Dílo okamžiku 9

Anotace: Krušná bývají rána opilcova ...

Sbírka: Dílo okamžiku

Ráno se probudila s mírnou kocovinou a docela nepříjemnou bolestí hlavy. S úděsem se rozhlížela kolem sebe a naprosto netušila, kde se právě nachází. Chytla se za hlavu, protože jí došlo, co se stalo. Byla nahá a Daniel vedle ní klidně oddechoval. Záda měl odkrytá, koukala i část zadečku. Takže byl nahý taky.
Naprázdno polkla. Ach ne, udělala to zas. Proběhlo jí hlavou. Snad to nebude mít následky.
Toho se děsila, protože Milana si nakonec brát i musela. Byla ve druhém měsíci těhotenství. To že potratila byla příjemná náhoda. S tím člověkem dítě mít nechtěla.
Ale s tímhle taky ne. Tak přeci ani se neznali. A Marion se skutečně ovládala tak do chvíle, jak se setkali pod koněm. Pak už to nebyla ona kdo jednal.
Okamžitě se oblékla, na malý papírek naškrábala rychlé „odpusť mi“, dala to vedle něho na polštář a odešla.
Vnitřně se třásla vztekem. Úplně nenáviděla, když tohle dělala. Zase bude muset k doktorce. A to už doufala, že má pokoj. Její druhé já se neobjevilo dobré tři roky.
Musela rychle domů. Kočky už určitě křičely hlady. A taky ... potřebuje si dát pořádnou sprchu. Určitě bude hrozně špinavá. Ale pošpiněná byla hlavně uvnitř.
„Kurva, kurva, kurva.“ Křičela do proudu dopadající vody a na podlaze sprchového koutu se objevila první barevná kapka. Rozpouštěl se make-up, řasenka a odmívala se částečně i barva z vlasů. Bylo jí to upřímně jedno.
Co jen teď bude dělat? Propadala totálnímu zoufalství. S Danielem si představovala možná pěknej vztah a to je teď naprosto v háji, protože ji bude pokládat za kurvu. A když mu řekne pravdu, tak se jí bude bát a nepochopí to. Bude si myslet, že je magor. Vždyť i Milanovi se to bála říct a to byl její manžel. To už nikdy nebude šťastná?
Ale ano. Rozhodla se ji zničit jednou provždy. Vylezla ze sprchy, vzala telefon a zavolala jedno číslo pro urgentní případy.
„Dobré ráno, paní doktorko,“pronesla zoufale,“ano, objevila se zase.“ A do telefonu se málem rozbrečela. Musí to přestat, prostě musí.
„Půjdu na tu operaci, slibuju. Už si moc přeju, aby to skončilo.“
Telefon nakonec úplně vypla. Bála se, že by zavolal Dan a ona by mu to nebyla schopná vysvětlit. Ach bože, jak jen se teď proklínala.
Lehla si na pohovku a slzy jí začaly samovolně stékat po tvářích. Plakala potichu a přesto k ní obě kočky přišly a začaly se o ni otírat. Neměly rády, když jejich paní plakala. Vrněly jí do ouška a ukolébaly ji k spánku. Negativní emoce vyčerpají.

Protáhl se na posteli a bylo mu hrozně příjemně. Vzpomněl si na včerejší noc a přetočil se na druhý bok. Rád by se přitulil. Jenomže nebylo ke komu. Druhá půlka postele byla úplně prázdná. Povzdechl si. Mohlo mu přeci být jasné, že to takhle dopadne. Jako utržená ze řetězu nemůže být věčně. Jednou musí přijít svědomí. Né že by to už párkrát nezažil. Povzdechl si. Snad bude mít aspoň zapnutej telefon.
Vytočil její číslo. „Volaný účastník je dočasně nedostupný. Opakujte volání později, prosím.“ Hm, takže ne.
Nadatloval aspoň zprávu.
„Nezlobím se. A byl bych opravdu rád, pokud byste si nemyslela, že jsem vás jen sprostě využil. Nedalo se vám prostě odolat. Mějte příjemný zbytek dne a pokud někdy budete chtít, tak s vámi rád zajdu na kávu. Ten večer se mi líbil. Bez ohledu na to, jak skončil.“ Odeslat.
Automaticky se vrátil k vykání, ačkoli ona mu napsala lísteček s prosbou v druhé osobě jednotného čísla. Věděl, že si to vyčítá a nejspíš bude chtít zařadit urychleně zpátečku. Nenapadlo ho nic lepšího než na to přistoupit, pokud ji nechtěl ztratit. No a po včerejší noci, kdy zjistil, jak omamná a divoká dokáže být se jí rozhodně jenom tak nechtěl vzdát.
Jenom pro příště si dal předsevzetí, že už jí nenalije. Nebyl si úplně jist, čeho všeho by ještě mohla být schopná.
Zvesela vstal a začal si dělat snídani. Když ji jedl, napadlo ho, že na té vizitce může být její soukromá adresa. Začal štrachat po bundě, co měl ve čtvrtek, ale vizitka nikde. Nenašel ji ani v peněžence ani v kalhotách.
„Košile.“ Praštil se do čela. Dal si ji přeci do náprsní kapsy. Jenomže košile teď visela na balkoně a sušila se. Z kapsičky vytáhl rozmočený cárek papíru, který byl naprosto nečitelný. Hm, tak doma ji nenavštíví.
Poklesla mu čelist zklamáním. Zachmuřil se. Právě mu totiž došlo, že ji neuvidí ani přes týden. Má 3 denní osmičky, pak den volna a noční, den volna a noční. To bude šílený. U ní v práci se tudíž nestaví. Může se jenom modlit, že zapne ten telefon, který si duchapřítomně okamžitě uložil.

Marion si ale nezapnula mobil ani další 3 dny. Nedávala o sobě vůbec vědět.
Daniel byl zklamaný a ve čtvrtek chystal přepadovou akci k ní do práce. Celý tenhle týden byl ale naprosto nesvůj. Dělal v práci školácké chyby a ještě byla klika, že to nikdo pořádně neodnesl. Nesoustředil se, byl roztržitý. Dokonce se mu povedlo propíchnout fyziologický roztok, protože se netrefil stříkačkou do správného otvoru. Hned bylo všude plno vody.
Byl mrzutý, protivný a neustále zamlklý. V úterý s ním sloužil Petr a dokonce i jeho nakazil, takže byl celou dobu zticha.
Jenomže Dan byl neskutečně nášlapný. U bouračky dokonce vyjel na nějakého chlapíka, že pokud se mu nelíbí pořadí, ve kterém bude ošetřovat zraněné, že si klidně může stěžovat, ale nic jiného s tím nenadělá. On. Kliďas. Petr čul zradu. Do rány mu rozhodně přijít nechtěl. Ihned varoval Marka, protože ten s ním měl sloužit ve středu, že si má ty svoje nemístný vtípky radši nechat od cesty, protože Dan je jak papiňák.
Marek se sice snažil Dana zpočátku trochu rozveselit, ale jakmile zjistil, že ho tím spíš dostává do varu, tak toho taky nechal. Odpustil si i poznámky o pěkných, popřípadě ošklivých pacientkách.
Dan zkoušel Marionino číslo od neděle už tolikrát, že ho znal zpaměti. Byl z toho nervózní. Teda né že by mu nebylo jasné, co udělal špatně, ale tak přeci je jenom člověk a ona byla tak svůdná. Nemůže po něm chtít absolutní odolnost. Navíc si myslel, že ona to chce taky. Že to dopadne takhle by ho ve snu nenapadlo.
„Pořád ta malá brunetka?“ nadhodil Marek do ticha, ale Dan po něm střelil takovým pohledem, že zase honem rychle ztichnul. Ach jak prachbídně mu bylo. Ke čtvrtku se upínal jako ke své jediné naději. Té poslední.
Ve čtvrtek se vydal k Marion do práce hned ráno. Srdce mu bušilo jako o závod. Chvílemi si říkal, jestli dělá dobře, protože mu trošku přišlo, že se vnucuje. Přeci jenom kdyby ho chtěla vidět nebo o něm vědět, stačilo ten blbej telefon jenom zapnout.
„Dobrý den.“ Pozdravil hned u dveří a rozhlédl se. Marion nikde neviděl.
„Hledám Marion Dvořákovou.“
Romana se na něho a usmála.
„Vzala si na dva měsíce neplacené volno. Neozvala se vám?“ a podívala se na něj soucitně.
„Telefon má úplně vypnutý. Nevíte, kde bych ji našel?“
„To netuším. Dokonce dala kočky do „hotelu“ a snad že někam odjela. Lépe to neupřesnila. Zkuste to v březnu.“
„V březnu.“ Řekl potichu posměšně.
„Nezlobte se, nemám pro vás lepší zprávu.“ Omluvila se Romana a odebrala se zpátky k pracovnímu stolu. Dan tam stál dál jak hromádka neštěstí. Bylo jí ho tak hrozně moc líto. Ale pomoci mu nemohla.