Second life - 8. část

Zrádce! Jistě, sobota byla moje, takže neděle byla jeho. Rozhodl se využít sněhové nadílky a vyrazit týrat mě na Ještěd. Pavlík mu včera přivezl snowboardovou výbavu, což znamenalo jediné: v příštích hodinách se nejspíš zmrzačím na sjezdovce, pak se celá unavená vrátím, budu uklízet bordel po mým tátovi, který od časného rána se svým kámošem dělal moje vysněné podlahy, a pak musím přeložit pár věcí do školy. Kdo říkal, že v neděli se nedělá?
"Nemůžeš jít s nějakým kamarádem?" zkoušela jsem to na něj, ale byl neoblomný.
"Ne, chci jít s tebou. Minulý rok ti to šlo! Až jsem byl překvapený."
"Jo, válet se ve sněhu jako tučňák, to mi opravdu šlo," zadrmolila jsem si nespokojeně.
Zasmál se. Nešlo mu odolat, když se takhle smál. Tak uvolněně a bezstarostně, nikdy jsem neměla pocit, že by se smál mně, spíš ho bavilo, jaká jsem.
"Budeš nadávat?" ptal se zvědavě.
"Ne," vyprskla jsem.
"To je škoda, jsi tak líbezná, když nadáváš," utahoval si ze mě.
Otočila jsem se na patě a šla hledat kalhoty do sněhu. Koupila jsem si je kdysi právě kvůli snowboardování. Měla jsem tehdy v Německu absolvovat kurz pro začátečníky. Ten kurz byl nakonec v angličtině, takže jsem z toho moc neměla. Hodila jsem na sebe hadry od Hi TECu a čekala na něj venku. Na zem se snášely shluky zářivých vloček. Zírala jsem na zasněžené stromy nedalekého lesa a usmívala se nad kouzlem přírody. Ach, taková melancholie! Najednou jsem byla uvězněna v Tomášových silných pažích. "Červenáš se!" vydechl a foukl mi do ucha.
"To je tím mrazem," řekla jsem nevzrušeně.
"Opravdu?" rychle mě políbil na ucho a zachichotal se.
Nic jsem neřekla. Vypletla jsem se z jeho objetí a zamířila k jeho červenému autu. Vedle něho stála tátova zoufale stará felicie. Odjeli jsme. Celou cestu mi vyprávěl o včerejší noci a byl z toho celý nadšený. Radši jsem ho moc neposlouchala, musela bych dostat infarkt. Cesta netrvala dlouho. Mé utrpení se blížilo. Ale nebylo to tak hrozné, jak jsem očekávala. Hlavně proto, že jsme toho moc nenajezdili, spíš se váleli ve sněhu, kouličkovali se a smáli. Taky proto, že jsme tam potkali Martina s Nikčou a s těmi byla sranda už na střední. Domů jsme dorazili celí zmáchaní. Tomáš pomáhal s podlahou, já se dala do vaření obrovského oběda.
***
Jak čas plynul, svátky se nezadržitelně blížily. Nijak mě to nestresovalo. Dárky jsem měla nakoupené, donutila jsem se upíct 3 druhy cukroví, takže to u nás vánočně dokonce i vonělo (ne, že bych očekávala, že to tak vydrží, Tomáš to cukroví hltal dost velkou rychlostí). Zbývalo už jen zabalit dárky. K tomu jsem se odhodlala, když musel Tomáš narychlo odejít do práce, protože jim tam spadla síť. Seděla jsem na podlaze v pracovně, stříhala, vázala mašle. Tohle mě vždycky bavilo. Mohla jsem přemýšlet, ale nemusela. Jenže tentokrát jsem bohužel přemýšlela. Víte, nemám moc černých hadrů, jen pár sukní na koncerty, takže jsem nevěděla, co si vezmu na blížící se pohřeb. Možná černý lyžařský kalhoty. Kysele jsem se ušklíbla. Jistě, to vzdám hold matikářce opravdu obstojně. Ale v sukni se mi tam mrznout taky nechtělo.
Nakonec jsem si vzpomněla na společenské kalhoty, které jsem si koupila asi před 6ti lety. Modlila jsem se, abych je našla a pak ještě, abych se do nich narvala. Povedlo se.
Stavila se pro mě Míša a jely jsme spolu. Rozepisovat se o pohřbu mi přijde trochu morbidní. Jako, bylo to fakt pěkný, přišlo hodně lidí a tak... Potkaly jsme tam hodně známých ze základky. Zahlídla jsem tam i Míšinu sestru. Pak jsme se zašly vzpamatovat do jednoho malého baru. Daly jsme si skleničku a snažily se nemyslet na smrt a na to, kolik lidí tu po ní zbylo a kolik lidí to sebralo. Přidala se k nám Lenka, ne, že by mi bylo jasný, kde se tam tak náhle vzala, ale mlela něco o rodičích. To mi připomnělo moje rodiče. Že jsem už zase dlouho nezavolala mámě. Bylo dost pozdě, ale mozek mi moc nefungoval, tak jsem jí zavolala. Naštěstí ještě nespala. Když jsem si uvědomila, co dělám, rychle jsem se jí omlouvala, ale musela jsem jí zavolat. Říct jí o pohřbu a ujistit se, že je v pořádku. Už mi jednou málem umřela a já si na to teď vzpomněla a zas mi bylo do breku. Sakra, jsem poslední dobou tak přecitlivělá! Najednou mě napadaly věci typu, že to se mnou Tomáš nevydrží, že se mnou se ani vydržet nedá. Zahnala jsem ty myšlenky, rozloučila se s mamkou a vrátila se k holkám. Pak mě Miška hodila domů. Byla půlnoc. Našla jsem ho ležet oblečeného v posteli. Vedle ruky mu ležel časopis o PC hrách. Asi usnul nad recenzí na the Sims 3.
Sklonila jsem se nad ním a rty se dotkla jeho lícní kosti. Zatočila se mi hlava. Moc krásně voněl. Zamrkala jsem. Seber se, Jani, musíš ho vzbudit, aby se převlíkl, říkala jsem si. „Tomášku,“ zašeptala jsem.
Žádná odpověď.
„Tomáši, ráno si budeš připadat jak pytel brambor,“ zatřásla jsem s ním.
Něco zamumlal a přitáhl si mě k sobě. Snažila jsem se rozluštit jeho slova. Bylo to něco jako „nemáme sklep“, ale ruku do ohně bych za to nedala. Zalapala jsem po dechu, jak pevně mě držel. „Tome, vzbuď se!“
Otevřel oči a nechápavě na mě zíral. „Já jsem spal?“
„Jo.“
„Aha,“ špitl, ale nepouštěl mě.
„Tak, převlíkneš se?“ povytáhla jsem obočí.
„Jistě. Nebudu přeci spát oblečený.“
Pořád mě držel, měl obličej tak blízko, takřka jsme se dotýkali. Propaloval mě očima. Asi nechápal, že bych se taky ráda převlíkla, protože jsem unavená jak pes a k tomu mám v sobě pár deci vína.
„To já taky ne. Necháš mě vzít si pyžamo?“
Konečně pochopil. „Jo, jistě.“
Sedla jsem si na postel. Taky se posadil. „Proč se na mě takhle díváš?“ zajímala jsem se. Víte, neměla jsem ráda nejasnosti, Tomáš byl naštěstí dost upřímný.
„Přivádíš mě k šílenství,“ přiznal.
Polekalo mě to. „Jak?“
Zakroutil hlavou. „Tohle není normální. To je posedlost. Půl dne jsem tě neviděl a myslel jsem, že zešílím. Nemůžu na tobě být takhle závislý.“
„Taky jsem na tobě závislá,“ radši jsem se podívala jinam, když jsem to říkala. Měl pravdu. Nebylo to normální. Měl by mi lízt na nervy tak jako ostatní lidi. Ale nešlo to.
Položil si hlavu ke mně na rameno. „Jaký byl pohřeb?“ změnil téma.
„No. Smutný,“ vzdychla jsem. „Ale aspoň jsem potkala nějaký bývalý spolužáky.“
„Jo,“ zvedl se a začal hledat pyžamo.
Sebrala jsem to svoje a šla se zkulturnit do koupelny. Zírala jsem do zrcadla. Spánek jsem potřebovala jako sůl. Ty kruhy pod očima mi moc neslušely. Nepřítomně jsem si čistila zuby. Přišel a chopil se svého kartáčku. Taky si čistil zuby a přitom se na mě díval. Zase. Vybavila se mi jeho nedávná slova. Co to říkal? Že na mě nechce být závislý? Uvědomila jsem, si, že najednou cítím hroznou bolest v srdci. Možná ani neví, proč se mnou je. Zalapala jsem po dechu. Zpozorněl. Vypláchla jsem si pusu a rychle vyplachtila z koupelny. Mrskla jsem sebou na postel a mnula si víčka. "Ublížil jsem ti?" zeptal se potichu. Neslyšela jsem ho přicházet, trochu mě to polekalo.
"Ne," vyhrkla jsem, ale lhala jsem a to mi nikdy nešlo.
Vzal mě za ruce. "Promiň. Jde jen o to, že pokud tě ztratím..." vypadal, že nemůže pokračovat.
"To se nestane," zašeptala jsem. Tyhle rozhovory byly na můj vkus poslední dobou na pořadu dne příliš často.
"Já vím. Ale máš štěstí na sebevrahy."
"Naše auto je bezpečné."
"Měl bych sehnat nějaké bezpečnější."
"Oh, teď se ale opravdu chováš jako Edward, víš to? Ovšem tentokrát mi tím lezeš na nervy."
Nechápal.
"Koupil Belle neprůstřelný auto," vysvětlovala jsem. Vlastně jí ho nekoupil, ale neměla jsem čas to upřesňovat, byla jsem příliš unavená a začínala mě bolet hlava.
"Myslím si, že si nemáme co vyčítat," řekl nakonec. Donutilo mě to na chvíli se zamyslet nad myšlenkovým pochodem, který ho k tomuto závěru vedl.
"Opravdu?"
"Milujeme se přeci oba stejně. Cítíš to stejně. Nebo snad ne?"
"Ano."
Usmál se. Ten úsměv mě úplně odrovnal. Hladově jsem se na něj vrhla a líbala ho, dokud mě můj zdecimovaný organismus nedonutil se od něj odtrhnout a zívnout.