Dílo okamžiku 10

„Jak se to mohlo zase objevit? Vždyť mi to dalo pokoj skoro na 3 roky.“ Ptala se Marion zoufale doktorky v nemocnici.
Ta si zrovna připínala snímky CT na osvětlovací plochu a tak mohla Marion přesně vidět šedý snímek svojí hlavy i zevnitř. Měla z toho poměrně nepříjemný pocit.
„Tady, vidíte to?“ otočila se na Marion a ukazovala malou tečku kdesi v přední části lebky. Jakkoli nepatrná se zdála být, byla větší než když viděla Marion své CT naposledy. Na náladě jí to rozhodně nepřidávalo.
„Jak ...“slova se jí zadrhly v krku a ztěžka popadala dech. „Jak nebezpečná ta operace bude?“ Dokončila otázku a vzpomněla si na slova tehdejšího lékaře, který tvrdil, že je nádor sice benigní, ale v přílišné blízkosti očních nervů, takže by taky nemusela už nikdy vidět. Zároveň ale tlačil na mozek už tolik, že to začalo zapřičiňovat rozpolcenost její osobnosti. Ale pokud se nádor odstraní, není úplně jisté, jaká část osobnosti vlastně zůstane. Ta křehká a zakřiknutá nebo ta divoká a nespoutaná? Toho se Marion obávala. Hlavně pak proto, že doktoři nebyli schopni toto s jistotou určit. Varovali i před dočasnou ztrátou paměti.
„Sice jsme za ty tři roky poměrně vyspěli co se neurochirurgie týče, ale ani laser nedokáže všechno. Ten nádor se nepohnul. Je pořád v té citlivé oblasti jako před třemi lety. Jak víte, tehdy jsme vyjmuli jen jeho část. Jakkoli podstatná ale byla, bylo pouze otázkou času, kdy se rozbují znovu. A věřte mi, že postup byl úžasně pomalý, protože tři roky bez příznaků se rovná malému zázraku.“
Marion zavřela oči, sklonila hlavu a hluboce se nadechla. Teď musí být statečná.
„Chci už aby byl pryč navždy. Je nějaká možnost, že se vám to povede?“
„Ale jistě. Úspěšnost takovéto operace diametrálně stoupá. Ovšem musím vás opět upozornit na to, že riziko tu stále je. A to, že byste neviděla je vpodstatě to nejmenší. Smrt vám prakticky nehrozí, protože od mozkového centra je to daleko. Ale může vám to zcela změnit osobnost. Můžete být docela jiná než jste teď. Nebo než jste kdy byla. Je také možné, že některé věci se budete muset znovu učit. A v neposlední řadě je tu také jistá možnost ochrnutí. Pokud jste ochotna toto podstoupit, pak vám přinesu formulář, kde podepíšete souhlas s operací.“
Marion polkla na prázdno a kousla se do spodního rtu. Ruce se jí třásly. Regulerně se bála. Vždyť jí přeci budou sahat do hlavy.
Ale co může ztratit, když už nic nemá? Rodiče zemřeli, manžel jí odešel za jinou. Kočky se bez ní obejdou. A Daniel? Ten si o ní nejspíš myslí, že je děvka. Takže hurá do toho.
„Přineste mi ten papír. Podepíšu ho.“ Řekla rozhodně, ale poslední slova jí uvázla v hrdle. Bože, co jen se mnou bude.

Stála před dveřmi s nápisem Ing. Tomáš Burian a už chvíli si dodávala odvahu zaklepat a vstoupit. Nakonec se odvážila. Ozvalo se obligátní „dále“ a ona vešla.
Pan Burian seděl za stolem a ještě něco luštil v papírech než se podíval na příchozí. Pak se na Marion zářivě usmál. Byl z nemocnice sotva dva dny a už se hnal do práce, protože ho ležení v nemocnici opravdu nebavilo.
„Copak potřebuješ?“ otázal se vlídně.
Marion opatrně zavřela dveře a ujistila se, že jsou zavřeny opravdu dobře. Nestála o „únik informací“.
„Potřebuji zhruba na dva měsíce volno.“
Jejího šéfa to překvapilo a taky mu tázavě obočí vylétl nahoru.
„Asi to bude trochu problém, protože v březnu jsou uzávěrky daní a to bych tě tu potřeboval. Je to urgentní? Nepočká to?“ zeptal se starostlivě.
Marion jenom zavrtěla hlavou.
„Nepočká. Pane Buriane, já ..“ zadrhla se a našpulila přemýšlivě pusu, než vyslovila, co měla na srdci. „potřebuju jít na operaci. Mám nádor, který se po nějaké době opět začal hlásit o slovo a já ho ve své hlavě rozhodně nemíním tolerovat.“
„Nádor?“ vykřikl a vyskočil ze židle.
„Prosím nekřičte. Nechci, aby se to rozneslo.“ Ohlédla se plaše ke dveřím.
„Za těchto okolností ty dva měsíce volna máš. Doufám, že to není moc nebezpečné?“
„Jde mi o život, Tome.“ Pro jednou si dovolila oslovit ho křestním jménem. Znali se tak dlouho. Vždyť byl jako její táta.
„A mám příšerný strach.“ Dodala ještě tiše ve dveřích než opustila jeho kancelář.
Pan inženýr Tomáš Burian jen ztěžka dosedl do svého křesla.
„Kéž bych ti měl jak pomoci, děvče.“
„Romano,“naklonila se ke kolegyni“beru si na dva měsíce volno. Kočky dám do hotelu na tu dobu. Mobil budu mít vypnutý, ale neměj o mě starost. Dobře?“
Romana na ni hleděla vyjeveně, ale jenom přikývla. Marion se otočila, všem mávla a až když vycházela ze dveří, tak za ní Romana zavolala.
„A kam jedeš?“
„Říkej si tomu třeba zdravotní pobyt.“ Řekla zahořkle a dveře za ní zaklaply.

Zoufal si. Byl zamlklý a už ráno se probouzel se špatnou náladou. Dostala se mu pod kůži aniž si toho všiml a teď mu scházela.
Do mobilu se mu vrátila nedoručenka. Ani po dalších třech dnech si Marion mobil nezapla. Posílal jí zprávy denně, protože pořád nějak doufal, že už třeba zítra si ho zapne. Tak aby tam ta zpráva na ni prostě čekala.
Ale začal to vzdávat. Netušil, kde ji má hledat a hlavně mu bylo jasné, že ho vidět nejspíš ani nechce. Pomalu a přes vůli se začal smiřovat se skutečností, že vedle něho už asi nikdy nebude.
Svou práci dělal víceméně mechanicky, skoro bez přemýšlení. Začala na něho dopadat jistá tíha stereotypu a Dan už si skoro až bolestně uvědomoval, že by potřeboval vypnout. Dovolenou a vypadnout někam z města. Na týden úplně postačí. Však jí má víc než dost ještě i z loňska a přesčasů by se nedopočítal.
Hned druhý den si o ni požádal. Bez okolků ji dostal. V únoru zase tolik dovolených nebývá.
Rozhodl se odjet na horskou chatu, kterou mu půjčil Petr. Byla malinkatá na začátku Špindlerova Mlýna schovaná pěkně v lese. Neviditelná. Ale uvitř když se zatopilo, tak bylo vždycky náramně božsky. Obvykle tam ale nejel sám. Tentokrát ale ano.
Vysápal se po kopci nahoru. Půl kiláku do strmáku. Nadával už v polovině jako špaček. Popruhy od batohu ho drásaly do kůže a chata jakoby se ani nepřibližovala, ačkoli ji celou dobu viděl.
„To nemohli tu zkurvenou chatu postavit trochu níž?“ prskal sprostě celou cestu. „Blbci. Na co mysleli? Že tam dřív nebo pozdějš povede lanovka? To sem si teda dal. Že já vůl se sem vláčel. Kvůli jedný pitomý ženský, která evidentně neví co chce. No a nebo to možná ví a nejsem to já.“ Funěl si do kroku a vyřvával na celé kolo vědom si toho, že je široko daleko docela sám.
Zadupal před chatou, aby si oklepal sníh z bot. Nahmatal klíče a otevřel si. Nepřekvapilo ho, že se vylinula z chaty zatuchlá dřevěná vůně, kterou měl tak rád. Vešel dovnitř. Všude byla tma a tak Daniel z batohu vytáhl baterku. Ta mlhavým světlem osvítila aspoň část botárny, takže se mohl vklidu přezout. Další dveře vedly do patra, kde byla místnost na spaní. Peřiny byly položeny na posteli v úhledném komínku. Povlečení si Dan povinně přivezl.
„Brrr.“ Otřásl se zimou. Bylo mu jasné, že musí zatopit, protože jinak by se asi ani neumyl. Bojler fungoval jen tak tak, na to ho Petr upozorňoval předem.
„Nezapomeň zapnout dynamo, jinak nebudeš mít ráno teplou vodu.“ Varoval ho ještě. Takže Daniel seběhl schody a nahodil pojistky pro zbytek chaty.
Pak ho napadla úžasná myšlenka. Vzal si boty a vydal se do kůlničky za chatou. V proutěném košíku si přinesl plno dřeva a zatopil si v krbu. Z batohu vybalil whiski, kterou si nalil do hluboké nízké sklínky, co tam po někom zůstala ještě od posledka. Sedl si do houpacího křesla, přikryl se dekou, popíjel whiski a koukal se do plamenů. Najednou se cítil příšerně unavený, ale zároveń i báječně uvolněný. Vlastně mu bylo božsky. Pomalu upadal do blaženého bezvědomí. Z toho ho ale vytrhl úplně nepatrný a z dálky zaznějící zvuk příchozí zprávy.