Po takové době ...

Anotace: možná se vám to nebude, možná to nebo i mě odsoudíte ... ale tak to bylo ...

„Sakra … Bacha, Luci, už jsou tady. Dou sem,“ upozornila jsem kamarádku stojící vedle, chytla jsem Zdenála za rukáv a táhla ho opačným směrem pryč. Jen aby ho neviděl, říkala jsem si v duchu a marně doufala. Všude bylo neuvěřitelný množství lidí. Každej měl v ruce štvrtku se slivovicí, protože o tom ta akce byla, a začínaly jim rudnout nosy. Co teď s ním? nadávala jsem si. Sice tady známý má, měl by s kým být, ale nemůžu ho přece poslat jen tak za nima.
„Kam jdem?“ podíval se na mě, zatímco jsem se snažila prorvat masou lidí přes parket pryč. Nahoru k dalšímu baru a dalšímu parketu, kde už bylo mnohem míň lidí. A hlavně tam nebyl on. Jen jsem mávla rukou a vedla ho dál. Nemělo smysl se teď tady zastavovat. Byla jsem ráda, že Lucka zůstala s Mírou u vchodu, kde jsme je nechali. To bylo to nejhorší, co se mohlo stát. Aby se ti dva viděli.
„Ahoj, Teri, kde máš Zdenka?“ zeptal se mě známej z družstva, když jsem vyšlapala schody až nahoru k baru. Otočila jsem se a zjistila, že Zdenál za mnou prostě není.
„Nevím,“ rozhodila jsem rukama naštvaně. Co teď? Cpát se zpět za ním se mi fakt nechtělo. Hledat ho, to tak. Naštěstí se asi po dvou minutách objevil. Čapla jsem ho teda napodruhý a táhla dál na horní parket, kde nebyla skoro ani noha. Opilá country kapela se kolíbala na pódiu a pár sklaních fanoušků s pitím v ruce postávali před nima. Zdenek zamířil k lavičkám, které byly nejspíš ještě odpoledne obsazené. Teď tady ale nikdo nebyl. A posadil si mě na klín. V tu chvíli jsem litovala dvou věcí. Že je tu autem, to znamená, že nepije. A to znamená, že vnímá naprosto všechno a že jen tak neoblbnu. A toho, že nemůžu být dole s Luckou a Mírou.
„Tak jak ses měla celej týden? Jsme si včera nestihli ani pořádně pokecat.“ Cítila jsem jeho ruku kolem mýho zadku. Nebylo to nepříjemný, kdyby mi to bylo nepříjemný, tak jsem s ním nezačala chodit. A navíc … ten před ním tohle nikdy nedokázal. Blesklo mi hlavou, co asi teď dělá.
„A divíš se? Celou dobu, co jsem u vás byla, jsi trénoval parchanty, tak kdy se chceš vykecávat?“ odpověděla jsem možná trochu hrubě. Takhle to fakt nepůjde, nadala jsem si za ten tón.
„A ty jsi zase odjela moc brzo. Ani rozloučit jsme se nemohli,“ posteskl si a nejspíš jako náhradu za to mě políbil. Polibek jsem opětovala, i když s trochou zapření.
„Tak když mi tvůj brácha nabídl odvoz, tak nebudu dávat prachy za bus, ne?“ hájila jsem se. „Jo, a díky, žes odvezl ty holky. Ony by sem jinak vůbec nešly.“ Usmál se a místo díku si radši vybral odměnu v naturáliích. Jediný plus na tom, že tu byl dnes autem, byl, že mohl odvízt dvě kámošky předčasně domů. To je výhoda, když má borec řidičák.
„Hrozně se mi po tobě stejskalo. Celej týden jsem se nemohl dočkat víkendu a ty pak na mě nemáš skoro čas,“ vyčetl mi. Ježiši, už zase. Hrozně mi vadilo, že si ze mě dělá psa. Domácího mazlíčka. Pořád být spolu, když já ho mám plný zuby už po pár minutách. Zase se ke mně naklonil. Nesnášela jsem jeho pohled, když se ke mně takhle přibližoval. To se snad nedá ani popsat. Co mu mám na tohle odpovědět?! Mě se nestýskalo, to bych mu asi říkat neměla. A lhát? To bych teď asi nedokázala. Místo odpovědi jsem odvrátila hlavu a podívala se k parketu. Kousek od něj, opření o zábradlí seděli naši známí a neskrývali nadšené výrazy, když nás spolu viděli. V podstatě hromada lidí nás ráda viděla pohromadě. Jen já ne. To oni nás dali dohromady. To oni mu nakukali, že by to mohlo fungovat. To oni to všechno zavinili. A já to teď musím řešit. Nesnáším takovýhle problémy, to radši bejt sama. Byla samozřejmě moje chyba, že jsem se do toho od nich nechala dostrkat. Jenže co teď?
Asi po deseti minutách jsem se zvedla a rozloučila se s tím, že jdu za Luckou. Že je tady se mnou a teď je tam chudera sama. Rozloučil se se slovy „já si tě najdu“.
Přidala jsem do kroku a zamířila si to zpět k východu. Snad na ně narazím někde cestou, nebo budou postávat u okýnka s alkoholem. V hlavním centru dění zrovna hrála nějaká známá kapela, ale ta hudba se nedala poslouchat. Lucku ani Míru jsem nikde neviděla a tak jsem se protlačila mezi lidma ven. Postávali u lavičky, na které už leželo pár vypitých panáků. S nima tam byl ještě jeden borec.
„Tak jsem tady,“ usmála jsem se na ně a zadýchaně je pozdravila. Prodrat se tím davem je fuška každej rok, ale letos to je ještě horší.
„No, tak tos o něco přišla. My už byli na panáku,“ mrkla Lucka. Na jednu stranu mi jí bylo líto, že jsem ji tam nechávala tak o samotě s klukama (i když na to je ona zvyklá a skvěle si s něma rozumí), na druhou jsem jí to úplně záviděla. Míra se naproti mně kymácel, jakoby mu to pití nesedlo. Chvíli jsem si ho prohlížela a pak drkla do Lucky.
„Copak, Mírovi není dobře?“ smála jsem se, protože se právě ztěžka posadil na lavičku a nepřítomně se usmíval.
„Kdepak, ale taky kluci jedou rovnou z hospody.“ Tak to je jasný. Ten už se rozpracoval v hospodě. To bude dneska zajímavej večer.
„Náhodou …,“ promluvil předmět debaty, „my jsme byli v hospodě i včera.“
„Aha, takže v podstatě od tam už ani nevylízáte?“
„To ještě ne,“ přehnaně mával rukama , „ale my jsme tam včera zpívali. Až do jedné. Po kaléšku, po kaléšku …“ Jeho pěvecký výkon nás dokonale pobavil.
„Že jo, Ondro,“ drbnul do borce stojícího vedle něj.
Následovalo seznamování s novým kamarádem – Ondrou, následný odhánění zhulené kámošky, která chtěla nového kamaráda sbalit, pak jsme krotili Míru, když si chtěl něco vyříkat s jakousi protivnou holkou. Bylo mi s nima fajn. Byla sranda, pilo se, bavili jsme se. Jenže jsem si všimla, že se na mě Míra málokdy podívá, i když s ním mluvím. Byl nějakej … jinej. Jeho postoj je totiž těžký vysvětlit. On byl takovej „přátelskej“ vždycky, ale dneska to bylo takový … umělý. Nadávala jsem sama sobě, že tady tak pendluju mezi nima a Zdenálem. Když ho celý léto přemlouvám, aby dojel na nějakou akci, tak ne, a když je tady Zdenek, tak najednou dojede.
A to jsem si všimla, že pár metrů od nás zrovna vylezl z jakýchsi dveří Zdenek a že míří přímo ke mně. Pokusila jsem se upozornit Lucku, která o všem věděla. Prosila jsem o pomoc. Zdenek už byl nebezpečně blízko a na očích jsem mu viděla, že se hrne přímo na mě. Pomoc!!! To byla moje nejhorší představa. Že se ke mně bude mít přímo před ním.
„Ty, Míro,“ slyšela jsem jen Lucku a koutkem oka si všimla, že ho táhne pryč. Ale já byla pořád jak na trní. Co teď?! V jedné dvou sekundách jsem se musela rozhodnout, pro jednoho z nich. Aspoň pro tuto chvíli. A já se rozhodla. Pohledem jsem se pokusila Zdenkovi naznačit, aby se mě zrovna teď nepokoušel políbit.
„Ahoj,“ usmál se na mě. Bože, ta jeho mikina. Trpěla jsem při pohledu na ni. Akce jak blázen, je tady hromada lidí. A on si veme tohle. Zvlášť, když mi nedávno vyprávěl, že stejnou mikinu nosí jejich uklízečka na kolejích. Udělala jsem malý krůček vzad a doufala, že pochopí. „Už na mě máš čas?“
„Možná,“ řekla jsem rádoby nerozhodně. Ale v duchu jsem věděla. Nemám, nechci tady s tebou být!
„Co budem dělat? Pudem tancovat?“ Tancovat?! Jenom to ne. S ním jsem byla jen na jedné zábavě a to mi bohatě stačilo. Poučila jsem se.
„Ani se mi nechce,“ zabručela jsem a posadila se na lavičku. Hodila jsem pohledem k východu. Lucka očividně uspěla jen částečně. Ona i s Mírou stáli jen několik metrů od nás. A měli krásnej výhled. Bože, co teď?!
„Tobě se nic nechce. Psalas, že tady dnes budeš se mnou, když jsi včera tak vypadla,“ začal s výčitkami.
„No jo,“ mrčela jsem a hrozně zaujatě prohlížela svoje boty.
„A teď seš radši s Luckou,“ pokračoval.
„Tak když ona je tady se mnou, tak ju nemůžu nechávat samotnou,“ bránila jsem se. Už je to tady zase. Jak je to dlouho, co jsme si vykládali o našich názorech na vztahy. A tvářil se, že mě pochopil. Že pochopil, že se nepotřebuju věčně vodit za ručičku, věčně se tulit, být pořád spolu. Že mi stačí, vidět se pár chvil o víkendu, nijak si v ničem nebránit. Jenže dělal pravej opak. Byla jsem jak na vodítku. Dusil mě.
„A co já?“
„Tak ty tady máš aspoň bráchu, nebo tak. Vždyť je vás tady celý auto,“ začínala jsem být nervózní. Pořád se posunoval po lavičce blíž ke mně a snažil se mě obejmout. Tak to je to poslední, co bych teď chtěla. V kapse bundy mi zabrněl mobil.
„Počkej, zpráva,“ zastavila jsem ho a otevřela sms. Lucka: Jdeme nahoru. Sláva, jak já mám tu holku ráda. Zatímco mě se pomaličku odkutálel ze srdce jeden kamínek z celýho kamenného závalu, Zdenál neodbytně pokračoval.
„Ale tak jako moje přítelkyně bys měla bejt někdy se mnou, ne?“ Cože?!
„Jak?! Přítelkyně? Ježiši, to zní strašně,“ vydechla jsem s odporem. Zdenek na mě jen překvapeně zíral.
„No a nejseš?“
„Říkám, že to zní strašně.“
„A jak ti teda mám říkat?“ ptal se ublíženě.
„Nevim,“ odsekla jsem protivně a dál už jen mlčela. Oba jsme zarytě čuměli do země a mlčeli. Po chvíli jsem promluvila.
„Nepůjdem se aspoň projít?“ A to z jediného důvodu – začala mi být zima do noh. Nadšeně souhlasil.
Kousek od vchodu mě vzal za ruku. Čím dál víc mi to vadilo. Představila jsem si nás dva z pohledu někoho cizího. Já – na první pohled otrávená a nervózní holka ze střední, on – myslivec z vysoké, v šíleným oblečení. Ještě že můj brácha má na oblíkání lepší vkus. Tohle by si vzal jen na doma. Občas jsme prohodili nějaký to slovo a pomalu obešli náves malé vesničky. Neustále jsem se dívala okolo nás, jestli tam někde není Lucka s klukama. Ta nejistota byla strašná. Nechápu holky, který úmyslně a s čistým svědomím chodí s dvěma na ráz. Zastavili jsme se až u Zdenkova auta. Červená škodovka, která se nerozjede, pokud nepoprosíte a nestartujete na pětkrát. Ze začátku mi ten stroj byl sympatický. Ale představte si, že za váma přijede borec na rande v špinavých modrákách a v téhle mašině. Nebo ve starejch děravejch kalhotách a v rozvrzaný Avii. Ještěže někdy chodil aspoň pěšky.
Opřel se o kapotu a za kapsy riflí si mě přitáhl. Nesnášela jsem, když strkal ruce do mých předních kapes u riflí. Stačí, že si je tak roztahuju sama, ještě se tam cpe on.
„Tak co, nepudem dovnitř?“ navrhl.
„Ne, to je dobrý,“ odmítla jsem jeho návrh. Už to bylo asi po třetí, co mi tohle navrhl, a já se při té představě vždycky neuvěřitelně vyděsila. To budu radší mrznout venku. Stejně by se to vevnitř nezahřálo.
„Tak ne, no,“ poznamenal a přitáhl si mě ještě víc. Nikdy by mě nenapadlo, že polibek je možnej i z povinnosti. Nesnášela jsem, když mi pak přejel ještě jazykem po rtech. Přišlo mi to naprosto úchylný. Vymanila jsem se mu z objetí a postávala dál jen tak před ním.
„A co bude teď?“ začal najednou.
„Jak jako teď? Chceš jít zpátky?“
„Ne, myslím jako s náma? Já si připadám, jak kdybych tě jako jenom otravoval. Pořád se ode mě odtahuješ, seš radši s Luckou než se mnou. A tak.“ Pokusil se zatvářit ublíženě. Začala jsem si uvědomovat, jak jsem sobecká. Jenže mi to ani nevadilo. Tohle všechno bylo se zapřením, ani vlastně nevím, jak jsem se do tohohle dostala. A teď mě to stahovalo, dusilo. Vždycky je mi všech líto, soucítím s nima, snažím se nikomu neublížit. Ale teď jsem byla sama v pasti. A nevěděla jak ven. Bylo mi jedno, že tím Zdenkovi očividně ubližuju. Přece jen … i když ho nemám ráda, je to můj dobrej kámoš. Ale tady šlo o mě. Jsem sobec.
„No vidíš to, pudem asi zpět. Musím za Luckou,“ chytla jsem se okamžitě jejího jména.
„Ne, počkej. Proč chceš jít zase za Luckou? Vždyť seš s ní víc než se mnou.“ Vyhýbala jsem se jeho pohledu. A mlčela jsem.
„Podívej, já si myslím, že když spolu dva chodí, tak by měli dělat určitý věci,“ začal s přednáškou. Další věc, kterou jsem nesnášela. Když ze mě dělal malou holku, když mě poučoval a říkal co mám jak dělat. „Měli by se líbat, mazlit se, být spolu víc než jen patnáct minut za celý víkend …“
„Ale já jsem ti přece říkala už minule, že já prostě nechci takový to klasický „chození“. To je na mě moc upjatý, svazující,“ snažila jsem se z toho nějak vymotat.
„To jo, já vím. Chápu. Ale my spolu vůbec nejsme. To přece nejde.“
„Hele,“ řekla jsem pomalu po chvíli zarytýho ticha. „Nepůjdeme zpátky?“ Odlepil se od auta a vedle mě se vydal zpátky na Kaléšek.
Jakmile jsme se dostali trochu mezi lidi, odtrhla jsem se od něj a připojila se k prvním spolužákům, který jsem potkala. Zdenek pokračoval dál a zmizel v davu. Když byl pryč, šla jsem najít Lucku a kluky.
Ti už pařili na parketě, protože se konečně vyměnily kapely. Míra se snažil ze sebe tím pohybem dostat aspoň trochu hladinku. S nima tam byli další tři jeho kamarádi, který jsem trochu znala ještě z prázdnin. V tomhle složení jsme totiž pařili i na akci na Bahnech. Jo, to byly časy … Skvěle se bavili a mě se bohužel nějak nedařilo se přidat. Ale všimla jsem si jedné věci. Že se na mě Míra díval už jinak než když přijeli. Už jsem v něm začínala poznávat starýho Míru. Z prázdnin. Sice jsem nepařila se stejným nasazením jako oni, ale už se mi pomalu začínala vracet nálada. Bohužel, ani teď mě ale nenechal přízrak na pokoji. Na kraji parketu postával Zdenek s několika známými. A jedna z kamarádek, stojící vedle něj, ně mě mávala a volala mě.
„Zdar, tak jaká? Co piješ?“ ptala se mě. Očička už měla krásně lesklý a na první pohled se tady skvěle bavila. Uvědomila jsem si, že jsem do sebe za celej večer dostala sotva jedno pivo. Neměla jsem čas, ani chuť. Ta nejistota mi zablokovala krk.
„Vlastně nic. Ale to nevadí, bavím se i tak,“ zalhala jsem a uklidnila ji tak. Stála na lavičce, aby měla lepší rozhled na právě hrající kapelu. Vedle ní seděl její borec, s orangutanem na zádech a vypadal, že bude potřebovat každou chvíli na záchod. Vylezla jsem ze ní nahoru. Teď jsem měl krásnej rozhled po celý boudě. Lucka s klukama právě zkoušela na parketu nějaký kroky z tanečních. Aspoň ta holka mi dělá radost. Byla jsem ráda i za ni, že se tak baví. Všechno jsem jí to kazila jen já, protože se částečně starala o to, aby se Míra nepotkal se Zdenálem. A ten si právě stoupnul přede mnou dole. Co zase chce? Zvednul ke mně hlavu a posmutněle se usmál. Pokusila jsem se mu to nějak oplatit.
„Tady jsou dneska úplný sračky,“ prohlásil jeden borec, který se k nám pomalu domotal a sednul si vedle mě. Taky už měl kamarád pěkně nakoupíno.
„My pojedem asi za chvilu domů,“ oznámil mi zespoda Zdenek a čekal nějakou odpověď.
„Aha,“ řekla jsem jen. Na víc jsem se nezmohla. Kdybych řekla ještě něco, nejspíš by poznal, jak se mi ulevilo. Všimla jsem si, že Míra se z parketu dívá naším směrem. Sakra. Tak teď už bys teda mohl jet, prosila jsem Zdenála v duchu. Ten mi místo toho obejmul nohy. Ježiši, to jsou zase projevy, vyvrátila jsem oči v sloup.
„Nic, Ivy,“ houkla jsem na kamarádku, „já du zas dál, ju?“ Usmála jsem se na ni a ona hodila marnej pohled na svýho borca, který se jí právě klátil u nohou. Zdenek kousek poodstoupil. Věnovala jsem mu krátkej pohled a prošla kolem něj za Luckou a klukama. Měla jsem druhej pokus se přidat k jejich rozjeté zábavě.
A když už jsem se konečně začínala bavit, tak mě zase otravovali. Tentokrát to byl samotnej Zdenek. Šok!! Teď stáli skoro vedle sebe.
„Tak už jedem,“ řekl a měl se k loučení. Omluvně jsem se na ostatní usmála a odtáhla Zdenála někam mimo parket.
„Tak jo, no, tak jeďte opatrně,“ řekla jsem jen.
„Hele, Teri, má to cenu?“ Překvapeně jsem se na něj podívala.
„Mě přijde, že tě pořád do něčeho nutím. A chození bez takovejch těch věcí podle mě není chození.“ (borec na vysoké škole a mě někdy přišlo, že se vyjadřuje stejně jako puberťáci na základce s chmýřím pod nosem) „Tak jako jestli to tak bude dál, nebo co?“ Měla jsem dokonalou možnost to ukončit. Ale to bylo potřeba si pořádně rozmyslet. Ne ani tak pro mě, ale tolik lidí tím zklamu. Tolik lidí proti sobě poštvu. Nenechal mě ale odpovědět.
„Tak ahoj.“ Nepokusil se mi dát ani pusu na rozloučenou. Naštěstí. A pak odjel.
Vrátila jsem se na parket za ostatníma a konečně se začínala trochu bavit.

Hned druhej den jsem měla jasno. Pět dní jsem ho neviděla, a když jsme se pak v pátek viděli, skončila jsem to. Ne kvůli Mírovi. Kvůli sobě.
I přesto, že hromada lidí mi to nejspíš jen tak neodpustí …

Byla neuvěřitelná zima. Za ty dva měsíce se počasí neuvěřitelně ochladilo. Stáli spolu na jakési vyasfaltované vedlejší cestě vedoucí do lesa. Na sobě měli jen lehký bundy, ostatní vrstvy nechali v boudě, kde se ten večer ve velkým oslavovalo. Jenže tou dobou už tam zbyla jen polovina lidí a většině z nich už bylo dost špatně. Stáli tam na té cestě, v těsném objetí pod bundami a bylo jim teplo. Trochu povzbuzená alkoholem měla teď odvahu mu vyložit všechno, nad čím poslední dobou přemýšlela. Chtěla to mít dobře promyšlené, než by mu něco řekla. Ale i přesto … nebýt této oslavy, nejspíš by k tomu nedošlo. A on? Z valné části se o ni opíral, neboť vypil mnohem víc. A i on měl najednou dostatek odvahy.
„Víš? A to tak prostě je. Já se někdy v noci vzbudím a říkám si úplně, že je to v prdeli. Kde seš? Že tě mám rád a přitom nic. Kdybys věděla, jak je to hrozný. A taky jsem ti psal … tenkrát jak jsme šli z té hospody. Že tě miluju. A to jsem byl úplně v prdeli. Tys psala cosi o nějakejch chybách … Ale mě jsou nějaký chyby jako u prdele, já tě mám prostě rád …“
Nedokázala mu odpovědět. Nikdy neuměla říkat zamilovaný slova. Jediný období, kdy toho byla schopná, bylo o prázdninách. A to se nedočkala odpovědi. Nedokázal jí to tenkrát dostatečně jasně říct. Teď jo. Stála a jen vnímala to jeho krásný teplo a vůni. Byla tma, kousek od nich byl slyšet potok.
„No a taky ten Kaléšek …,“ nakousnul větu.
„No, to bylo,“ poznamenala po něm, oči spokojeně přivřené. Byl to nejhorší ročník, který si pamatovala.
„A to jaks tam byla s tím borcem …,“ zase jen tak načal. Šokovaně otevřela oči. Jakej borec? On snad …?!
„To jsem měl takovou chuť jít a dát mu do držky.“
„Jak to víš? Tys to poznal?“ ptala se překvapeně a zděšeně.
„Jo, vždyťs byla úplně taková jiná. Taková nervózní. Furt si tam někde běhala, furt ses otáčela a rozhlížela. A mě to tak mrzelo. A pak jsem ho s tebou viděl … já jsem měl fakt chuť mu rozbít držku.“ Objala ho ještě silněji. Zahřála ji u srdce představa, že by toho byl pro ni schopný a že mu v té době pořád nebyla lhostejná. Ze zvláštního důvodu se jí i ulevilo. Je to venku, nemusí nic tajit. I když je to tak dávno. Jen zjistila, že veškerá její snaha dostat je tam od sebe, byla marná.
Políbila ho. Tak dlouho ho nelíbala. Od prázdnin.
„Nevrátíme se?“ usmála se na něj v té tmě. A zatímco se o ni lehce opíral, vraceli se po cestě zpět k ostatním …