Second life - 7. část

Ucítila jsem na uchu jeho rty a za chvíli následoval teplý dech doprovázený sladkými slovy: "Vstávej, miláčku. Určitě nechceš prospat oběd." Zachichotal se. Zabořila jsem mu ruce do vlasů, ale odmítala jsem otevřít oči.
"Kolik je?" Nemohlo být zas tolik. Vyspala jsem se tak nějak průměrně.
"Jedenáct."
"Aha," zabručela jsem nespokojeně.
"K tomu ti už dvakrát někdo volal."
"Co? Kdo?" donutila jsem se otevřít oči. Byl tak blízko, nečekala jsem to, skoro jsem nadskočila. Zatvářil se nechápavě, ale já jen zakroutila hlavou, abych se rychleji probudila. Nebylo to lehké. Vzpomínky na předešlou noc byly příliš silné.
"Monika."
"Jej. Jak zněla?" zeptala jsem se starostlivě. Většinou volala ze dvou důvodů. Buď byla šíleně veselá a chtěla mě vidět, protože trpěla náhlým steskem, nebo byla šíleně zadepkovaná a volala, protože už to hraničilo se sebevraždou.
Pokrčil rameny. „Vypadala v pohodě. To je ta ze střední?"
"Jo."
"Aha. Tak tý to zvedat nebudem."
"Proč ne?" zírala jsem vyjeveně do jeho šedivých očí. Opravdu ztmavly hněvem? Ne, to určitě ne.
"Po včerejší noci? Plakala jsi jak Viktorka od splavu! Nevěděl jsem, jak to zastavit! A tahle holka tě někdy přivádí na pokraj zoufalství!"
"Nech toho. Říkal jsi, že zněla optimisticky. A k tomu já jsem už v pohodě."
Dlouze mě políbil na rty. "To jsem rád."
"Postel je nebe chudých," zasmála jsem se.
Přikývl. "Myslím, že jsem v nebi."
"No, rozhodně jsi v posteli," zašklebila jsem se.
Ušklíbl se, ale jen nepatrně, pak zvážněl.
"Možná bys s námi mohl někam zajít. Představím vás. Aspoň Monika uvidí, jak moc se ve mě mýlila," zamumlala jsem.
"Mýlila se?"
"Jo. Myslela si, že k sobě potřebuju někoho, jako jsem já. Ale já bych nikdy nevydržela s někým jako já. Pořád mi chtěla dohazovat nějaký intelektuály," obrátila jsem oči v sloup. "Nedokázala pochopit, že nestojím o žádný složitý osobnosti. Že nechci člověka, co má zájmy jako já. Co by mi pak dával?! Jednoduše nechápala, že jsem celou dobu hledala tebe. Teď to třeba pochopí."
"Záleží na tom?"
"Vůbec, ale je to moje kamarádka."
"Fajn, hodinu nebo dvě to vydržím," řekl neochotně a podal mi telefon. "Domluv si to. Udělám snídani."
"Vajíčka?" svůdně jsem se usmála.
"Dobře," pohladil mě po vlasech a zapnul topení, aby mi nebyla zima, až polezu z postele.
Zavolala jsem Monice a domluvila jsem se s ní, že se sejdeme ve dvě v MyCaffee. Byla celá nadšená, že konečně pozná Tomáška. Šmátrala jsem na nočním stolku, dokud jsem nenašla brejle. Vyhrabala jsem se z peřin a rozevřela záclony. Vyvalilo se na mě oslňující bílé světlo, které se odráželo od čerstvě napadaného sněhu. Zaskučela jsem. Tomáš mě určitě vezme na snowboard. To zas budu mrtvá. Uslyšela jsem zvonek. Pak ránu, jak někdo prudce zavřel dveře. Vyklouzla jsem do koupelny, rychle se osprchovala a hodila na sebe nějaký oblečení. Sešla jsem schody do kuchyně. U toho malého snídaňovému stolku seděl můj táta.
"Ahoj, tati!" zahlaholila jsem a sedla si proti němu. Vypadal vtipně. Potřebovali bychom mnohem větší stůl, kdyby bydlel s námi. Strašně se roztahoval.
Tomáš přisvištěl s pánví. Nandala jsem si vajíčka a začala krájet chleba.
"Co ty tady?" vyptávala jsem se táty.
"Změřím ty podlahy. Příští týden to doděláme." Vypadal zapáleně. Asi byl rád, že vypadl z domu a má co dělat.
"Jo, jasný." Nepřekvapovalo mě, že Tom hned zavolal mýmu tátovi. Stačilo se zmínit a už zařizoval kdeco. Na to jsem já bylo hrozné pako. Co jsem neudělala hned, to jsem neudělala nikdy.
"Co ta Monika?" ptal se Tomáš.
"Sejdeme se s ní ve dvě."
"Monika?" taťka se tvářil pobaveně. Vždycky si vzpomněl, jak chodila s mým kámošem Martinem. Ona byla dost malá a on nadprůměrně velký a on z nich měl hroznou srandu. Vždycky říkal: "No to je teda párek, to vidět a umřít!"
"Jo, Monika. Zase má vysokého přítele."
"Ten přijde taky?" vyptával se Tom.
"Ne, zůstal v Brně."
Přikývl. Asi si to chtěl rozmyslet a vůbec tam nejít. "Monika už se na tebe těší," dodala jsem.
"Super."
A bylo to zpečetěno.
***
V jednu hodinu se šel Tomášek podívat, jestli v tom mrazu dokáže zprovoznit auto. Nedokázal to. Vrátil se do kuchyně a krabatil čelo soustředěním, jak počítal, v kolik musíme vypadnout z domu, aby nám neujel autobus. Došel k závěru, že nestíháme. Běhala jsem po domě a hledala zateplené kalhoty. Klidně je vyndal ze skříně, povytáhl obočí a podal mi je. Pak mi hodil ještě červené tričko a pletený svetr. "Klid, lásko. Je zima. A neděle. Všechny autobusy mají zpoždění."
Přikývla jsem, ale taky mě napadlo, že by byl možná moc rád, kdyby nám to ujelo.
Konečně jsme mohli jít. Brodili jsme se sněhem. Držel mě za ruku, ale jinak jsem jeho přítomnost moc nevnímala. Nad něčím dumal. Došli jsme na zastávku na minutu přesně. Měl pravdu, autobusy dnes mají zpoždění. "Co je ti?" žďuchla jsem do něj. Už jsem to ticho nesnesla.
"Ta holka mě nepochopí," vysoukal ze sebe neochotně.
"Jaká holka?"
"Monika."
"Proč si to myslíš?"
Pokrčil rameny. "Podle toho, cos o ní říkala. Já jsem normální kluk, ona hledá lidi, ve kterých je něco víc. Jako v tobě."
Zakroutila jsem hlavou. "Monča není nenormální. Ani já nejsem abnormální. Moc si s ní rozumím. Taky budeš. Vždyť s Lenkou a Míšou ti to taky nedělá problém. Nehledej v tom žádné složitosti."
"Uvidíme," vtáhl mě do autobusu, který přijel.
Postavili jsme se k oknu. Objal mě, přejel mi rty od brady k čelisti, sotva se jimi dotýkal mé pokožky. Nemohla jsem dýchat. Pak zabořil nos do mých vlasů. Vykukovala jsem mu zpod ramene a hlídala, abychom neminuli zastávku. To už se nám párkrát stalo. Na Fügnerce jsem ho donutila, aby mě pustil a dotáhla ho do MyCaffee. Monča už tam byla. Samozřejmě celá v černém, ale přitom se zářivě usmívala. Tomáš nejspíš přemýšlel, jestli se neocitl v nějakém nóbl pekle, aspoň se tak tvářil.
Pozdravila jsem ji a představila svůj poklad. Choval se slušně, ale ze začátku i dost nejistě. Objednali jsme si nějaký kafe. Drmolila jsem o našem domečku a o svátcích. Sem tam něco dodal. Pak jsem se začala vyptávat, jak se má ona.
Zase se usmála, štěstí z ní přímo pryštilo. Zamyslela jsem se, z čeho by mohla mít takovou radost. Napadlo mě snad jenom... Ale ne... "Moniko, ty jsi těhotná!" vyhrkla jsem. Víte, ona toužila po těhotenství už na střední. Zaplašila jsem myšlenky typu, že to taková malá hubená holka nemůže přežít a radostně jí poblahopřála.
"Doufám, že to bude holčička," vyprávěla, a tak jsem se dozvěděla, že je ve třetím měsíci, snad zvládne dodělat školu ještě před porodem a rozplývala se, jak je k ní Michal pozorný.
Tomáš mi pod stolem tiskl ruku a naoko nepřítomně míchal kafe. Cinkal lžičkou o stěny hrnečku a lezl mi tím na nervy. Mírně jsem ho nakopla, by toho nechal. Vrhl na mě zdrcený pohled. Ach ne, tohle ať mi nedělá! Mluvili jsme o to přeci! Samozřejmě, že chci děti, ale ne hned po vysoký. Já prostě potřebuju aspoň 2 roky naplno makat. "Dluhů máme jako kvítí," zasyčela jsem na něj, když se Monča na moment obrátila na servírku. Zakoulel očima. Povzdychla jsem se. Nemůžu za to, že moje kamarádky dostávají zásnubní prstýnky a plánují potomstvo a on má mindráky kvůli tomu, že se chová zodpovědně! Za to fakt nemůžu!
Jinak ale celé setkání dopadlo dobře. Proud výčitek se strhl až cestou domů.
"Chceš všechno najednou," vyčetla jsem mu.
"Já vím, ale mučí mě, že to mít nemůžu," zašeptal.
Přitiskla jsem se k němu. Strkal mi pramínky vlasů za uši a smutně se mi díval do očí. "Když ty vždycky vypadáš tak šťastně, když se to dozvíš."
"Jsem šťastná za ně. Protože pro ně je to to nejlepší."
"Ano, zapomínám, jak jsi nesobecká."
"Nejsem nesobecká. Mám ráda svobodu."
"Máš se mnou pocit svobody?"
"Ne, ale u tebe je to něco jiného. U tebe mi závazky nevadí. Ale nevyžaduju je, protože vím, že nikam neodejdeš."
"Neodejdu," usmál se. Pořád tak nějak smutně, ale byl to úsměv a to bylo dobré znamení.
***
Večer jsme zahučeli do pracovny. Tomáš zapnul počítač, já si sedla ke stolu u okna a začala si vypisovat slovíčka, která jsem se chtěla přes víkend našprtit. Postavil se za mě a objal mě zezadu. Zavřela jsem oči a vydechla. Naklonil se k mému uchu. "Jani?"
"Hmmm."
"Kolem jedenáctý přijede Pavel."
"V tomhle počasí?" prudce jsem se otočila a vyděšeně na něj zírala. Pavel byl jeden z jeho kámošů. Musím přiznat, že jeden z těch inteligentnějších. Jenže se nezabýval ničím jiným než tunningem svýho kanárkově žlutýho auta. Tomáš s ním někdy jezdil, samozřejmě 'rychle a zběsile' po nocích po průmyslový zóně a zkoušeli, co to auto vydrží. Blázni. Když jsem chodila na střední, měla jsem okna otočená právě k průmyslový zóně a hlavně v létě mě budily zvuky driftujících aut, která se řítila prázdnými silnicemi mezi průmyslovými podniky. Zanedlouho se ozvaly taky houkačky policejních aut. Ale copak ti někoho dohoní? Ne, toho jsem se nebála, bála jsem se, že se zabijou a byla jsem naštvaná, že mi to dělá po tom, co jsem probrečela noc. Jenže nadávat jsem mu nemohla. Vypadal tak ustaraně. Ne kvůli sobě, kvůli mně. Bylo mu jasný, co se mi honí v hlavě.
"Promiň. Já si potřebuju provětrat hlavu. A když je tu ta možnost..."
No jo, jinou možnost neměl. Jestli já chtěla pikolu, on toužil po autu které by si vytunil přesně jako Pavel. Každý jsme měli své sny. Vzdávali jsme se jich, aby byla naše budoucnost jednodušší.
Přikývla jsem. "OK. Já to chápu."
"Nechceš jít třeba taky?"
Párkrát jsem s nimi byla. Bylo to úžasné. Opravdu osvobozující. Ta rychlá jízda. Wow! Jenže mě pořád ještě strašila moje bývalá třídní a vidina smrti a Pavla moje přítomnost taky zrovna netěšila. "Dneska ne."
"Po půlnoci jsem doma," palcem zvedl mou bradu a díval se na mě, dokud nezahlédl stín důvěry.
"Já vím," donutila jsem se usmát, ale do smíchu mi nebylo. To zas bude noc! Budu se bát...
Opravdu jsem se bála. V jedenáct přijel Pavlík a odvedl si ho. Tvářil se vítězoslavně, dokonce i mně nadšeně ukazoval, co vyměnil a zmodernizoval, ale to auto mi stejně přišlo pořád stejný... Možná bych si všimla, kdyby si na něj nalepil nějaký nový nálepky, ale jinak jsem byla ztracený případ.
Jak slíbil, vrátil se těsně po dvanáctý hodině. Tak jsem zas na nějakou dobu měla od těch jeho bláznivin pokoj.