Příběh lásky

Do oken dýchala jen noc, světla hvězd jí protínala a klepala na uslazená víčka přeněžné dívky, která ještě nedávno plála vírou, láskou a štěstím. Zhasla spolu se svící u jejího nočního stolku a s ní i její naděje, naděje na lásku, která odešla za dveře, které nelze otevřít. Klepala, prosila, ale nikdo neslyšel, jen střípky hvězd se ukryly a začaly plakat, snad aby o nich nevěděla. Plná krásy, pobledlá luna v úplňku a srdce chtělo stále dorůstat... a ruce chtěly sevřít a nepustit vysněnou dlaň lásky... Utíkala před ní jako před stínem a neviděla její světlo... Neviděla ruce, které se ji snažily uchopit, byla tak vzdálená těm dlaním o nichž snila... Láska vykvetal jako růže a ona měla strach o poupata a zalila je slzami, které patřily jemu... bála se o lásku a bála se lásky a květy vadly ve stínu a v řece slz...Zapomněla, že láska potřebuje slunce... Rozběhla se do noci, stále hloub, utíkala před hvězdou ve svém srdci, která ji vedla za láskou... Kde se to stalo, kde ztratila cestu, kde nastala temnota, kam zmizel cit... kdo zhasil světla hvězd? Proč cítila strach ve světle a utekla před ním do tmy, proč její oči neprohlédly? Proč vánek zlomil stéblo jejího květu? Necítila nic a cítila všechno - lásku i strach, touhu po něm i po samotě... A pak přišel a teď se ztrácí - světlo a tma, světlo a tma, pulsující v tepu srdce...
Její paže objala dvě křídla a ona se vznášela s nimi, proč už je necítí, kam zmizela? co teď sama mezi nebem a zemí ? Spadne-li, kdo ji chytí, uplakanou hvězdu, holubici bez křídel?
Cítila strach a hledala obrys dlaně a ... její nehybná víčka se pohnula... Její kůže tála pod dotykem křídel, která byla stále s ní... jak by mohla opustit svého anděla? Vždyť anděl a křídla patří jeden druhému... Otevřela víčka jako se otvírají květy a chytala do nich odlesky svítání a pak ho spatřila... byl u ní, seděl u postele a držel sluneční paprsky jejich dlaní. V očích měla slzné moře a on je osušil, zahnal tmu a zažehl světlo... "Proč pláčeš, hvězdičko," zašeptal něžně a polekaně... "Ty, Ty jsi přeci odešel..., zmizel jsi jako svítání , s Tvým odchodem přišla temnota do mého srdce, rozprášil jsi mou víru a důvěru, měla jsem strach, že jsi mě navždy opustil." Políbil ji do vlasů a řekl : " Lásko, to se nikdy nestane, vždycky budu s Tebou, byl to jen zlý sen, který usedl na Tvá víčka, bez Tebe bych bloudil v tmách, byl bych lodí bez přístavu, paprskem ztraceným ve tmě...Byli jsme stvořeni pro lásku, jeden pro druhého, tak to chtěl Bůh, který propojil naše cesty a do srdcí dal dar, dar největší, dar lásky...
Objala ho a on ji a odešli vstříc krásným zítřkům, které prozářilo věčné světlo lásky a oba věděli, že jejich láska trvá napořád.