Second life II. - 2. část

„Jo, mami, vím, že je to naprosto bombastický…“ seděla jsem před domem a užívala si sluníčko.
„Ano, jsem si vědoma toho, že…“ cucala jsem nezdravě vypadající modré cukrové bonbóny a kývala na souhlas.
„Jo, nikdo u nás v rodině nemá žádný titul…“ znuděně jsem se položila na deku, hrála si s telefonem u ucha a koukala do slunce.
„Jasný, svatba…“ otevřela jsem notebook, tenhle hovor snad skončí dřív, než se mi vybije baterka.
„Počítám s tím, mami.“ Uslyšela jsem přijíždějící auto. Musela jsem se usmát.
„Mami, přijel Tomáš.“
To ale nebyla dobrá taktika. Začala pro něj horovat a nakazovala mi, ať ho pozdravuju atd. Lezla mi tím na nervy.
„Pa, mami,“ ukončila jsem náš rozhovor a překulila se na břicho. Položila jsem prsty na klávesnici a začala pracovat na tématech pro jazykovku.
„Ahoj!“ lehl si vedle mě a koukal, co dělám.
„Ahoj!“ vlepila jsem mu pusu na tvář. „Pozdravuje tě mamka.“
„Díky,“ přehodil přese mě ruku a položil si hlavu na moje záda. „Je hezky, viď?“
„Hm. Ale už je dost pozdě. Za chvíli se přiblíží stíny z lesa.“
„Oh, to zní tajemně.“
Zasmála jsem se. „Ne, ani ne. Je to holý fakt. Nezáleží tu na tom, kdy zapadne slunce, ale kdy se skryje za stromy.“
Rozhlídl se. „Jo, to je trošku nevýhoda. Nesvítí potom tak dlouho.“
„Ale jsme tu sami.“
„Dočista sami.“
„Hmm, měla bych se bát!“
„Oh, nech toho!“ odhrnul mi tričko a políbil mě na záda.
Musela jsem odsunout notebook, aby mi hlava nepadla na klávesnici. Přejížděl nosem po mé pokožce.
„Jednou mě štěstím trefí pepka,“ svěřila jsem se mu.
„To nejde,“ zasmál se.
„Ale jo, určitě to jde,“ odporovala jsem.
„Hlupáčku,“ zamumlal a posadil se. Stíny se opravdu prodloužily a sluneční paprsky přestaly dopadat na trávník. „Vstávej, ať se nenastydneš.“
Poslechla jsem. „Udělám něco k večeři, jo? Co bys rád?“
Zakřenil se.
„Nech toho!“
„Dobře, piza bude stačit.“
„Opravdu?“
„Jo.“
„Jsi podezřele nenáročný.“
Pokrčil rameny. „Pojď,“ vzal mě kolem pasu a vedl do domu.
***
Čekala jsem na něj před školou a nastavovala paže slunci. Chytil mě za ně a přisedl si. „Jak bylo?“
„Bez tebe? Jak mi asi mohlo být?“ Zakroutil hlavou. Líbla jsem ho na čelo. Musela jsem si povyskočit, byl trošku vyšší než já.
„Mám pro tebe dobrou zprávu. Budeme spolu už navždycky.“
„No vidíš, tos mi připomněl ty prstýnky.“ Dneska jsme chtěli zajít do zlatnictví, abychom si měli na radnici co vyměnit.
„Tak pojď,“ vzal mě za ruku a zamířili jsme k náměstí.
„Ráda bych do Granátu, odtamtud je i tenhle,“ poklepala jsem na svůj starý prstýnek od babičky.
„Já ti nevím, červený kamínky?“
„Mají tam i bez kamínků.“
Prodavačka byla velice ochotná, vyložila před nás všechno možné. Shodli jsme se na tom, že potřebujeme něco obyčejného, přece jenom jsem si na Tomově prsteníčku nedokázala představit žádnou přeumělkovanou cetku. Zároveň prohlásil, že by měl být úzký, protože mám strašlivě křehké prsty. Do oka nám padly dva kroužky, menší a větší, celkem obyčejné s jedinou nepřerušovanou rýhou. Celý náš společný život byl jedna nepřerušovaná rýha. Byly to ty pravé. Ani tolik nestály.
Posadili jsme se na náměstí. Vypadal spokojeně. Uznala jsem, že je vhodná příležitost oznámit mu, že je Míša těhotná. No jo, ty děti se nějak vyrojily poslední dobou. Koukal, jako kdyby ho štípla vosa. Dobře, tak není vhodná příležitost. Jenže to není asi nikdy. „Počkej, Kuba neříkal, že by…“
„Kuba byl stejně překvapený jako ty. A Míša taky.“
„A co škola?“
Pokrčila jsem rameny. „To je teď vedlejší.“
„Jen tak to odsune?“
„Ano.“
„Udělala bys to taky?“
„Jistě, Jenže já neotěhotním.“
„Jak to?“
„Věřím ti.“
„Odbíháš od tématu,“ vykrucoval se.
„Opravdu?“ ušklíbla jsem se. Co to po mě sakra chtěl?! Začala jsem propadat zoufalství. Tyhle jeho nálady mě vždycky nechávaly krok za ním. Snažila jsem se vždycky jen pochopit, co potřebuje slyšet a rychle mu to říct.
„Co když otěhotníš?“ naléhal.
Teď už jsem pochopila. Vzedmula se ve mně vlna vzteku a lítosti. „Ty si myslíš, že bych zabila naše dítě?“ vykulila jsem na něj oči a postavila se. Ne, tohle nemohl myslet vážně! Copak mě vůbec neznal?! Vydala jsem se k zastávce.
Šel krok za mnou. „Jani, promiň, já… Když ty o tomhle vůbec nechceš mluvit!“
„Proč asi?“ otočila jsem se na něj.
„Já nevím,“ přiznal.
„Já chci mít děti,“ koukala jsem radši někam za něj a kousala si dolní ret. „Aspoň dvě, klidně tři. Opravdu. A všechny kamarádky jsou těhotný. A mně u ucha tikají hodiny. Tik ťak. Tik ťak. A přitom musím být rozumná. Dodělat školu a včas platit dluhy!“ Uvědomila jsem si, že křičím, že jsem dočista bez sebe a lidi se divně dívají. Stiskl mě v náručí a začal mě utěšovat. Jej, takhle vybouchnout, to jsem nemusela.
„To je dobrý… Promiň… Já…“ vzala jsem ho za ruku.
„Ne, ty promiň. Já neumím přemýšlet dopředu,“ omlouval se.
„Jo, já vím,“ snažila jsem se usmát. Vedl mě k autobusu. Měl pravdu. Musíme domů. Cestou jsme moc nemluvili. Neměla jsem mu co říct. Jen jsem se k němu tiskla, koukala z okna na ubíhající krajinu a snažila se posbírat myšlenky. Když jsme dorazili domů, rozpršelo se. Tak zlehka a náhle. Nechtělo se mi dovnitř. Jen jsem hodila batoh do předsíně a pak jsem nechala kapky, aby mi dopadaly na tvář. Držel mě kolem pasu a líbal zezadu na krk.
„Jednou budeme mít krásný miminko. Až nastane správný čas,“ zašeptal. Jo, přesně to moje citlivá dušička potřebovala slyšet.
„Děti se mají plánovat. Být od začátku chtěné,“ zašeptala jsem do deště. Omotala jsem mu paže kolem krku. Zeměkoule už se netočila kolem Slunce. Vždyť středem mého vesmíru byl on. Zírala jsem na něj. Déšť mu stáčel vlasy tvář a ramena. Přivinula jsem se k němu a vnímala jeho vůni smíchanou s deštěm. Točila se mi hlava. Dotýkala jsem se rty jeho čelisti a nevnímala ten chlad, jak začal foukat vítr. Nevěděla jsem, jak, ale odtáhl mě do domu.
„Dneska má být zlá noc, lásko,“ vysvětlil a začal mi svlíkat promočenou blůzu.
„Aha,“ zamyslela jsem se. Zlý noci, to bylo naše. Jednou jsme jeli o prázdninách stanovat a strhla se taková průtrž mračen, že nás to málem odválo. Nebyla to vůbec sranda, ale strašně jsme se nasmáli. Běhali jsme v dešti a snažili se zachránit, co se dalo. Ovšem moc se toho zachránit nedalo.
„Jdu pískat,“ oznámila jsem a vyběhla po schodech do pracovny. Potřebovala jsem slyšet své srdce. Slyšet rychlé překotné tóny a zpomalit je do příjemného pianissima. Pak už jsem ale měla pocit, že se snažím o nemožné, tak jsem přestala a usadila se k psacímu stolu. Pozorovala jsem kapky deště rozstřikující se po okenní tabuli a cídila flétnu. Jak cenná je láska! Opravdu máte pocit, že můžete někomu svěřit svůj nejdůležitější orgán. A když to uděláte, cítíte ho intenzivněji než kdy dřív. Ťuk ťuk. Někdy se na chvíli dočista zastaví, jindy běží jako o závod. Myslím, že se postupem času i trochu zvětšuje. Srdce. Moje srdce bylo jeho. Už dávno.
Byla jsem tak zahloubaná ve svých úvahách, že jsem si nevšimla jeho příchodu. Díval se na mě jako… Ano, jako zamilovanej puberťák! Ten úsměv a jiskřivý pohled! Přisunul si ke mně druhou židli. „Proč jsi utekla?“
„Neutekla jsem,“ položila jsem mu čelo na rameno. Pořád ho měl chladné od deště.
Povzdychl si. „Tak co to mělo znamenat?“
Neměla jsem ponětí. Vždycky jsem se chovala, jak se mi zrovna zachtělo a nikdy jsem neřešila proč. „Nevím. Asi jsem jen potřebovala být chvíli sama.“
„Ty jsi strašlivě přecitlivělá, všimla sis toho?“ mumlal a hladil mě po zádech.
„Dáš mi kvůli tomu košem?“ smála jsem se. No jo, opravdu jsem ty svý nálady špatně snášela, zvláště poslední půlrok, ale zároveň jsem prožívala velice šťastné období.
„Vím, koho, si beru. Počítám s tím.“
„Počítáš s psychiatrem?“
„Ne, ale jestli chceš, zasadím ti vrbu.“
„Dobře,“ souhlasila jsem.
Byl tak milý! Chtěla jsem pro něj v tu chvíli něco udělat, ale nebylo co. K tomu mě šíleně bolelo břicho z toho protivného menzesu. „Povíš mi něco?“ zeptal se zvědavě.
„Už jsem ti někdy něco nepověděla?“
Odfrkl si a odfoukl mi tak vlasy z tváře. „Jen mi slib, že odpovíš a nebudeš se na mě zlobit.“
Aou, tak tohle asi bude zlé. „Dobře. Mluv.“
„Myslíš, že je někdy budeš potřebovat? Myslím, psychiatra nebo vrbu.“
Vzhlédla jsem. Upíral na mě svá šedivá kukadla a čekal. Přejela jsem mu rty po pravé straně dokonale rovného nosu. Ty jeho ostré rysy mě přiváděly k šílenství. Pokračovala jsem na lícní kost a do jamky pod okem, abych unikla jeho zkoumavému pohledu. „Nejsem blázen, i když se tak tvářím,“ zašeptala jsem.
Cítila jsem, že se otřásá tichým smíchem. „Fajn,“ řekl a posadil si mě na klín. Jeho lačné rty mě pálily po celém obvodu čelisti, na krku, na ramenech. Donutil mě zasténat a přitisknout se k němu blít. Bála jsem se, že promáčknu opěradlo židle, ovšem k tomuhle jsem naštěstí nikdy neměla předpoklady. Povzdychl si a přestal. To se mi nelíbilo. Zatvářila jsem se uraženě.
„Nemám rád přírodu,“ vyhrkl a nenávistně se podíval z okna.
„Odkdy?“ zase jsem ho nechápala. Oba jsme byli tak nesnesitelně náladoví, ale každý jinak.
„Od té doby, co bydlíme spolu.“
„Proč?“
„Omezuje mě. Každý měsíc.“
Pořád jsem se tvářila jako mezek.
„Sleduji tvůj menstruační kalendář pozorněji než ty,“ kroutil hlavou a nepřestával zírat do deště. Nejspíš ho to uklidňovalo. „Dám si studenou sprchu,“ řekl rozpolceně, dal mi pusu na tvář, pustil mě a odešel.