Rozchod - 1. část

1.
Asi sem zrovna zavraždila svůj vlastní palec. Budou mi ho muset amputovat. Hrozně jsem se kopla o práh dveří. Více než obvykle.
Po krátkém uvažování jsem se rozhodla to nechat být a později si hrát na chudinku. Jaký by to mělo význam lomit rukama nad svým osudem teď, když tu nikdo není? Prostá odpověď je- žádný. A složitá- žádný. Z toho jsem usoudila že to nemá žádný význam (jak chytrý úsudek mám už po ránu? Neuvěřitelné).
Odešla jsem (trochu kulhavě) do kuchyně, kde sice nikdo nebyl, ale dveře na terasu dokořán, tudíž skvělá příležitost pro zloděje a násilníky jak si přidat do sbírky další oběť (tedy mě) bez práce s páčením dveří.
Mého bratra evidentně vůbec nezajímá jestli budu mrtvá nebo živá, hlavně že bude s tou svojí povedenou partičkou už v deset ráno.
Zrovna když se mi dovaří voda na čaj, zazvoní telefon.

Ladně jako lehká pěna v moři odtančím k telefonu, a jsem si jistá, že kdyby Hilary Duff věděla, že na písničku od ní tančím tak jak tančím, okamžitě by přijela za mnou a chtěla by, abych ji učila umění…
Dříve než zvednu telefon, popřemýšlím, kam bych odešla abych neslyšela Hilary, která se linula do našeho domu od sousedů.
Nechápu, jak zrovna ty dvě odvedle můžou být tak brzo vzhůru. Jejich rodiče věčně nejsou doma a ony obchází všechny večírky světa a stejně vstávají takhle brzo… a chudáčka mě to pak vždycky probudí.
„Ano?“zvednu telefon a odejdu s ním na záchod, kde zavřu dveře a ještě je zamknu. Sice když ty dveře budou zamčené, neuslyším o nic lépe než kdyby byly odemčené, ale aspoň mám lepší pocit že mi tam nikdo nemůže vlézt.
„Ahoj, já jen chtěl vědět jestli jsi doma. Můžu se stavit?“ uslyším Martina, mého přítele.
„Samozřejmě, budu tě čekat.“

O chvíli později už mám na sobě kloudné oblečení za které se nemusím po ránu stydět, ale zase to nevypadá že bych se moc snažila. Pravda ovšem je, že mi zabralo celé tři minuty, abych to doladila do nejmenšího detailu. Tím myslím to, abych vypadala roztomile rozcuchaně a neupraveně a zároveň jako sexy roztleskávačka z amerických filmů v nejlepších letech.
Na můj palec jsem už úplně zapomněla a žádnou bolest jsem necítila. Nemohla bych přeci dopustit aby Martin věděl, že mě bolí palec protože jsem zakopla o práh. Možná se doma chovám jako roztržitá holka, která občas zakopne, vylije na sebe pití, vykydne jídlo omylem na koberec (protože tyhle věci se mi obvykle doma stávají), ale ve skutečnosti bych nepřipustila aby se někdo jiný kromě rodiny dozvěděl že taková jsem. Vědí to ještě mé nejlepší kamarádky, ale ty už se skoro taky počítají do rodiny. Po těch letech jak jinak, že.
Abych se dostala k tomu co jsem chtěla říct. Na veřejnosti se nechovám jako prase ani nešika. Tahle přirovnání člověka ani nenapadnou v souvislosti se mnou. Za ta léta jsem si pracně vybudovala pověst vždy dokonalé slečny, kterou všichni zbožňují, která má miliony přátel a nikdo s ní nechce být v křížku, protože by se mu to nemuselo vyplatit.
Pokud jsem se ještě nepochlubila, mám naprosto jedinečný dar manipulovat s lidmi a být sympatická na přání. Ano, ano, tohle dokážu a jsem na to patřičně hrdá. Dalo by se říct i namyšlená, ovšem pokud si to někdo bude myslet, ihned dokážu předstírat na co si vzpomenu a vymluvit mu to.

„Víš…musím ti něco říct.“ oznámí mi můj kluk Martin hned když se usadíme u nás v obýváku.
„Jo,co se děje?“ zeptám se ho s milým úsměvem na rtech, který jsem vykouzlila jen těžko, protože hned když jsem ho viděla, bylo mi jasné že se děje něco strašného, co se bude týkat mě a rozhodně s tím nebudu spokojená.
„Chci se s tebou rozejít.“ To bylo rychlé… ani se nesnažil vymyslet si něco, kde říká že mě má opravdu rád, ale že je to silnější než on a potřebuje si na chvíli dát pauzu.
„Proč?“ vyjedu na něj. Ani úsměv už nepředstírám.
„Poznal jsem holku…“ řekne. Jak špatný pokus. Ještě mohl dodat nějakou abych si myslela že jí třeba neznám a neptala bych se kdo je to. Jak je naivní.
„Kdo to je?“ zkazím mu veškerou naději, že se o jeho nové známosti dozvím až od druhých v době, kdy už ani nebudu naštvaná a vlastně jim to budu přát (aspoň myslím že nějak takhle si to představoval).
„Je to Míša.“
Míša? Moje spolužačka Míša?! Já věděla že to, že bydlí ve stejné ulici není dobré… dobře, nevěděla, ale mohla jsem aspoň něco tušit. Vždyť jsou to sousedi. Klidně se mohlo stát to, že v jednu horkou červnovou noc vypadla elektrika a on šel ke své sousedce pučit si sirky, protože doma jim zrovna všechny došly (i přesto, že kouří a všude po domě se jim válí zapalovače) a ona mu otevřela v černé krajkové noční košilce a pozvala ho dál. Ve tmě ani nebyl vidět její nepříliš dokonalý obličej, zato byla vidět léta tvrdé dřiny, kdy si z ní matka- potom co otec od nich odešel- dělala otroka a nutila jí aby sloužila svým dvěma mladším sestrám (i přesto že rodiče má oba a je jedináček). Pozvala ho k nim. Šli do kuchyně. Najednou mezi nimi byla minimální vzdálenost a oni po sobě skočili jak hladová zvířata a milovali se přímo v kuchyni na zemi za pomoci pout a šlehačky…
Mrcha jedna… pokud to takhle bylo, tak jí to nedaruju…
„Tu jsi znal už dřív!“
„No jo ale teprve teď jsem poznal že je chytrá a milá.“
„Je to příšera!“
„A taky to že ty jsi trochu panovačná.“
Já a panovačná? Ano, ale proč mu to najednou vadí? Dřív se mu to na mě líbilo.
„Já se nechci rozejít.“ Vykřiknu, což jsem nechtěla. Teď abych vypadala jako nějaká zoufalá hysterka která brečí a lomí rukama.
„Promiň. Měj se.“ řekne a zvedne se.
Fajn, takže pokud si myslíš že mě tak snadno opustíš s tou cuchtou, tak to si jen myslíš. Však ty se ještě vrátíš sám až poznáš co jsi ztratil. Budeš škemrat abych tě vzala zpátky a Michala bude ráda když jí ještě někdy v životě někdo bude chtít…