Zima kolem, teplo v nás. (první část)

Telefon krátce zavibroval a já popadnul tašku s oblečením , v rychlosti jsem zkontroloval zda jsem všude zhasnul, vyšel z bytu a zamknul.
Venku už čekali kluci v autě a já rychle nasednul. Venku byla zima. Jirka mi hned do ruky vrazil plechovku Staropramenu.
-nebudu muset dneska řídit?ujišťoval jsem se a Honza za volantem pobaveně zakroutil hlavou.
-Ondráši,nebudeš muset řídit když se teď hned napiješ..poradil mi Ferda vesele a já poslechnul.
A pak jsme se vydali na cestu. Zábava byla v plném proudu a já si zase po dlouhé době užíval ten krásný pocit těšení se na něco se špinavou Prahou za zády.

-bože, to je prdel..kolik to má obyvatel? Deset?odhadoval Ferda za volantem když jsme vjeli do malé, ale malebné vesničky. Krajina kolem byla nádherná, úžasně zasněžená.
-tak čtyřicet, padesát..podal jsem poněkud střízlivější odhad. Kluky to pobavilo. Typičtí Pražáci. Ve skutečnosti měli jen hrůzu z toho, aby v tak malé vesnici byly vůbec nějaké holky.
Penzion, který Marián sehnal kdesi přes internet zvenčí vypadal skvěle a vevnitř ještě líp. Majitelka byla příjemná ženská, ukázala nám pokoje, hospodu, vybrala zálohu a dala nějaký prospekty k okolí.
-jdem na pivo nebo se někde projdem?zeptal se Jirka s nosem zabořeným do letáku.
-já se chci jít projít..ozval jsem se a nepřestával jsem se dívat z okna. Venku bylo božsky.
Nakonec jsme vyrazili jen já, Jirka a Sid. Zbytek party si šel sednout do hospody a jedinej Fík šel něco pracovního dodělat na notebooku.
-oni ti to kluci asi neřekli, ale tohle je prodloužený víkend..dovolená, víš?dělal si z něj Sid srandu. Odpovědí mu byl zdvižený prostředníček.

Vyrazili jsme jen tak – kam nás nohy nesly. Bylo se na co dívat. Krásné lesy, řeka, často se objevily i skály. Taky jsme omylem vyplašili stádo srnek a já si s divným pocitem uvědomil jak strašně dlouho jsem neviděl živé divoké zvíře. Bylo to zvláštní.
-dívej na to hovado!strčil do mě Jirka. Otočil jsem se. Sid stál na ledem pokryté řece a snažil se klouzat.
-slez, vole..na řece ten led asi nebude moc pevnej..volal jsem na něj. Jen mávnul rukou a vyrazil po produ.
-ten je pevnej..tak deset centimetrů tloušťka..ujišťoval nás. Jirku to zlákalo a vyrazil za ním. Já si dál vykračoval přírodou a užíval jsem si to. Možná proto, že jsem to nedělal často.
Ze zamyšlení mě vytrhla sněhová koule, která se mi rozprskla na zádech. Sid. Nabral jsem vrchovatou hrst ledového sněhu, v rychlosti uplácal kouli a mrsknul ji po něm zpátky. Mrštně uskočil a v tu chvíli se pod ním probořil led a Sid tak stál po kolena v ledové vodě.
-kurva!!!zařval mocně a jeho hlas se ve zmrzlé krajině rozléhal. My s Jirkou řvali smíchy. Nemělo to chybu. Sid se vydrápal z řeky a pak jsme spěchali zpátky do penzionu. Do tepla.
Pro jistotu jsme vyšli na silnici, měli jsme pocit, že to tak bude kratší. Zatímco Sid nadával, my s Jirkou se na neposypané silnici klouzali jak malí.
-hele, chlapi, ženská na obzoru..a pak, že nerostou!zajásal Sid a my vzhlédli. Přímo naproti nám kráčely dvě holky. Jedna blonďatá a druhá s červenou čepicí na hlavě. Konečně se přiblížily tak, že jim bylo vidět do tváře. Sid s Jirkou je zdravily, ony odpovídaly. Blondýnu jsem letmo přelétl pohledem, zato na té s červenou čepicí jsem zůstal zírat. Byla nádherná. Díval jsem se na ní, ona na mě a nevypadalo to, že by s tím chtěla přestat. Já rozhodně ne. Na tváři se jí objevil milý úsměv, něčím krásně zvláštní. Usmál jsem se taky a nespouštěl z ní oči.
-Lucino, uklidni se!šťouchla do ní blonďatá kamarádka s pohoršeným úsměvem. Lucka odtrhla pohled a zasmála se. Pokračovaly v cestě. Ohlédnul jsem se za ní a ona udělala to samé. Kamarádka do ní znovu strčila, Lucka něco řekla a jejich smích se rozezněl krajinou.
-ta byla, co?ušklíbnul se na mě Jirka pobaveně.
-to teda..vydechnul jsem a v duchu doufal, že jí ještě uvidím. Přál jsem si to jako už dlouho nic.

Konečně jsme převlečení seděli v hospodě, na klukách co zůstali bylo vidět, že v pivu před námi mají solidní náskok, a jedli maso. Výborný domácí, čerstvě vyuzený, maso s chlebem a okurkou.
-bože, to nemá chybu…rozplýval se Ferda a domácí, která nás obsluhovala spolu s manželem, se potěšeně usmívala. Domácí se k nám pak posadil a nabídnul skvělý vyuzený sýr. Zasvětil nás do tajů uzení, jak vtipně podotknul Marián. Bylo to zajímavé. Pro měšťáky.
Do hospody se začali scházet první místní. Byla sobota, a tak jsem doufal, že ji třeba ještě potkám. Že možná přijde na skvělý pivo, který tu točí.
U největšího stolu se začínala scházet nějaká parta. A když dorazila i ta blondýna, celý jsem se našponoval a při každém vrznutí dveří jsem se nenapadně otáčel. V osm hodin jsem pomalu přestával doufat a začínal víc pít. Marián tady slavil třicítku a já se chtěl bavit.
Pak se objevila a u stolu ji všichni nadšeně vítali. A já byl rád. Podívala se naším směrem a usmála se. Zvednul jsem ruku a krátce mávnul. Mávla také a posadila se. Vypadala tak krásně. Oči zvýrazněné černou tužkou, vlasy rozpuštěné a v barvě čokolády, červené tričko a sukni, která odhalovala krásná štíhlá lýtka.
Pak konečně dorazil Fík, Marián mu vnutil kytaru (prý jako trest za to, že neví, kdy se pracuje a kdy jo) a Fík spustil. Jeho repertoár byl značně obsáhlý a většina osazenstva se přidala k našemu zpěvu.
Několik lidí mu poslalo panáky a tak se Fík brzy dostal do té správné nálady. Dokonce do tak dobré, že k našemu pobavení vyrazil ke stolu, kde seděla Lucka, pokleknul tam a zeptal se: mají dámy nějaké speciélní přání?
Holky to pobavilo a první se ozvala Lucka.
-umíte něco od Kryla?
Fík zavrtěl hlavou. To nás překvapilo. Měli jsme pocit, že zná snad všechnno. Nakonec došlo na Divokého Billa a Tři sestry. Fík si pak dal přestávku a u stolu už zůstal. Výborně se bavil.
-chlapi, pojďte za námi! Tady holky jsou v převaze!zavolal na nás asi po dvaceti minutách.
Nejistě jsme se na sebe koukli.
-no tak pojďte, kluci!My vás neukousneme!volala na nás roztomilá zrzka s andělskými lokny a ostatní se přidávaly. Když se ozvali i kluci z jejich party, už jsme neváhali a přesunuli židle. Seděl jsem přímo naproti Lucce a vzájemně jsme se častovali pohledy. Měl jsem pocit, že se na ní nemůžu vynadívat. Čas utíkal, pivo teklo a já po pár nevinných kličkách a úskocích seděl vedle ní a měl ji celou pro sebe. Už jsem se nezapojoval do hovoru s ostatními, mluvil jsem jen s ní. Zezačátku klasika. Řekli jsme si jména, odkud jsme, co děláme…u její práce v K-centru jsme se trochu zasekli, protože to bylo vážně zajímavý a hovor plynul a plynul. A my se na sebe dívali, usmívali se a já měl chuť jí obejmout, myslel jsem na to jak líbá, jak asi voní..a měl jsem krásný pocit..že se někam nořím, potápím..a nechtěl jsem to zastavit.
-vážení, zavíráme! Jsou dvě ráno!zvolala usměvavá domácí.
-Jani, ještě chvíli!volal na ni Honza, sympatickej kluk z Lucčiny party.
Jana ovšem byla nekompromisní a my během chvíle stáli na mrazu.
-tady máte klíče, neztratit!..podávala nám Jana klíče od penzionu. Rozhodli jsme se totiž jet pařit do nejbližšího města, nikomu se nechtělo končit. Pár lidí sice odešlo, ale velká většina nás zůstala.
-to bude tak na tři taxíky..!odhadoval Sid a bral si od nějakého punkáče telefonní číslo.
-prej máme vylízt k obecáku, tágo sem zajíždět nebude..oznámil kluk s brýlemi a my se vydali po ledové silnici směrem k obecnímu úřadu.
Hvězdy nám svítily na cestu a celou vesnicí se nesl náš křik a smích. Já šel s Luckou mezi posledníma. Přemýšlel jsem jestli ji mám zkusit vzít za ruku, když v tom jí na ledu ujely nohy a já ji chytil do náruče.
Konečně jsem cítil jak voní a přitisknul ji k sobě pevněji.
-promyšlená finta?zeptal jsem se pobaveně
-letní boty..zasmála se tiše a i v té tmě jsem cítil její pohled.
-dělejte vy dva!volala její blonďatá kamarádka Bára, my se pustili a přidali do kroku. Dva taxíky tam stály.
-je tu ještě jedno místo, Lucko!volal kdosi z auta.
-počkám na další!mávnula a taxík se rozjel. Zůstali jsme sami dva. To nás překvapilo, mě příjemně.
Přistoupil jsem k ní, vzal ji za ruku a zeptal se: nechtěla bys znovu upadnout?
Tiše se rozesmála a pak řekla:některý věci je lepší dělat bez hraných náhod..
Podíval jsem se na ni, pouliční lampa odhalila lesk v jejich očí a pomalu jsem se k ní sklonil. Dával jsem jí čas, kdyby chtěla ucuknout. Neucukla, objala mě kolem krku a políbili jsme se.
-budeme čekat na toho taxíka?zeptal jsem se tiše.
Zavrtěla hlavou a pomalu jsme vyrazili zpátky do penzionu.

Probral jsem se, uvědomil jsem si, že jsem nahý a začal pátrat po příčině mého probuzení. Budík ukazoval šest ráno a i v šeru jsem poznal Lucku, která si právě oblékala tričko.
-ty někam jdeš?zeptal jsem se tiše a potichu se posadil. V pokoji byl jenom Fík, který hlasitě chrápal, ostatní buď spali ve druhém pokoji a nebo ještě nedorazili.
-jo, musím odejít..řekla trochu vylekaně a nátáhla si sukni.
-proč?nechápal jsem.
-protože jsem se chovala jako děvka a je mi ze sebe samý blbě..odpověděla trochu zdrceně.
Nechápal jsem vůbec nic. Posadila se ke mně na postel a řekla: říkám to hrozně nerada, protože už to pak nebudu jen já komu je z týhle Lucky blbě..ale mám, i když po tomhle spíš můžu říkat měla, kluka..to co jsem udělala včera bylo sice nádherný, krásný a chtěla jsem to, ale bylo to taky dost ubohý a hnusný..Nebudu tě zatěžovat řečmi o tom, že tohle normálně nedělám nebo se vymlouvat na alkohol..vím jen, že toho lituju..a taky nelituju..moc ráda jsem tě poznala..
Vstala, popadla bundu a kolem krku spěšně omotala šálu. Já seděl jak přikovaný.
-co budeš dělat?zeptal jsem se.
-nevím..řekla odevzdaně.
-já bych tě chtěl vídat..řekl jsem. Zarazila se a očividně netušila co říct.
-dáš mi číslo?pokračoval jsem.
Chvíli stála a přemýšlela. Pak pomalu a s rozmyslem řekla: víš..nejdřív se pořádně vyspi..pak se nad tím vším zamysli..a pokud mě i po tom budeš chtít vidět, číslo na mě ti dá kdokoliv tady..třeba Jana ho má..
Svalil jsem se do postele a sledoval jak odchází. S rukou na klice se na chvíli zarazila a podívala se na mě. Pak zmizela a já už neusnul.