Dílo okamžiku 11

Operaci jí naplánovali na zatraceně brzké datum. Jen týden od posledního vyšetření. Už měla nevýslovný strach. Navíc už dva dny tvrdla v nemocnici na předoperačních vyšetřeních a pocit z toho měla asi tak dobrý jako když vypijete zkažené mléko. Zítra se to rozhodne. Před týdnem se modlila, aby zítřek už nastal a ona to měla konečně za sebou. Teď by nejradši ten čas zastavila, aby nikdy nenastal.
Už po sté držela v ruce vypnutý mobil a posté si říkala, jestli ho má zapnout. Co kdyby třeba psal?
Váhavě mobil zapnula a vložila příslušný přístupový kód. Mobil se rozblikal a začal hledat síť. Poté se uklidnil a zůstal nečinný. Chvíli to trvalo, než zpráva od Dana přišla. Marion si mohla všimnout, že ji psal včera. Zprávu si přečetla a usmála se. Náramně se jí ulevilo. Ale zastyděla se, že jako zastydlá puberťačka ten mobil úplně vypnula. Takhle se dospělá ženská nechová.
„Ten večer se mi líbil. Bez ohledu na to, jak skončil.“ Četla si tu zprávu nahlas už snad po desáté a pořád tomu nemohla uvěřit.
„Nezlobí se. A ještě se mu ten večer líbil.“ Opakovala neustále zcela fascinovaně. Rty semkla do šťastného úsměvu a mobil přitiskla na krátkou chviličku na hrudník. Konkrétněji do míst, kde obvykle lidé mívají srdce.
„Jsem ráda, že se nezlobíte. Teď nebudu ještě pár dní k zastižení, ale pak vás ráda uvidím. Marion.“ Bylo to stručné a jasné. Snad né příliš strohé. Ještě přemýšlela, že by něco dodala. Ale nakonec to nechala tak. Odeslat. A její zpráva odletěla na mobil, který měl Daniel v bundě pověšené na věšáku vedle vchodu. Ale to Marion nemohla vědět.
Doteď si myslela, že jde na tu operaci jenom kvůli sobě, aby už měla vlastní klid. Teď věděla, že to ale dělá i pro něho. Chtěla začít znovu a právě s tímhle konkrétním člověkem, protože za to jednoduše stál. To vědomí jí dodávalo odvahu a křídla. Už jen jednou se vyspí.
Sestra ji vzbudila v sedm hodin ráno. Marion vstala, jako kdyby prospala věky. Byla odpočatá a plná energie. Věděla, co je za den a taky v ní byla malá dušička. Ale dneska měla zároveň jistotu, že to dobře dopadne.
Změřili jí teplotu a pak se za ní přišel podívat anesteziolog. Potřeboval s ní probrat otázku jejího uspání a zároveň jí vysvětlit, co a jak bude probíhat. Když jí všechno dopovídal, bylo chvíli ticho.
„Nějaké otázky?“ zeptal se vlídně ten postarší doktor a pozorně se zadíval na Marion. Byla podobně vyděšená jako všichni ostatní pacienti a ještě k tomu nesmělá a tichá, že mu jí přišlo málem líto. Její diagnózu znal.
„Jenom ... co by se stalo, kdyby mi ta anestezie nezabrala? Co když zůstanu vzhůru a budu něco cítit?“
„Tak to vás můžu ubezpečit, že se nestane. Mám anesteziologickou praxi dobrých 17 let a žádný podobný případ jsem ještě nezaznamenal. Nebojte se. Jste taková křehulka, na vás bude stačit opravdu málo. Vzbudíte se jako nový člověk.“ Řekl povzbudivě.
„To je právě to, co bych nerada.“ Podotkla odevzdaně.
Doktor se na ni jen usmál a vstal z postele.
„Děláte si zbytečné starosti, paní Dvořáková. Všechno dobře dopadne. Uvidíte.“ A s těmi slovy opustil její pokoj a nechal ji tam samotnou s jejími myšlenkami.
Seděla na posteli a dívala se z okna. Díky oteplení z posledních dní začalo venku pršet ještě trochu se sněhem. V tom tichu jaké nastalo v pokoji jakoby jí do uší začala rytmicky znít písnička Rain (http://www.youtube.com/watch?v=BOsV7dN1t3s). Zavřela oči a nechávala se unášet tím zvukem a příjemnými tóny něžného ženského hlasu, který jakoby vířil kolem ní a zahalil ji a celou obejmul. Milovala Armina van Buurena, protože pochopil kouzlo ženského hlasu a zasadil jej do většiny svých písní. A teď se jí z její paměti ozývalo Rain. Žádná plačtivá písnička. Ale naopak živá krev do jejích žil. Teď to nesmí vzdát. Už je tomu příliš blízko.
Odvezli ji na sál a ona se třásla. Nebyla jí zima, protože ji přikryli dekou. Třásla se strachem. Anesteziolog na ni povzbudivě pohlédl.
„Tak co? Jdeme na to?“
Poslední šance to všechno zastavit. Co je menší zlo? Že si nechá nádor v hlavě a jednou na něj umře a nebo že pustí doktory do svojí hlavy a podstoupí veškerá rizika, která už jednou podstoupila?
„Ano.“ Přikývla. A doktor jí vpustil nějakou látku do kapačky.
„Počítejte mi od desíti do jedné, ano.“
„Deset, devět, osm.“
„Dobrou noc.“ Řekl a musel se usmát. Proč by na takového drobka, jakým byla Marion, nezabrala anestezie? To by v tom byl čert. Usadil se vedle přístrojů, aby mohl monitorovat pacientčin stav.
Do sálu vešel chirurg.
„Můžeme začít?“
„Jsme připraveni.“ Odpověděl mu anesteziolog a chirurg zaujal své místo za Marioninou hlavou.

Sice ho ten zvuk probudil, ale věděl, že kdyby šlo o něco urgentního, že by mu volali. Takže jen přihodil do krbu pár polínek, napil se whiski a uvelebil se v křesílku. Kde za chvíli regulerně usnul.
Ráno se vzbudil zimou, protože krb vyhasl a on měl přes sebe jen tenkou deku. Promnul si skřehlé prsty a sklonil se ke krbu, aby založil nový oheň. Venku už se rozednívalo, musel spát opravdu dlouho. Když se trochu ohřál, tak šel zkontroloval bojler, jak na tom je. Těšil se na sprchu už od chvíle, kdy vystoupal včera ten strmilovák. Bojler hlásil teplotu 60 stupňů, což Daniela nadchlo. Supeeer.
Běžel si nahoru pro ručník, mýdlo a pantofle, protože bosky se mu tady opravdu ťapat nechtělo. Od země tu ještě byla slušná zima. I když jako dřevostavba to tu bylo nakonec docela rychle vytopené.
V ložničce se podíval z okna a musel se usmát. Naprosto přesně věděl, proč sem chtěl jet. Pod chatou bylo pár stromů a kolem chaty všude les. Na obzoru se tyčily majestátní vrcholky zasněžených hor a sluníčko pražilo na lyžařský svah, který měl coby kamenem dohodil. Těšil se, jak si zalyžuje.
Popadnul věci a seběhl dolů po schodech. Když procházel kolem botárny do koupelky, tak si vzpomněl na tu zprávu ze včera a tak si došel pro mobil.
Zprávy měl nakonec dvě. Ta první byla doručenka, že Marion přišla zprávička od něho. Tu ještě zaznamenal. Ale při té druhé, která mu přišla od ní jen pár minut po tom, už regulerně spal, takže ji vůbec neslyšel.
„To nám ten den pěkně začíná.“ Řekl sám sobě s uspokojením.
Vlezl si do sprchy a pustil ji. Najednou začal ječet jako když ho vraždí. Ze studených trubek totiž začala nejprve stříkat úplně ledová voda. Začal urychleně štelovat páčky na sprše a když se konečně dočkal teplé, náramně se mu ulevilo. Chvíli se totiž dokonce bál, že zamrzl pramen a nebude mít vodu vůbec. Ale ona nejen že nezamrzla, ale bojler ji dokonce ohřál na parádní teplotu.
Když vylezl ze sprchy, pěkně se z něj pářilo. Rychle se osušil a oblékl, protože v chatě ještě nebylo tolik, aby tu chodil jenom v trenýrkách. Cítil se jako znovuzrozený. To je přesně to, co potřeboval.
„Chtělo by to snídani.“ Pravil do ticha a uvědomil si, že mu to není moc příjemné. Na starém, možná ještě ruském, rádiu začal lovit nějakou rádiovou stanici. Šlo to ztuha, ale díky bohu pak poměrně čistým přijmem zahlaholila do místnosti znělka rádia Evropa 2.
„Lepší než drátem do voka.“ A šel si chystat tu snídani. Přivezl si s sebou nějaký vajíčka a cibuli, což mu přišlo na ráno jako ideální kombinace, takže se hnedka pustil do smažení. Ňam ňam, mlaskal pořád a už se mu sbíhaly sliny. Tedy trochu ho rozladilo, že nemohl po celé chatě najít sůl.
„No co.“ Řekl k sobě a došel do patra ještě pro klobásu, kterou si přivezl na dlouhé zimní večery. Nakrájel ji na kolečka a mrsknul na už do zlatova osmaženou cibulku. Broukal si do rytmu nějaké písničky a rozklepnul pár vajec. Na pánvičce se to začalo náramně pěkně připravovat a začala se z toho linout příjemná vůně.
„Ještě trochu sladké papriky. Kdepak by tak mohla být?“ hledal po všech skříňkách, ale pochodil naprosto stejně jako se solí. Nebyla.
„Co si člověk nepřiveze, to nemá. Ach jo.“ Hudral.
Nakonec se mu snídaně báječně vydařila. Byl nadmíru spokojen. Ale s takhle plným bříškem se mu na svah opravdu nechtělo.
„No však nikam nespěchám.“ A vzal si ze zhora knížku. Jednu z mnoha, které se mu začaly doma na stole kupit a které chtěl už dávno přečíst. Sedl si zase do křesílka a místo whisky si tentokrát uvařil čaj. Whisky sice byla na večer super, ale ráno z ní mě v puse jako v polepšovně a ta ledová voda na zuby, jak to zažil, když si je chtěl vyčistit, to nebylo nic, co by chtěl zažívat častěji.
Když mu trochu slehlo, rozhodl se přeci jenom na ty lyže jít. Navlékl se do kombinézy, která mu byla krapet malá.
„Asi jsem přibral.“ Pronesl sebekriticky. Pravdou ale bylo, že milou kombinézu si kupoval před dobrými osmi lety. Za tu dobu se z rachitického vychrtlíka stal opravdový muž. Ani při nejlepší vůli mu nemohla být. Nacpak se do ní nakonec celý, ačkoli málem nemohl ani dýchat. Přes to si ještě na sebe nandal huňatý svetr a bundu a mohl vyrazit. Lyže si nechal v autě, aby se s nimi netahal ten krpál tam a zpátky. Ale už teď se netěšil na to, jak se bude muset přezout do ledových lyžáků. Brrr.