Second life - 9. část

Svátky jsme strávili u mých rodičů. Byli jsme tam přesně 3 dny, ale bohatě mi to stačilo. Už bych nemohla být doma. Zpětně jsem nechápala, jak jsem to tam tak dlouho vydržela. Pod dozorem svojí starostlivý mámy a spolehlivě nabroušeného táty s natvrdlým bratrem… Ne, ten tam nebyl, vlastně mi i chyběl. Nebudu si hrát na drsňačku, bylo to fajn, ale další den už by byl příliš. Po zbytek týdne jsme objížděli nějaké přátele a chodili na sjezdovku (pořád mě týral tím snowboardem, asi s tím nedá pokoj, dokud nesleze sníh, protože měl ohromnou radost z mých pokroků a já mu ji nechtěla kazit). Na Silvestra jsme tradičně vyrazili na rybník. Samozřejmě už jsem za ten rok zapomněla, jak se používají brusle, takže mě musel neustále zvedat na nohy. Jednou jsem se dokonce odvážně rozjela a chtěla zkusit nějakou otočku, ale přihnal se tam a chytil mě za pas, abych si neublížila. „No tak, ty mě vůbec nenecháš riskovat,“ zlobila jsem se naoko.
Políbil mě na zmrzlou tvář. Jeho rty byly teplé a měkké. Cítila jsem, jak se mi do obličeje žene krev. „Nechci strávit poslední den roku na pohotovosti. Mohl bych propásnout novoroční polibek,“ šibalsky se usmíval. Musela jsem myslet na to, že jsem na ledě a pokud se mi podlomí kolena, nejspíš si nabiju šišku. Už jsem to nesnesla, hravě jsem se od něj odtáhla a se smíchem zamířila na druhý konec rybníku. Snažila jsem se nemyslet na to, jak mě bude zítra bolet celý člověk… Už jsme tu zledovatělou plochu brázdili více než 2 hodiny, můj fyzický limit byl nejen splněn, ale dokonce vyčerpán na nejvyšší míru. Převlíkla jsem se do zimních bot a bylo tak nějak lehko. Jako vždycky, když jsem se zbavila nerovnováhy a nejistoty. Tomáš se řídil mým příkladem. Pak sebral všechny brusle, hodil si je přes rameno, vzal mě za ruku a vedl mě k autu. Tvářil se zase tak nějak zasněně. „Na co myslíš?“ špitla jsem.
Otočil se na mě. Cítila jsem, jak taju pod jeho pohledem, snažila jsem se normálně dýchat. Tohle je přeci hrozně trapné takhle se chovat pokaždé, když se na mě zahledí! „Na nic. Na žádné starosti a tak. Jen na tebe. Na tenhle volný den. Jen jsem rád.“
„Jo. Taky jsem ráda,“ zamumlala jsem. Asi to moc nedávalo smysl, ale on mi rozuměl. Byla jsem ráda, že ho mám a že je se mnou. A že ten starý rok byl tak fajn.
Večer jsme strávili spolu. Vždycky jsme v od šesti do desíti mluvili o starém roce. Někdy nebylo na co vzpomínat, ale letos to docela ušlo. Nakonec jsme ale stejně mluvili o posledním měsíci. O jeho náladách, o mé přecitlivělosti, o budoucnosti. Vylezlo z něj, že mu nabídli cestu do Japonska, což byla pro programátora nevýslovná pocta. Odmítl ji. Najednou mi to bylo jasné. Že nebyl ani tak náladový, jako spíš nerozhodný. Že se s tím pral a nakonec zůstal se mnou. Zírala jsem v pološeru na jeho obličej. Očima jsem se mazlila s jeho ostrými rysy, proklínala se za to, jak mě poslední dobou ty jeho narážky otravovaly.
„Já nevím, co říct,“ přiznala jsem. Na tohle jsem nikdy nebyla. Věděl to. Usmál se. Vypadal přitom tak úžasně, že se mi zatočila hlava.
„Tak nic neříkej. Co bys taky říkala? Rozhodl jsem se a s tím nic nenaděláš.“
„Jsem jen ráda, že ses rozhodl, jak ses rozhodl,“ vysoukala jsem ze sebe.
„Já taky,“ zašeptal. A upřímnost z něj sršela. Natáhla jsem ruku a položila mu ji na tvář. Přitáhl si mě k sobě a zlehka mě líbal. Prostě pokládal své rty měkce na mé. Cítila jsem v ústech jeho dech, byl zrychlený stejně jako můj. Zjistila jsem, že zatlačil mou hlavu na opěradlo pohovky, kterou jsme dostali k Vánocům od jeho táty. Mimochodem tu pohovku jsem od počátku zbožňovala. Tomáška jsem vlastně taky od počátku zbožňovala. Jeho oči, jeho vlasy, jeho úsměvy, kradmé pohledy, jeho něžné ruce, klidnou povahu, i tu rychlou jízdu, za kterou jsem ho kárala. Byl všechno, byl celý můj svět. Kdyby mi teď řekl, ať s ním jdu do kostela a řeknu ano, sebrala bych zaprášený suchý kytky v obrovské váze v předsíni a běžela tam.
Na chvíli se odtáhl. Zajel mi jednou rukou do vlasů a laškovně je prohrábl. „Na co myslíš?“
Nepřemýšlela jsem. „Na svatbu,“ vyletělo ze mě a už to nešlo vzít zpátky.
Udiveně pootevřel rty. „Wow. Tak to jsem od tebe ještě neslyšel. S tím většinou prudím já, ne?“
„Jo,“ vydechla jsem, protože mi začal svlíkat tričko. Měl smůlu, že byla zima a já pod tím tričkem měla ještě jedno s úzkýma ramínkama. To ho nevyvedlo z míry. Položil rty na mé levé nahé rameno.
„Takže na co konkrétně jsi myslela?“ zašeptal. Dýchal vyrovnaně, určitě byl napnutý jak špagát, co ze mě vyleze. Jenže to jsem nevěděla ani já sama.
„Tak, jsem si říkala, jak jsem hloupá, vždyť takhle bys mi mohl kdykoliv utýct s nějakou jinou… A když jsi tak ochotný nechat se připoutat? Proč ti vlastně bráním?“
„Nebraň mi,“ zvedl hlavu a díval se mi do očí. Určitě se mi v nich odrážely ty jeho radostné plamínky.
„Vždyť říkám, že už nebudu,“ zamumlala jsem. Nechtěla jsem mu kazit tu nenadálou radost. A když ho miluju… A já ho miluju, to jsem věděla už dávno. Mrkla jsem na hodiny. Bylo krátce po desáté. Sledoval můj pohled a zaúpěl. Rád by zůstal, to bylo jasné. Jenže já si chtěla ťuknout s Míšou, Kubou a Lenkou a všemi ostatními.
„Nemůžeme,“ snažil se, ale já razantně zakroutila hlavou.
„Máme pro sebe celý zítřek a pak…“ zarazila jsem se.
„Pak co?“ naléhal, když mi podával tričko.
„Pak celý zbytek našeho života,“ přiznala jsem.
***
Jo jo, Silvestr stál opravdu za to. Přežili jsme ty lidi kolem sebe a když ostatní odpočítávali začátek nového roku, dlouze mě líbal. Byl pěkně nenasytný, bylo mi úplně jasný, co chystá. Měla jsem z toho nehoráznou srandu. Jednou jsem výrok, že chlapům jde jen o to jedno ohodnotila známkou 3. Měla jsem jim dát jedničku. I když vás mají upřímně rádi, stejně s nimi skončíte na jednom jediném místě. Ten výrok byl absolutně pravdivý.
Když jsme pospíchali domů, strhla se sněhová bouře. Už zase. Myslím, že letos nás ten sníh pohřbí. Byl opravdu dobrý řidič, prokličkoval domů po tom náledí docela rychle, nikde se nezahrabal atd. Byl strašlivě nedočkavý, musela jsem za ním běžet. Jen co se za námi zabouchly dveře, přitiskl mě na zeď. A pořád se usmíval, jako by z něj něco spadlo, jako by neexistovalo nic, co by mu ten úsměv mohlo zmrazit. Úplně mě tím nakazil. Rozepnul mi bundu a položil mi tvář na krk. Vdechovala jsem vůni jeho rozcuchaných vlasů a pomalu mu vykreslovala uklidňující kroužky na holé kůži za krkem. Zasténal. Musela jsem se zašklebit. Zvedl hlavu a tázavě na mě zíral. Zakroutila jsem hlavou. On tu svou naklonil do strany. Fajn, tohle se nedá vydržet. Jedním plynulým pohybem jsem mu rozepla bundu. Vysoukal se z ní. Já se soukala z té své, ale nemohla jsem to vydržet, potřebovala jsem se ho dotýkat, potřebovala jsem ho cítit, chtěla jsem, aby byl blízko, blíž, nejblíž… Chytil mě pod koleny. Omotala jsem mu ruce kolem ramen a nesl mě po schodech nahoru. Napadlo mě, jestli mu ty ruce neupadnou. Já nevážila zrovna půl kula… Líbala jsem ho na krk a zhluboka dýchala. „Uvolni se,“ napomenula jsem ho. Myslím, že kdyby se uvolnil, tak žuchnu na schody jak pytel brambor. Jen se tomu potichu zasmál. Položil mě na postel.
„Tak a teď se uvolni ty,“ zašeptal.
„Ale já jsem absolutně uvolněná,“ hryzala jsem se do dolního rtu.
„Jakože už to víc nejde?“ škádlil mě. Rukama mi zajel pod tričko a položil je na žebra. Zhluboka jsem se nadechla, oči vytřeštěné. Naklonil se dopředu, naše čela se dotýkala. Přiznávám se, ztrácela jsem nad sebou kontrolu. S ním mi to nevadilo. Bezmezně jsem mu důvěřovala. Byla jsem netrpělivá. Začala jsem ho líbat a on mi ochotně odpovídal. Najednou přestal a přitáhl si mě k sobě. Choulila jsem se v jeho náruči a čekala. Hladil mě po vlasech.
„Šťastný nový rok, lásko,“ zašeptal tak potichu, skoro přitom nepohyboval rty, až jsem pochybovala o tom, jestli jsem to opravdu slyšela.
„Šťastný nový rok,“ přitakala jsem.
Políbil mě do vlasů. „On je každý šťastný jinak, viď?“
Pokrčila jsem rameny. „Každý nachází štěstí někde jinde.“
„Kde nacházíš štěstí ty?“
„Ty víš, kde nacházím štěstí!“
„Řekni to nahlas,“ zaprosil. Nešlo mu odolat.
„V tvých slovech… V tvých dotycích… V tobě,“ zakončila jsem to.