Království

Vždycky snila o tom, že bude princeznou v pomerančově- mandarinkovém království. Životem proplouvala se svým snem v hlavě a potkávala prince, mnoho princů, ale ani jeden se jí nehodil do jejího království. Dívala se na ně a v duši měla smutek, že tohle její království pohasíná.
Jela domů z přednášky a loupala mandarinku, až byla půlka autobusu provoněná její vůní. V hlavě měla zmatek, v ruce slupku. Když nemůžete věřit vlastním kamarádům, tak komu? V půlce cesty si k ní přisedl muž v klobouku. Podle vrásek by mu typovala kolem sedmdesáti let. Strašně mile se na ni usmíval, tak se taky usmála a usmívala se i když vystupovala a říkala mu na shledanou. Mávl jí z okýnka a ujel. Takový starý pán a vypadal tak spokojeně. Ne jako ostatní důchodci. Asi má důvod se usmívat, nebo nemá a stejně to dělá. Připomínal jí vlastního dědečka a trochu pana Wericha. Do zimy kolem vnesla pár kapek slané vody, které jí stékaly po tvářích.
Měla volnou hodinu, tak se usadila na topení a pozorovala lidi kolem. Usmívala se na ně a oni se občas usmáli na ni. Hlavně kluci, brali to jako výzvu, aby si přisedli. Ten den získala plno nových známých, jen díky úsměvu. Začala se usmívat čím dál víc. Pro všechny byla ta optimistická, obraceli se na ni a ona se pořád usmívala, aby nedala najevo jakoukoliv porážku. To všechno bylo. Bylo to před tím, než na jejím místě na topení seděl kluk s melancholickým pohledem upřeným do dálek. Měl ty nejsmutnější hnědé oči, které kdy viděla, ukazoval jimi celou duši. Tentokrát to byla ona, kdo přisedal k druhému. Bez dovolení. Podíval se na ni a jako by ji zval na prohlídku svého já. Seděli tam bez slov a dívali se na sebe. Dokud jí nezačaly slzet oči. Možná to opravdu byly slzy, které u ní nikdo neviděl. Jen on je chytal do ruky. Usmál se na ni. Asi poprvé. Nabídl jí svůj úsměv, který nebyl na jídelníčku a ona přijala specialitu. Řekl jí svůj klauní příběh a ona mu povídala o království mezi pomeranči a mandarinkami. Jenže on nebyl princ, byl král. Král klaunů se smutnýma očima, co se usmívají jen někdy. Nabídl jí své království výměnou za její.
Jela domů z přednášky. Chroupala jablko a už věděla, že království není všechno. Usmívala se, když si vedle ní v půli cesty přisedl muž v klobouku. Podle vrásek by mu mohlo být kolem sedmdesáti let. Strašně mile se na ni usmíval. Když vystupovala, stiskla mu ruku a zašeptala: „Děkuju.“ Mávl jí z okýnka a ujel. Obvyklou cestou šla domů a vnímala přicházející jaro. Oteplovalo se.