Second life II. - 1. část

Přehoupli jsme se do půlky května, toho sladkého Máchova měsíce. Seděla jsem s mamkou před chalupou, pila kafe a týrala baterku Tomova nového notebooku. Co se týče peněz, byli jsme na tom trochu líp, dům už taky fungoval v pohodě, tak jsme si to mohli dovolit. Tomáš se hrabal v bratrově autě a trpělivě mu něco vysvětloval. Byl tak zlatý! Kolem běhaly moje 2 malé neteřinky, míchaly písek s vodou a prohlašovaly, že taky vaří kafe. Připojila jsem se na sousedovic internet a mrkla na ICQ. Psal mi Michal, Moniky přítel, ať jí zavolám. Poslechla jsem ho. Řekla mi, že ji akorát povezou na sál.
„Ale Moni, to je nějak brzo, ne?“ strachovala jsem se.
„No, trochu, ale taky jsme to špatně spočítali,“ soukala ze sebe Monika. asi se dost přemáhala, by takhle zněla.
„Přijedu,“ řekla jsem a položila telefon dřív, než mohla začít protestovat.
Mamka zamrkala. „Jak jí je?“
„Nevím. Tomášku?“ zavolala jsem a začala uklízet notebook.
„Ano?“ zvedl hlavu od motoru.
„Jedeme do Brna.“
Zíral na své špinavé ruce.
„Vzhledem k tvému zběsilému stylu jízdy si můžeš dovolit ztratit pár minut v koupelně, takže se z toho nevykroutíš,“ vyplázla jsem na něj jazyk.
„to jsem ani nechtěl. Jen nechápu, k čemu tam budeš platná,“ pokrčil rameny.
„Psychická podpora,“ osvětlila jsem mu to.
„Blbost,“ smál se mi. „Chceš vidět to dítě!“
„To taky, ale hlavně se potřebuji ujistit, že je v pořádku a že tam např. nestepuje její máma a nestresuje ji.“
„Fajn.“ Nic nenamítal.
Cestou jsem proškrtávala seznam hostů, na naši připravovanou malou svatbu. Byla jsem dost nemilosrdná, jaké s tím ciráty, je to moje svatba a já ji chci mít rychle odbytou. Termín byl stanoven na 14. 6. Obřad se měl konat na Liberecké radnici, hostina kdesi, kde jsem v životě nebyla a líbánky v Paříži. Radši jsem se neptala, kde vzal Tomáš peníze na Paříž, strašně jsem se tam těšila! Do Louvreu, Versailles, na to, až si konečně vyzkouším svoji chabou francouzštinu! To bylo jedno z mála pozitiv na té svatbě. A samosebou to, že bude Tomáš oficiálně můj a přestaneme žít ‚ve hříchu‘. Ne, že by mě to někdy dřív trápilo.
Tento týden jsem si taky měla jít vybrat svatební šaty. Bylo mi jasný, že mě to bude strašlivě otravovat, tak jsem se rozhodla vzít s sebou Míšu. S ní se oblečení nakupovalo vždycky nejlíp. Když byla rok v Americe, můj šatník se značně zmenšil, protože jsem neměla s kým chodit nakupovat. víte, ono ani nešlo o to, jestli to toho obchodu se mnou šla, jako spíš o to, že si všimla jako první, že mám něco novýho.
„Chceš mě bezpodmínečně v bílým?“ otočila jsem se na Toma, když jsme míjeli Mladou Boleslav.
Zasmál se, zíral na silnici, přemýšlel. „Jo,“ vyhrkl po pár minutách.
Zamračila jsem se.
Zajel ke krajnici. Chtěla jsem protestovat, ale natáhl ke mně ruce, přitiskl mě na dveře auta a naklonil se tak blízko, že mě jeho teplý dech šimral na tváři. „Nemůžu se toho dočkat,“ šeptal a tak sladce se usmíval, že jsem dokázala jenom přikývnout. „Dobře, budu bílá a bledá jako smrt.“
Zakroutil hlavou. „Ne, budeš se červenat.“
„Ne!“
„Ale jo. Vždycky, když máš pocit, že se všichni dívají jenom na tebe, červenáš se,“ dobíral si mě.
Sklopila jsem oči. „Jestli se budu červenat, bude to tvoje vina!“
„To snesu.“ Odklonil se ode mě a zase se rozjel. Na tváři mu zůstal ten vítězný úsměv. Bože, za co mě trestáš?
Naťukala jsem číslo a trpělivě čekala, až Míša zvedne telefon. Tomáše jsem neúspěšně ignorovala.
„Neruším?“
„Ty nikdy.“
„Díky, hele, jedu do brněnský nemocnice, na Moničku to přišlo dřív a nevím, jestli tam nezůstanu přes noc, radši ty šaty odsuneme na středu, hodí se ti to?“
„Jasně… Pozdravuj! A pošli fotku!“
„Jasně jasně,“ přitakala jsem.
Tak, to by bylo. Sáhnula jsem po rádiu a pustila na plný pecky nějaký CD od Linkin park. Zvrátila jsem hlavu na opěradlo a zavřela oči.
„My teď spolu nebudeme dvě hodiny komunikovat?“ zeptal se po tom, co ztišil hlasitost na přijatelno.
Zamyslela jsem se nad tím. Někdy nám bylo líp, když jsme mlčeli. protože když jsme mluvili, měli jsme plnou pusu toho druhého. Znali jsme se natolik, až to někdy divně zavánělo. Jenže my jsme se potřebovali takhle škádlit. utvrzovalo nás to navzájem, jak se máme rádi. „Nevím,“ zamumlala jsem neochotně. „Co myslíš ty?“
„Mám chuť na jahodovej koktejl,“ vypravil ze sebe naprosto vážně.
Otevřela jsem oči. „Má to nějaký hlubší význam?“
„Ne, ale jestli mě nerozptýlíš, tak zastavím a vezmu si tě.“
Přimhouřila jsem oči. „Až za měsíc, lásko.“
„Tak to nemyslím.“
„Já vím, jak to myslíš a odmítám se sexuálně vyžívat jinde než v posteli.“
„Tak nezavírej oči,“ přikázal a soustředil se na semafor, který svítil výstražnou červenou.
Pootevřela jsem okno a dívala jsem se ven. Bylo docela hezky. Mohli jste se procházet v lehké mikině nebo si třeba vykasat rukávy. Přitom jste se nemuseli bát, že vás sluníčko spálí na uhel. Takové počasí mi vyhovovalo.
V Brně pršelo. To mě namíchlo. Nepočítala jsem s tím, že budu potřebovat něco jinýho, než co mám na sobě. A Tomáše taky samozřejmě nic nenapadlo. Tahle předvídavost chyběla nám oběma. Odsunula jsem řešení na neurčito a jala se hledat svou bývalou spolusedící. Nepřekvapilo mě, že jsem dorazila až ‚po bitvě‘. Monča i její holčička byly v pořádku a vypadaly šťastně. Taky jsem musela být šťastná, protože jsem ji nikdy neviděla takhle zářit.
„Nora?“ zeptala jsem se. Přikývla.
„Chceš si ji pochovat?“
„Můžu?“
„Jistě.“
Opatrně jsem ji držela v náruči a bála se jen pohnout. Byla tak maličkatá, v člověku to hned vyvolalo ochranářské pudy. „Je krásná,“ usmívala jsem se a vrátila ji do postýlky vedle Moniky.
„Je nádherná,“ dodal Tomáš. Stál mezi dveřmi a nepřítomně na mě koukal.
Kousla jsem se do rtu. „Chtěli jsme zůstat, ale vyjeli jsme narychlo,“ vysvětlovala jsem Monice. „Takže se asi radši vypravíme domů.“
„Ale nebyli jste tu ani dvě hodiny!“ protestovala Monika.
„Já vím, ale v tu chvíli jsem nepřemýšlela. Nemáme kde přespat, nemáme nic sebou. Divila bych se, kdybych měla v peněžence dvě stovky,“ usmála jsem se.
„Tak jo. Zavolej,“ řekla Monika. Rozloučila jsem se a vyvedla svého vyvolené pryč.
„Super, spusť,“ obrátila jsem se na něj ve výtahu.
„Slušelo ti to,“ řekl.
„Dík. To je všechno?“ Čekala jsem, že bude vyvádět, jak to má ve zvyku. Když se dozvěděl o Moničině těhotenství, taky vyváděl.
„Za měsíc se bereme,“ připomněl mi.
„Aha, takže nevyvádíš, protože by to nemělo racionální základ!“
„Hm hm,“ políbil mě na nos.
***
Volala jsem do školy, jak dopadly bakalářský zkoušky. Seděla jsem na pohovce a křičela: „Hey, mám titul!“
Tomáš se vynořil ve dveřích a křenil se. „To já už dávno.“ Našpulila jsem pusu. Jo, on ho měl už asi 2 měsíce. Jenže on se pinká na počítačích, já tvrdě dřu!
Přisedl si ke mně a rozcuchal mě. „Gratuluju,“ políbil mě na krk.
„Budeš si brát vzdělanou holku!“ upozornila jsem ho.
„Jo tááák, ty teď budeš náročnější, jo?“
„No, to si ještě rozmyslím,“ dělala jsem, že si netrpělivě koušu nehty.
Uslyšeli jsme přijíždějící auto. „Míša!“ vzpomněla jsem si. Úplně jsem vypustila z hlavy, že jdeme dneska do svatebního salónu vybírat šaty. Byla tak hodná a zastavila se pro mě, protože mi Tomáš pořád nedovoloval řídit. Ne, že by mi to nějak extra vadilo, ale už jsem se podezřívala z toho, že jsem to úplně zapomněla. Běžela jsem se převlíknout. Ozval se zvonek. slyšela jsem, jak šel otevřít a pustil Mišku dovnitř. Hodila jsem na sebe džíny a modrou blůzu a běžela dolů. Málem jsem se zabila na schodech. Míša vyprskla, Tomáš mi zatím pomáhal vstát. Vlepila jsem mu pusu a odkráčela.
V tom salóně jsem byla nucena vyzkoušet snad dvacet šatů. Pak jsem usoudila, že nic vcelku nechci, že se v tom necítím dobře a začala si zkoušet samostatné sukně a vršky. Nakonec volba padla na bohatou nabíranou sukni a jednoduchý korzet s dvojitými úzkými ramínky. Byla jsem spokojena. S Míšou se holt nakupovalo dobře.
Doma jsem na Tomáše vyrukovala s knihou Svatebních oznámení. Probírali jsme se tím dobré dvě hodiny. Poté, co striktně odmítl roztomilé berušky, jsme se shodli na jednoduché bílé kartičce se dvěma srdíčky. Do záhlaví jsme napsali: Kdykoliv – cokoliv. To nás totiž dokonale vystihovalo. V mnoha ohledech.
„Kdykoliv?“ usmíval se na mě.
„Cokoliv,“ přitakala jsem.
Začal mi rukou přejíždět po holé noze. Nahoru a dolů… Rozpalovalo mě to, ale zároveň na mě táhlo z otevřeného okna. Celá jsem se chvěla. Naklonil se ke mně a přitiskl mě na pohovku. „Všimla sis, že my to děláme opravdu kdykoliv?“
„Ne, děláme to jen v noci,“ nechápala jsem.
„To nemyslím. Myslím to, že tě můžu líbat, kde se mi zachce. Tobě to přijde normální, ale není. Lidi se nelíbaj, kdykoliv se jim zachce. Dívají se kolem sebe.“
„Ale mně je šumák, co si myslí ostatní!“
„Ano!“ zašeptal nadšeně. Oči mu svítily. „Přesně tak to myslím.“
„Kdybych se za tebe styděla, tak s tebou nejsem,“ přimhouřila jsem oči.
Pohladil mě o klíční kosti. „Mám rád, když jsi blízko. A ty se tomu nebráníš.“
„Co z toho vyplívá?“
„Nic, jen konstatuju.“
Dívala jsem se do těch jeho šedivých kukadel a snažila se z nich něco vyčíst. Musela jsem se zasmát. „Tys tu neměl co dělat, viď?“
Odtáhl se. Zakroutila jsem hlavou a přitáhla si ho zpátky. „Otevřel sis čtenářskej kroužek?“ pokračovala jsem.
Zašklebil se. „Uhodla jsem to?“ vyhrkla jsem šokovaně.
„Jo. Přiznávám se, přečetl jsem si tu kapitolu se svatbou.“
„tu ze zatmění!“ hádala jsem dál.
„Hm hm,“ zabořil mi hlavu do ramene.
„Teda, takový slaďáky, že se nestydíš!“
„Stydím se,“ zamumlal.
Políbila jsem ho do vlasů. „Já strašně litovala Edwarda, že ji musel tak odmítat.“
„Já litoval ji,“ zavrčel.
„Heh, to mě nenapadlo.“
„A já myslel, že holky si navzájem tak strašně rozumí.“
„Ne, to je blbost. Já si třeba nejvíc rozumím s tebou. Snad nejsi holka,“ naoko jsem se zděsila.
Vzhlédl. Ne, on opravdu není holka.
Líbal mě a líbal a já se propadala a propadala…