Důvěra a blízkost

Silný závan větru se opřel do několika volných pramenů vlasů. Příboj hučel v uších, narážel do útesů a rozhazoval bílou pěnu po kamenech na břehu.
Mlčela. Její oči se dívaly skrz mlhu i vodní tříšť kamsi do nekonečna. Nevěděla, co říct. Jak vlastně zněla odpověď? Nevěděla.
Nebyla si jistá, jestli o jeho přítomnost stojí. On se tím zjevně nezabýval. Seděl na plochém kameni hned vedle jejího a pokoušel se podívat se tam, kam hleděla ona. Asi nechápal, proč je taková. Nedivila se tomu – v jeho světě se jistě takové existence nevyskytovaly často. Bezděčně vyloudila jízlivý úsměv.
Všiml si toho.
„Co se děje?“
„Co by se mělo dít?“
I on teď mlčel. Zajímalo by ji, co si o tom myslí. Nechápala, proč za ní šel. Vždyť mu na ní těžko záleželo. On se ničím trápit nemusel – leda tím, kterou si vybere příště. Stejně jako všichni ostatní. Nechápala především to, proč podlehla jeho kouzlu. Asi už nevěděla, co si ještě navymýšlet.
„Pojď zpátky, je tu zima. Musí ti být pěkně chladno. Mám pravdu?“
Proč se zajímá? Tváří se, jako by mu na tom kdy sešlo.
Když se mu nedostalo odpovědi, sundal si sako. Chtěla protestovat, ale pak ji napadlo, že lepší bude ta netečnost. Přehodil jí tu šedou věc přes ramena. Upřímně, vůbec to nepomohlo. Ten chlad, který jí zmrazil nitro, byl stále stejně silný.
„Neblázni, vždyť jsi bosá,“ domlouval jí.
Uvědomila si, že je to pravda. Ani si nevšimla, že jí voda omývá nohy. Přitáhla si kolena k bradě.
„No a co?“ opáčila.
Jakási větší vlna sáhla svými mokrými prsty i po něm.
„Běž pryč, nastydneš,“ řekla bezvýrazně.
„Mám docela pevné zdraví, díky,“ odsekl, přestože se před chvílí otřásl zimou. „Ty na tom bude rozhodně hůř, jestli mě okamžitě neposlechneš.“
„To zní jako výhružka,“ ušklíbla se posměšně.
Povzdechl si.
„Proč tady trucuješ? Chováš se jako dítě.“
„A proč ty se staráš o to, co já dělám?“ utrhla se na něj. „Kdybys za mnou nešel, nemuseli jsme se tu takhle hloupě hádat.“
„V tomhle počasí bych tě nenechal jít ven samotnou.“
„A to jako proč?“ pozvedla obočí a její tón byl útočný.
Opět si neodpustil povzdech. Dráždilo ji to. Obrátila tvář zpět k moři a jala se pozorovat malé vlnky v dáli. Bouře ještě nedorazila, ale ona si přála, aby to už rychle přišlo. Snad se pak sebere a nechá ji tu o samotě. Konečně. Neměl se co navážet do toho, co dělá. Neměla k tomu sice příliš relevantní důvody, ale snad by mohl pochopit aspoň to, že chce být se svými myšlenkami sama.
„Proč to děláš?“ zeptal se nakonec potichu. „Čím jsem ti ublížil?“ Položil stejné otázky, jako před chvílí, když přišel. Jenže ona mu na to neměla co říct. Chtěla si to nechat pro sebe. Nechápala, proč ho to tolik zajímá. Měla dojem, že se nezajímavými kusy nábytku, jako byla ona, ve svém životě nezaobírá.
„Všechno je naprosto v pořádku,“ opakovala automaticky.
„To se mi nějak nezdá.“
„Nech si spravit úsudek.“
„Musíš být hned tak nepříjemná?“ V hlase mu zněla podrážděnost i zklamání. Obrátila se na něj.
„Musíš tu pořád sedět? Co kdybys mi pro jednou splnil přání a nechal mě být?“
„Nenechám tě tu, vždyť tu zmrzneš!“ zamračil se.
„Neměj péči, já to přežiju,“ pozvedla obočí a zvrátila hlavu zase na opačnou stranu. Byla proto velice překvapena, když ji najednou cosi zvedlo z jejího kamene. Vzal ji do náruče a odnášel k domu. Nezmohla se na protesty. Zavřela oči a opřela se mu hlavou o rameno.

Když se později probudila, ležela v hromadě měkkých, teplých věcí. Usoudila, že to budou peřiny. Kolem bylo ticho. Bála se ale otevřít oči.
Soustředila se, jestli jí něco nechybí. Nohy totiž málem necítila. Když zkusila pohnout prsty, s úlevou zjistila, že tak akutní to nebude. Ruce jí nepříjemně hořely. V uších jí cosi zvonilo a hlavu jako kdyby měla ve vatě.
Trhla sebou, když ucítila na tváři čísi prsty, a otevřela oči dokořán. Chvilku měla dojem, že nic nevidí, ale pak si uvědomila, že to není mlha, ale stěna. S námahou se přetočila na záda. Už měla celkem jasnou představu o tom, koho uvidí.
Měl pobledlou tvář. Tmavé oči pozorovaly její obličej.
„Jak se cítíš?“ zeptal se.
Nechápavě pozvedla obočí.
„Proč?“ zeptala se nelogicky.
„Usnula jsi jako dudek. Nemohli jsme tě vzbudit, takže jsem se bál.“
„Aha,“ hlesla. Chvíli se snažila přemýšlet. „Myslím, že je mi docela dobře.“
Usmál se.
„To jsem rád.“
Nastalo dlouhé ticho. Nebylo těžké, alespoň jí to tak nepřipadalo. Nulová námaha dělala divy s její psychikou – měla pocit, že je na obláčku. Bylo to tak krásné. Takové klidné… Mohla by takhle odejít a nic by ji nebolelo a netrápilo.
Jen tak seděl tiše vedle ní a ona zírala kamsi do neurčita. Bylo zvláštní, že tentokrát jí jeho přítomnost nevadila. Když nic neříkal nebo mluvil tak, že jeho hlas zněl příjemně měkce, vnímala jen jeho teplo, neboť byl velice blízko.
Pozvedl ruku. Bodlo ji u srdce, když se na ni podívala. Měl krásné ruce… velké a mužné, ale přece tak jemné. Zachtělo se jí plakat. Nakonec ho poslechla a pomaličku mu podala svou ruku. Lehce ji sevřel v dlani.
Neměla sílu cokoli podnikat proti slze, která se jí skoulela po tváři. Zavřela oči a doufala, že si toho nevšimne. Když se zdroj tepla nebezpečně přiblížil k jejímu obličeji, zadržela dech. Ucítila na čele teplý polibek. Myslela, že tímto bratrským gestem to taky skončí, ale vzápětí se jeho rty dotkly jejích. Když se odtáhl otevřela oči a tiše vydechla.
Proč? Proč to udělal…? Chce ji potrápit?
Tyto myšlenky se ale záhy rozplynuly a zůstala zase jen ta příjemná měkkost. A bezpečí. Stiskla mu ruku a on ji napodobil. Upíral jí zrak do očí a jeho tvář byla neproniknutelná. Jí to bylo v tu chvíli jedno. Cítila se dobře a nechtěla se toho vzdát kvůli pochybnostem.
Palcem přejel po hřbetu její ruky, kterou svíral. Podívala se tím směrem. To drobné a jindy celkem běžné gesto pro ni znamenalo celý svět. Měla pocit, že jí vléval do žil nový život. Celá ta těžká, studená, kovová osamělost spadla a roztříštila se.
„Neboj se,“ zašeptal. „Jsem s tebou. Vždycky budu.“
To prohlášení vyvolalo jak úsměv, tak další slzu. Prsty jí jemně otřel obličej.
Aniž věděla proč, věřila mu. Ztratila chuť zkoumat důvody i pravdivost. Však ono to už nějak dopadne… ať dobře, nebo špatně, rozhodně to dopadne.