Dumání jedné slečny

Slečna jde dál a dál. Přemýšlí.

**
Mohla bych se s ním rozejít třeba v tom kině. Napsat mu předem na papírek vzkaz.. třeba:
„Došli jsme na konec cesty, přesně jak jsi tehdy říkal a já se tomu tolik smála. Ale tentokrát už nemáme možnost projít houštím a zase se ruku v ruce sejít. Tahle cesta končí skálou a padajícím hučícím vodopádem.“
To by nepochopil..
Možná by bylo jednodušší se k němu přiblížit políbit ho na tvář, položit mu do ruky papírek, zvednout se a odejít. A na něm by mohlo jednoduše stát:
„Nevěřila jsem, že toho budu schopna, ale zjevně ano. Já totiž nejsem šťastná. Mrzí mě to.“
To by pochopit mohl.. doufám..
**

Jde tmavou ulicí, podivný jemný úsměv na tváři, který svědčí o tom, že jeho nositelka není šťastná. Pohled plný prázdna, které není jednoduchým spokojeným prázdnem, ale dírou po někdejší lásce. Pokud to byla láska.

**
Nebo bychom se mohli sejít tam, kde jsme se rozešli už tehdy. A mohla bych tam přijít a usmát se, dodržovat půlmetrový odstup a s úsměvem říct, že nám tak bude líp.
**

Sjíždí po eskalátorech do metra, vytahuje knížku a čte. Zvedne oči, zakouká se do tunelu, jestli už náhodou nejede její metro a v tom jí zapípá mobil. Rozepne tašku, vyndá ho a čte zprávu:
„Ahoj. Moc se ti za všechno omlouvám. Vím, že nejsem tvůj ideál, ale mám tě rád.“
Slečně se oči zalijí slzami a jemný úsměv vystřídá výraz plný dojetí a lásky. Metro přijíždí, ona nastupuje, ačkoliv pořádně nevidí na cestu, v nitru duše se jí rozlívá pocit. Už dlouho nic necítila. Najednou je jí jasné, že se s ním nerozejde, proč taky? Přesně se vystihl. Není její ideál, ale má ji rád. A ona jeho.