Jak na Nový rok, tak po celý rok!

Katka netrpělivě přešlapovala na tramvajové zastávce. Od úst jí stoupaly obláčky páry. Rozhlédla se. Zastávka byla poloprázdná. Většina lidí se někde v teple radovala z dárků, které dostali před pár dny pod stromečkem.
Z dumání ji vyrušila tramvaj. S nadějí v očích pozorovala otevírající se dveře a doufala, že jí jedna vystupující osoba vysvobodí z mrazu…
„Ahoj lásko!“ zamířil hned k ní a na uvítanou jí políbil.
„Ahoj,“ odpověděla šťastně. „Kdes byl tak dlouho? Mrznu,“ dodala trochu vyčítavě.
„Promiň, jsem to nějak nestih. Ale jestli chceš, tak tě zahřeju až budeme doma,“ pošeptal ji do ucha a ona se celá rozklepala, tentokrát však ne kvůli mrazu.
Ovládla se. „To nejde zlato, takhle bychom tam vůbec nedorazili,“ zasmála se.
„A co kdybychom tam vůbec nejeli?“ navrhl s úsměvem a zasvítilo mu v očích.
„To teda ne, když celou cestu táhnu tohle, tak to chci aspoň využít,“ poukázala na velkou sportovní tašku ležící vedle ní. „A taky chci konečně poznat tvoje kamarády,“ dodala.
S úsměvem si povzdychl. „Tak pojď, pojedeme ke mně, tam to naložíme a vyrazíme.“
Cestou se sama pro sebe usmívala. Nemohla uvěřit tomu, že se jí povedlo přemluvit rodiče, aby mohla strávit těch pár dní do Nového roku se svým klukem. S Radkem chodila přes půl roku a pořád byla bláznivě zamilovaná.
Tuhle akci spolu plánovali už dlouho. Radek s kamarády pronajal chatu na Vysočině, kde se společně chystali oslavit Silvestra a protože nechtěli čistě pánskou jízdu, většina z nich si pozvala i svoje přítelkyně.
V autě si Katka Radka dobírala. „Jak dlouho že máš ten řidičák? Abych věděla, jestli tu jízdu přežiju…“
Ohnal se po ní, ale ona se smíchem uhnula.
„Sem zvědavej na tebe, až budeš dělat zkoušky. Víš vůbec jak to auto nastartovat?“ oplácel jí to.
Jejich škádlení přerušilo zvonění mobilu. Katka s nelibostí sledovala, jak Radek hovor přijmul a řídil jen jednou rukou. Taky mu to dala dost jasně najevo. On se na ní jen omluvně podíval. Raději se otočila a pozorovala zasněženou krajinu za okýnkem. Napůl poslouchala útržky rozhovoru.
„Cože?...jo, jasný…a co Štěpán?....hm, tak tam bude víc místa no...Zatim.“
Tázavě na něj pohlédla.
„Lásko, mám pro tebe špatnou zprávu,“ začal trochu rozpačitě.
„Copak?“
„Mno víš… Volal mi Tomáš. Na tý chatě budeš ty, já…A pak tři další kluci…“
Došlo jí to. „Počkej, chceš říct, že tam budu jediná holka?!“
Znovu po ní hodil ten omluvný pohled.
Naštvala se. „Tohle sme si nedomluvili. Moc dobře víš, že sem ti na tohle kývla jenom pod podmínkou, že tam nebudu jediná! To mě můžeš rovnou odvézt zpátky, nevim co tam budu dělat se čtyřma klukama…“
„Ale no tak,“ snažil se jí zklidnit. „Já za to přece nemůžu, původní plán prostě nevyšel no… Ber to takhle, jako jediná si byla schopná se svým klukem opravdu přijet, to tě ctí.“
Dala oči v sloup.
„Já myslel, že tam jedeš hlavně kvůli mně,“ zatvářil se nevinně a Katka si povzdychla.
„No dobře.“
Po zbytek cesty toho moc nenamluvili. Katka nebyla odvázaná z představy, že na chatě bude jediná. Sice se ráda seznamovala, ale ve společnosti opačného pohlaví, zvlášť když ho byla převaha, se cítila vždy nesvá. Při svých myšlenkách usnula.
Probudilo jí bouchnutí dveří. Zamrkala a protáhla se. Radek se venku vítal s nějakým klukem. Prohrábla si trochu vlasy a vystoupila z auta.
Její původní plán byl elegantně vystoupit a jít se seznámit, ale ve skutečnosti zapadla až po kotníky do čerstvé sněhové pokrývky. Do tváře ji okamžitě udeřil mráz, který byl umocněn ještě tím, že právě vystoupila z teplého prostoru auta. Přejel jí mráz po zádech.
„Zlato, co blbneš?“ zeptal se jí Radek se smíchem.
„Nic!“ odsekla trochu naštvaně. Místo, aby jí pomohl, tak jí tu shazuje.
Jeho kamarád se ukázal jako gentleman a pomohl jí na nohy. Přitom se představil: „Ahoj, já jsem Tomáš.“
„Katka,“ drkotala zuby.
„Nechceš jít dovnitř? Představím tě klukům a provedu tě tam, Radek může zatím odnést vaše tašky.“
„Jo, to by bylo fajn,“ usmála se a k Radkovi se otočila zády, aby dala jasně najevo, že je pořád uražená.
Radek zaparkoval hned u chalupy, takže ke dveřím to bylo jen pár kroků, přesto stačila Katka pořádně promrznout. Mrkla okem po Tomášovi. Hnědé oči, tmavé rovné vlasy, které mu spadaly do čela… Usmála se pro sebe. Kdyby nebyla zamilovaná do Radka, dost by se o Tomáše zajímala.
„Jeee, teplo,“ oddychla si, když jí Tomáš otevřel dveře a vstoupili dovnitř.
„To víš, sem hned jak jsem přijel zatopil, aby ti nebyla zima,“ usmál se a ona raději uhnula pohledem. Flirtovat s nim nehodlala, zase tak naštvaná na Radka nebyla.
Vešla dál. Přímo proti ní stály schody vedoucí do dalšího patra. Přízemí, ve kterém se nacházela, byla ve skutečnosti jedna velká místnost vytápěná krbem, která sloužila jako obývací pokoj, jídelna a kuchyň dohromady. Obdivně hvízdla. Kuchyň byla poměrně moderně vybavená, uprostřed byl velký dřevěný stůl a na konci místnosti obří plochá televize.
„Dobrý ne?“ vynořil se za ní Tomáš.
„Super,“ přiznala.
„Tamhle dál za schodama je ještě koupelna. V patře jsou další čtyři dvoulůžkový pokoje, ty už tak luxusní nejsou, ale většinu času stejně budem trávit asi tady dole.“
„Ty snobe,“ ozvalo se ze shora.
Katka vzhlédla. Nahoře na schodech stál další kluk. Elegantně sjel po zábradlí a seskočil na zem.
„Máš dvoulůžkovém pokoj sám pro sebe, stejně jako my všichni,“ řekl směrem k Tomášovi. „Teda až na Radka a tebe,“ otočil se ke Katce s úsměvem a podal jí ruku. „Já jsem Štěpán.“
Úsměv opětovala. „Já jsem Katka.“
„Kde je Radek?“ zeptal se.
„Asi neví co s těma taškama, jdu mu pomoct,“ odvětil se smíchem Tomáš a zmizel venku.
„Nechceš čaj? Před chvílí ho Michal dělal,“ zeptal se jí Štěpán. „Toho vlastně ještě neznáš , co? Počkej, zavolám ho.“
Než stačila cokoliv říct, ozval se dupot a dolů se přiřítil další kluk. Upřímně se divila, že schodiště vydrželo celé.
„Tohle je Katka,“ ujal se Štěpán představování.
„Já jsem Michal.“
Podal jí ruku a ona se nervózně usmívala. Těch nových lidí na ní bylo trochu moc. Naštěstí se ve dveřích objevil Radek, takže na sebe přitáhl pozornost a jeho kamarádi se vítali pro změnu s ním.
„Chtěl jsem přeparkovat a zapad sem nějak blbě do sněhu, tak mi to Tomáš pomáhal roztlačit,“ vysvětloval svoje zdržení. Pak spatřil nervózní Katku a pochopil.
„Předpokládám, že už jste se seznámili, tak my pudem nahoru a vybalíme si věci.“
Vděčně na něj pohlédla.
„V pohodě, lásko?“ zeptal se jí hned nahoře.
„Jo, jen…Moc lidí najednou,“ pousmála se a on ji obejmul.
Rozhlédla se po pokoji. Malá špinavá místnost se dvěma postelemi a jednou skříní vypadala úplně jinak než vybavené přízemí.
„Nechceš si sundat tohle mokrý oblečení?“ zeptal se drze.
Její úsměv mu stačil jako odpověď…

„Radku, pozor!“ vykřikl Štěpán, ale pozdě. Dobře mířená sněhová koule si našla svoje místo.
„Do prdele, mám to za krkem!“ nadával Radek a vypadal naštvaně.
„Nebuď citlivka,“ vyplázla na něj jazyk Katka a zasmála se. Měla dobrou náladu. Kluci ráno po snídani navrhli procházku a ona si jí užívala. Po třech dnech se ve společnosti kluků cítila už mnohem líp a to jí dodávala sebevědomí. Co jí trápilo bylo však Radkovo chování. Před kamarády se k ní choval jinak, což předpokládala, ale jeho špatnou náladu si již vysvětlit nedokázala.
Z přemýšlení ji vytrhla další sněhová koule, která byla tentokrát mířená na ni. Jen tak tak stačila uhnout. Podruhé už tolik štěstí neměla. Rychle se ohlédla, aby zjistila, kdo byl autorem tak dobré rány a naskytl se jí pohled na usmívajícího se Tomáše.
„No počkej,“ pohrozila a už vyráběla další „střelivo“. Zbytek party na sebe nenechal dlouho čekat a nevinné koulování se změnilo ve sněhovou bitku. Nakonec se rozdělili do dvou skupinek a Katka skončila překvapivě s Tomášem.
„Nemáte šanci!“ křičela na kluky zpoza stromu a přitom se jí povedlo strefit do přibližujícího se Štěpána.
„Dobře ty,“ ohodnotil její trefu Tomáš. „Pozor!“ zakřičel najednou a strhnul ji na zem do sněhu, aby ji uchránil před střelbou.
Ocitla se v jeho náruči, na malý okamžik u sebe byli tak blízko… Rychle se odtáhla. Dělala jakoby nic a snažila se ten okamžik vymazat z hlavy. Smála se. Nikdy by neřekla, kolik legrace si může užít s partou kluků…
Po smluveném smíru obou skupin se společně vydali dál. Schválně šla kus za nimi. Ostražitě pozorovala Tomáše. Moc se jí líbil a nemohla připustit, aby se to dostalo dál. Byla přece zamilovaná do Radka. Ten se k ní sice zrovna nechoval moc přívětivě, ale co… Tomáš se jako na potvoru choval mile až moc. Vařili, povídali si spolu,… Dokonce když kluci hráli poker, šel s ní ochotně na zahradu stavět sněhuláka! Začínala mít podezření, že jejich společné chvíle přestávají být náhodné.
Mezitím co takhle uvažovala, došli až k zamrzlému rybníku.
„Bruslení sme dneska ještě nezkusili,“ podotkl Michal s úsměvem a skočil na led. Katka váhala. „Kluci neblbněte…. Vždyť pořádně nemrzlo, může to být tenký…“
„Srabe,“ zakřičel na ni Radek. Dotklo se jí to. Opatrně se postavila na led. Vypadal pevně. Sklouzla se. Žádné zaskřípění.
„Možná že to půjde…“ přesvědčovala sama sebe.
„Káťo, pojeď!“ hecovali jí kluci.
Jela. Klouzala se, blbla. Chtěla se předvést a tak poodjela o kousek dál a chtěla předvést piruetu.
„Áááááá!“
„Katko!“
Voda byla tak mrazivá… Jako kdyby do ní píchalo tisíce malých jehliček. Nemohla popadnout dech. Všechno to teplé oblečení bylo nasáklé vodou a stahovalo jí dolů, pod led… Dusila se, nemohla dýchat…
Najednou jí z vody vytáhla silná ruka.
„Ra.., ra…“ chtěla oslovit svého zachránce, ale pak si s překvapením uvědomila, že z vody jí nevytáhl Radek, ale Tomáš.
„Sundej to ze sebe!“ přikázal jí a začal jí svlíkat.
„Co.., cože?“ drkotala zuby.
„Musíš si na sebe vzít něco teplýho a suchýho, jinak zmrzneš!“ pokračoval a sundával ze sebe svůj kabát, aby jí do něj mohl zabalit.
Mezitím se přiřítili ostatní. „Katko, lásko! Co se stalo?“ ptal se Radek skoro bez dechu. „Pusť mě k ní,“ obrátil se na Tomáše.
„Jela moc daleko, prolomil se pod ní led. Kdybyste nedělali blbiny, možná byste si toho všimli!“ odpověděl mu Tomáš.
„Přestaň si tu hrát na hrdinu,“ odsekl Radek.
„Buď užitečnej a vem ty mokrý věci, musíme jí co nejrychleji odnést do chalupy,“ přešel Tomáš jeho tón a vzal Katku do náruče. Ta byla zabalená v jeho kabátu a kvůli mrazu nevnímala skoro vůbec nic…

Probudila se. Ležela ve své posteli, přes sebe měla několik dek. Bylo jí teplo. Snažila se zorientovat. Pomalu si začala vybavovat co se stalo.
Tok myšlenek přerušilo vrznutí dveří. „Ahoj, už jsi vzhůru?“ zašeptal Štěpán a vešel dovnitř. „Přišel jsem tě zkontrolovat.“
Na noční stolek položil čaj. „Je teď udělanej, s medem,“ dodal potichu.
„Děkuju,“ odpověděla vděčně.
„Je ti líp?“
„Mnohem líp.“
„To je dobře.“ Odmlčeli se.
„Co se děje?“ zeptala se.
„Nic, já jen… Bylo to všechno strašně rychlý. Vůbec sme netušili, že se něco stalo. Kdyby tam s tebou nebyl Tomáš…“ nedořekl.
„Ale já vám přece nic nevyčítám. Byla to moje hloupost, neměla jsem tam chodit.“
Štěpán na to nic neřekl.
„Tomáš s Radkem… se kvůli mně pohádali, že jo?“
„Radek nemohl zkousnout, že u tebe byl Tomáš dřív. Ví, že to byla jeho chyba, že nebyl s tebou, ale navenek z toho viní Tomáše.“
Přikývla. Došlo jí to. „Můžeš mě tu teď chvíli nechat samotnou? Potřebuju se z toho trochu vzpamatovat. Neříkej ostatním, že jsem vzhůru prosím.“
„Jasně, mlčím jako hrob,“ usmál se a potichu odešel.
Přemýšlela. Nechápala Radkovo chování. Byl k ní od začátku odtažitý. A místo toho, aby se k tomu postavil jako chlap, choval se jako malý kluk.
Už podruhé se pomalu otevřely dveře. Čekala, doufala, že se objeví Radek, určitě o ní má starost… Tomáš.
Odvrátila se. Do očí jí vstoupily slzy. Přistoupil k ní.
„Nech mě…“
Posadil se k ní na postel. Mlčeli.
„Proč jsi přišel?“ zeptala se najednou. Její hlas zněl naštvaně.
„Nevylévej si na mně vztek jenom proto, že jsem za tebou přišel já a ne Radek,“ odpověděl klidně.
To jí naštvalo ještě víc. „Já se tě o návštěvu neprosila!“
„Zvláštní forma díků za to, že jsem tě vytáhl z ledový vody,“ připomenul jízlivě.
Nevěděla, co na to odpovědět. Měl pravdu.
Jeho hlas se najednou změnil. „Katko, já… Já jsem za tebou nepřišel proto, abych se hádal… Mám tě moc rád…“
Překvapeně na něj pohlédla. „Tomáši, já…“
Než stačila cokoli říct, umlčel jí polibkem. Najednou jako by přestala vnímat svět okolo. Líbal tak krásně… Rychle se odtáhla.
„Tomáši, tohle nejde…“ podívala se mu smutně do očí. „Já ti strašně moc děkuju za to, co si pro mě udělal, ale… Miluju Radka.“
Povzdechl si. „Já vím.... Ale musel jsem ti to říct. Víš… Radek má stejně hrozný štěstí,“ dodal a pohladil jí po tváři.
Chtěla ještě něco říct, ale do pokoje najednou vrazil Radek. Chvíli na ně nevěřícně zíral, potom zamířil k Tomášovi a dobře mířenou ranou doprostřed obličeje ho srazil k zemi. Rána byla nečekaná a Tomáš jí už nestačil uhnout.
„Radku!“ vykřikla Katka.
„Kurva! Co blbneš?!“ ozval se vzápětí Tomáš a zvedal se ze země.
Radek se mezitím otočil a odešel pryč. Tomáš se chtěl pustit za ním, ale Katka ho zadržela. Věnovala mu jeden vyčítavý pohled a vyrazila za Radkem sama.
„Radku, počkej!“ volala za ním, ale už bylo pozdě. Zmizel venku a jen jeho stopy naznačovaly, kterým směrem mohl jít. Ty navíc pomalu, ale jistě začaly mizet, díky nově padajícímu sněhu a větru.
Byla jí zima. Vrátila se do pokoje se slzami na krajíčku.
„Do háje! Jak se to mohlo stát?!“ nadávala v duchu. Po pár minutách jí došlo, že tímhle nic nevyřeší. Až se Radek vrátí, vysvětlí mu to. Jestli se vrátí… Pohlédla z okna. Začalo chumelit a vítr byl stále silnější. S obavami sešla dolů, kde se kluci bavili o programu na večer.
„Ahoj,“ špitla. Bylo jí jasné, že stejně všichni vědí co se stalo.
„Vypadáš líp,“ přivítal ji Michal.
„Když spadneš do ledový vody, tak na image moc nemyslíš,“ odpověděla s úsměvem, čímž trochu uvolnila atmosféru. Přidala se k plánování a snažila se nemyslet na to, co se stalo. Tomášovým očím se vyhýbala.
Aby se zaměstnala, začala připravovat něco k jídlu. Kluci pozvali na večer víc lidí, většina z nich měla dorazit každou chvíli. „Přece neoslavíme Novej rok v takovym skromnym počtu,“ podotkl Štěpán. „Navíc s převahou mužského pohlaví.“
„Takže já vám nestačim?“ zeptala se Katka drze a cukaly jí koutky.
Štěpán si ji kriticky prohlídnul, ale hned na to se rozesmál. „Seš zadaná, sorry.“
Posmutněla. Opět se jí do myšlenek vkradl Radek.
„Neboj, on přijde,“ všiml si jejího posmutnělého výrazu a povzbudivě se na ní usmál.
Najednou se ozval zvonek. „Aaa, host do domu,“ zašklebil se Michal a šel otevřít. Ukázalo se, že hostů přijelo hned několik a rozhodně jich nebylo málo. Katka se ujala ukládání a nalévání veškerého alkoholu, který byl neustále někým přivážen, sama však nepila. Neměla náladu. Občas s někým prohodila pár slov, ale většinu lidí znala jen od vidění, takže konverzace nevydržela moc dlouho. Tomáš, který už byl alkoholem značně posilněn, se jí snažil přemluvit, aby se přidala k nim, ale neúspěšně.
Pořád myslela na Radka. Nevěděla, kde je a měla strach. Strach z toho, že se mu něco stalo a z toho, že už ji nemá rád.
Pár minut před půlnocí se všichni nahrnuli ven. Někteří po sobě začali spontánně házet zmrzlý sníh, jiní připravovali rachejtle a zbytek otvíral další alkohol na přípitek. „Jestli na nějaký přípitek zbyde,“ zasmála se Katka v duchu a podívala se nahoru. Mrzlo a obloha byla jasná.
„Deset, devět, osm, sedm,…“ odpočítával s ostatními. Přepadl ji smutek. Co s nimi teď bude?
„…čtyři, tři, dva, jedna, …!“
Všichni okolo se objímali a líbali. Někteří se viděli poprvé v životě, ale alkohol přece strhává zábrany…
Někdo ji zezadu chytil kolem pasu. „Šťastný nový rok…“ otočila se. Radek se na ní provinile usmíval. V ruce měl růži.
„Kde si byl?“ zeptala se potichu.
„Čekal jsem, až vykvete tahle růže pro tebe,“ odpověděl.
„Ty lháři,“ řekla s úsměvem a políbila ho. „Miluju tě…“
„To já tebe taky beruško,“ pohladil ji po tváři.
„Mě to tak moc mrzí… Všechno co se stalo… Měla jsem o tebe strach…“ nedořekla.
„Ne, to já se omlouvám. Choval jsem se jako idiot. Celou tu dobu. Pořádně jsem si neuvědomoval, co v tobě mám. Ale teď už to vím. Jsi to nejkrásnější co mě potkalo a nikdy tě nikomu nedám,“ usmál se na ni.
Přitulila se k němu. Chvíli se k sobě tiskli v objetí a nevnímali veselí kolem. Potom se zeptala: „Kde si vzal tu růži?“
„V krámu dole ve městě. Ono to chvíli trvá to sem nahoru celý vyšlapat.“
„Blázne,“ zakroutila hlavou a šťastně se nechala znovu novoročně políbit…

„Nepít na Silvestra má jednu obrovskou výhodu,“ vykládala Katka klukům v kuchyni a přitom jim dávala na hlavu obklady. „Člověk pak nemá kocovinu.“
„No jo pořád,“ zabručel Štěpán rozmrzele. „My jsme na rozdíl od vás začali pít už v osm večer, vy ste toho od tý půlnoci už tolik nestihli.“
Katka se zasmála, přímo zářila dobrou náladou.
„Tak my už pojedem,“ objevil se vedle ní Radek s taškami. „Pokud budete schopný vůbec vstát, tak se s váma možná i rozloučíme.“
„Nehraj si tu na hrdinu Romeo,“ ozval se za ním Tomáš, který na tom nebyl o nic líp než Michal a Štěpán. „Kdybych já měl takovou společnost jako ty, asi bych taky tolik nepil,“ dodal s mrknutím. O tom, co se stalo včera nepadlo ani slovo. Asi to tak mělo být...
„Tak čau,“ loučil se se všemi Radek. Tomáš mezitím přišel ke Katce.
„Ahoj,“ dal jí pusu na tvář.
„Ahoj,“ oplatila mu jí rozpačitě.
„Měj se krásně, třeba se ještě někdy uvidíme… A buď šťastná,“ dodal Tomáš rychle a smutně se pousmál.
„Děkuju… Za všechno,“ řekla a šla se rozloučit s Michalem a Štěpánem.
Venku před chalupou se zastavila. Prohlížela si cestu plnou prázdných lahví a zbytků od rachejtlí.
„Třeba se sem příští rok vrátíme,“ pošeptal ji zezadu do ucha Radek.
„Třeba,“ odvětila a věnovala mu polibek.
„Jak na Nový rok, tak po celý rok!“ pomyslela si v duchu šťastně.