Písničková romance

Jediný co jsem věděla, co bylo fakt jistý, že přišel podzim a padalo listí. A každej se ptal Danielo: " Jak to s tebou vypadá od půl devátý do osmi rána?"
Co jsem asi mohla jinýho odpovědět, než že blázen by byl, kdyby uvěřil mým životním náhodám.
Potom přišel den D a on nejprve jenom tajně nahlédl a potom dovnitř vešel a sotva by mě trochu rozesmál, už se na mě věšel.
Jen tak jsme u baru postávali, smáli se času, s cigaretou a já nevěděla kam jít. Měli jsme pár skleniček morgana s kolou, pár tahů z trávy a ta noc utekla jak večerní zprávy. My neuměli žít, jen jsme se bouřili a neposlouchali okolní svět.
Ty polibky byly jako sladké mámení, protože i srdce mé proletělo střepem. Srdce mé skončilo v něm.
V hlavě mi cinkaly zvonky štěstí. Bylo to jako když ti létají letadla v břiše.
Jenže pak. . . .Už jen vzpomínky zůstaly. Musel odejít za svou první signální, s kterou obletěl svět.
Bylo to jako, když milenky pláčou.
Pak přišlo loučení a já věděla, že nic není jako dřív, nic není jak bejvávalo. Bohužel, bohudík. Trošku drobná paralela to byla. Pak si jen řekl nashledanou, nashledanou mé rodné údolí a i když nesnáším loučení přišla jsem ti dát poslední polibek. A tak zbylo jen veď mě dál cesto má. . .zmizels.
Včera neděle byla a za týden bude zas. . .bez tebe. Proto teď tak proklínám ty tvoje oči ledový.