekal před školou a chytil mě za ruku a pošeptl mi ta nejhezčí slůvka na světě, Miluji tě a nikdy tě neopustím, poté mě znovu políbil, ale ne už na tak dlouho, protože zvonilo na hodinu, kam jsme došli ruku v ruce. Poté trvaly dva týdny nejšťastnější v mém životě, každý den jsme spolu trávili tolik času, kolik nám bylo umožněno, povídali si neskonale dlouho a šeptali si něžná slůvka o lásce, a o tom že se nikdy neopustíme. Teď vidím, že to byly samé lži. Pak nastal ten osudný den. Ptala jsem se ho jestli se mnou odpoledne půjde ven a on mi řekl, že se musí učit, což jsem vzala a myslela si že to je normální, když se mnou trávil teď tolik času. Další dny ale probíhaly stejně už na mě neměl čas a já byla naprosto zoufalá. Vždyť všechno bylo tak perfektní jak v pohádce..bohužel tahle pohádka nemá šťastný konec. Musela jsem se někomu svěřit. Nejblíže mi byla moje kamarádka. Vychrlila jsem na ni vše co mě za tu dlouhou dobu tížilo, a ona se na mě jen usmála, ale nic neříkala, proč .. teď už to vím. Říkala, že on si mě nezaslouží, že je spousta jiných kluků ať si s ním nelámu hlavu, že to určitě nějak spraví a vyléčí . Ale nevyléčilo. Nazítří si mě moje Láska zavolal .Řekl, že se mnou musí nutně mluvit, že je to důležité. Tak jsem šla v domnění, že mi řekne: „Moc se omlouvám, že jsem na tebe neměl čas.“ Ale jaká byla krutá pravda, kterou jsem se dozvěděla, řekl mi že se musíme rozejít, protože se zamiloval do někoho jiného a nechce mě prý dál trápit. Já ze sebe akorát dostala větu, kdo to je ..on jen pokrčil rameny a řekl: „Tvoje nejlepší kamarádka.“ V tu chvíli jako by do mě někdo vrazil nůž, nejenže mi moje láska právě zlomila srdce, ale ještě s tou mrchou, která si říká má nejlepší kamarádka. No to snad není možné. A já jí tak věřila… nezmohla jsem se ani na jedno slovo a jen jsem utekla domů, kde jsem brečela a brečela. Bylo mi čím dál hůř. Nemohla jsem unést tu tíhu, že moje nejlepší kamarádka a můj kluk spolu chodí, vždyť já byla ta co ho vždycky milovala a žila jen pro něj, a teď jako by mi část srdce zemřelo i s tím jak jsem ho ztratila. Bolí to moc, jako tisíce střepů, které bodají do srdce pořád hloubš a hloubš. Ale já se nevzdala moje láska a přátelství se pomalu začalo ztrácet a vracet se v jiné podobě v podobě čisté nenávisti k těm dvou lidem kteří mi zkazili život a přinesli mi jen utrpení. Nyní už jsem dost silná na to abych jim čelila s úsměvem na rtech a přála jim štěstí které ale uvnitř skrývá velkou nenávist.