Ona jediná...

Byla poslední, poslední, která mu zbyla. Byla jediná, která mu zbyla. Když ji poznal, nikdy by jej nenapadlo, že právě ona bude tou, která bude stát po jeho boku v dobrém i zlém. Potkal ji v době, kdy byla ještě dítě – hloupá, naivní brunetka, která k němu vzhlížela s respektem a láskou. Její pozornost mu nebyla zrovna dvakrát příjemná, ale akceptoval ji s nadějí, že na něj za pár dnů zapomene a on si bude moci žít poklidným životem. Jenže, nestalo se. Právě naopak. Roky plynuly a lidé se měnili. Ti, kterým věřil a které ctil, odcházeli a zanechali po sobě jenom nepříjemné prázdno. Byl sám, tak hrozně sám. Samota, která jej obklopovala, byla zdrcující. Neměl se koho opřít, neměl koho obejmout. Neměl nikoho, komu by se mohl svěřit, když na něj padla nostalgie. I on, přesto, že se snažil zachovat si kamennou tvář, potřeboval cítit něčí blízkost. Nikdy by ho však nenapadlo, že být tím člověk mohla být právě ona…

Roky plynuly a začal si uvědomovat, že z oné naivní a na první pohled hloupé brunetky se stává žena s velkým srdcem, které je plné ideálů. Měla víru a obrovskou vnitřní sílu, kterou na ní tolik obdivoval. Dokázala se vypořádat s jakoukoli situací, i když uvnitř strašlivě trpěla. Dokázala být neproniknutelná, tvrdá, ledová. Ale také něžná a milující. Křehká a snadno zranitelná. Když milovala, tak celou duší. Polovičatost nestačí. Dokázala se odevzdat, ale také přizpůsobit druhým. Uměla se sice občas chovat egoisticky, jenže sebecentričnost ji již několikrát dovedla na samý okraj propasti. Její vyrovnanost mu scházela. Neuměl bojovat jako ona. Byla silnější. Nezdar ji nikdy nezlomil. Bolest a utrpení z ní udělali neporazitelnou. Kvůli tomu všemu jí začal naslouchat. Jakožto osobnost byla velice zajímavá. Už hodně dávno pochopil, že vnější krása není ve vztahu nikterak důležitá. Stejně tak jsem si uvědomil, že předsudky mohou vést ke krutému nezdaru. Proto začal lidi vnímat jinak. Už v ní neviděl jen nesmělou brunetku, jejíž pastelové oči naň hledí se slepou láskou. Ano, milovala ho tak jako žádná jiné dívky, se kterými dříve navázal bližší vztah. Nedávno ve skutečnosti dospěl k dost krutému faktu – žádná z nich jej opravdu nemilovala. Až s ní jsem pochopil, že láska má několik podob a že do každého vztahu se musí něco vložit. Jenže žádná z nich do něj nic nevložila. Všechny jenom braly a poté ho opustily. Láska jako by ve vteřině vyprchala a už k němu nemohla najít cestu. Ona je jiná. Ona do jejich vztahu vkládá kus sebe. Dokáže se otevřít a nadchnout z každé maličkosti. Je spontánní, přesto však neztrácí hlavu. Uvědomuje si, že štěstí, láska i přátelství jsou příliš cenné na to, abychom se vystavovali nebezpečí, že je ztratíme a již nikdy nezískáme zpět. Snažil se sžít s její životní filozofií, která z ní činila moudrou osobnost. Až po několika letech si uvědomil, že přátelství může mít mnohem víc tváří. Toto mu ukázala právě ona. Nikdy nežádala víc, než jí byl schopen dát.
Moc dobře věděl, že její city k němu jsou stále silné. Stejně jako před lety. V podstatě nikdy nepolevily. Bohužel jí však neměl co nabídnout. Nemohl jí dávat plané naděje a pak jí zlomit srdce. Ví, že kdyby to udělal, už nikdy by se rána v jejím srdci nezacelila. Už by se na něj nedívala těma pastelovýma očima, které vždycky říkají:“Neměj strach, jsem tu s tebou, nikdy tě neopustím..“

Roky plynou a on ví, že se jí nevzdá. Ví, že spolu s ní by mnohé ztratil, především pak přítele, kterého musíme mnohdy hledáme celý život. Někteří jej dokonce nikdy nenaleznou. Ale on měl štěstí. Našel spřízněnou duši, která při něm bude stát v dobrém i zlém, vždycky mu bude naslouchat. Moc dobře znala jeho chyby, ale nikdy ho kvůli nim neodsuzovala. Dokázali se vzájemně respektovat, ale také obohacovat. Přátelství není jenom o několika příjemně strávených chvílích, ale také o tom, že dokážete prožívat vzlety a pády toho druhého. Přátelství je jedna duše ve dvou tělech. A on jednu takovou našel. Dívá se do jejích pastelových očí a napadá ho, že má to nejcennější, co mu mohl život dát. Vše ostatní je přece malicherné a bezvýznamné…