Dílo okamžiku 12

Probudila se a zamžourala do tmy. Neviděla vůbec nic a hlavou nemohla pohnout. Měla ji nějak zafixovanou.
„Jsem slepá. Pane bože já jsem oslepla.“ Zakřičela do ticha pokoje a monitor zaznamenal okamžité zrychlení tepu.
V tu chvíli vběhla do pokoje sestra a rozsvítila. Marion bolestivě zavřela oči při tom náhlém prudkém světle.
„Vražda.“ Pronesla pobaveně. „Sestřičko, já vidím. Sice zatím značně rozmazaně, ale vidím.“ Málem by skákala až do stropu, kdyby to šlo.
„Můžu mluvit s lékařem?“
„Zavolám ho.“ Řekla sestra a už se měla k odchodu, když se s doktorem málem srazila ve dveřích.
„Je tu všechno vpořádku?“ zeptal se starostlivě ihned ochoten pomoci.
„Paní Dvořáková už se probudila.“
„Tak se na vás podíváme.“ A přistoupil k lůžku. Marion zběžně prohlédl.
„Všechno se zdá být v pořádku. Operace dopadla úspěšně. Toho, že neuvidíte, jsme se báli nejvíc a tato hrozba je tedy zažehnána. Vaše rekonvalescence bude trvat zhruba 3 týdny, pak vás pustíme do domácího ošetřování.“
„Pane doktore podařilo se to vyjmout celé? Může se to ještě někdy vrátit?“
„Nádor jsme vyjmuli celý, takže v tomto vám mohu odpovědět s určitostí, že v hlavě teď žádný nemáte. A jestli se může vrátit ... může se udělat nějaký nový. Tomu vy ani já nijak nezabráníme. Ovšem stává se to poměrně zřídkakdy. Prozatím si užívejte toho, že je všechno vpořádku.“ Usmál se a měl se k odchodu.
Jenomže v skoro v ten samý okamžik začala Marion ztrácet vědomí.
„Pane ...“ víc už nestihla.
Doktor se otočil a viděl Marion zmítat se na posteli. Záchvat.
„Sestro!“ zařval doktor na sestru, která okamžitě přiběhla. To byl také poslední zvuk, který Marion zaznamenala. Pak už bylo úplné ticho a tma. Nevnímala nic.
Tu najednou se probudila a sedla si na posteli. Kolem ní byla spousta lidí a ona vstala z postele a z povzdálí je sledovala. S hrůzou zjistila, že ačkoli stojí asi metr od postele, že dál na té posteli stále leží.
„Jsem mrtvá?“ proběhlo jí hlavou a se zájmem sledovala jak se snaží lékaři zachránit její život.
„Marion.“ Ozvalo se za ní a když se otočila, spatřila chlapíka v černém plášti.
„Půjdeme.“ Řekl oficiálním studeným hlasem.
„Já ještě nechci jít. Vždyť jsem konečně začala žít. Dejte mi ještě šanci.“ Prosila zoufale a dala se na ústup.
Nad jejich hlavami se rozprostřelo slunce. Zářivé paprsky zahalily ji i anděla a on jí podal ruku.
„Neboj se, bude ti dobře.“
Vytrhla se mu a vystoupila ze zlatavého kužele.
„Ne, ještě ne.“ A podívala se s nadějí na lékaře. Monitor ukazoval silnou tlustou čáru. Úplně rovnou.
„Prosím. Prosim.“ Doufala Marion.
Anděl k ní došel a pohladil ji po tváři.
„Myslíš, že ještě není tvůj čas, maličká?“ zeptal se konejšivě, ale zároveň nekompromisně, takže Marion začalo docházet, že by pro ni jen tak nepřišel.

Na svahu bylo kupa lidí. Fronta byla až nahoru k lesu a vleky to nestíhaly vyvážet nahoru. Bylo to s podivem, protože byl už vlastně konec sezóny. No možná že si lidi chtěli ještě užít poslední sníh. Ale to Daniel zapomněl na jarní prázdniny.
Koupil si permanentku a zařadil se do fronty. Musel vydupat až nahoru, z čehož právě nadšený nebyl. Stoupáky neměl rád. Zařadil véčko a pomaloučku polehoučku se plížil k lesu. Když už ho od toho bolely kyčle. Hodil nohy vedle sebe a ťapal pěkně po staru. Tentokrát si nedovolil sprostě nadávat.
Fronta šla naštěstí docela rychle, takže se dostal k vleku zhruba za 10 minut.
„To ještě jde.“ Řekl sám k sobě a užíval si pomalou jízdu nahoru po boku fešné brunetky, která také neměla s kým jet. Kotvy mají nakonec něco do sebe, pomyslel si pobaveně.
Nahoře se rozdělili a jeli každý zvlášť. Daniel nestál na lyžích víc jak rok, takže spadnul hnedka při první rozjížďce.
„No skvělý. To jsem teda umělec.“ Spílal si a pomocí hůlek se snažil vstát. Lyže mu trošku podjížděly, protože je měl ze svahu. Nakonec ale vstal, sklepal sníh z bundy a rukavic a vydal se pěkně dolů. Místy to bylo namrzlé, takže hořce litoval toho, že si nenechal nabrousit hrany. Takovou pitomost už pro příště neudělá.
Objel nějakou skupinku dětí i s instruktorem, což patrně byl nějaký lyžařský výcvik a rychlostí blesku se vydal střemhlav dolů k vleku.
„Ať nám vlajou vlasyyyyyy.“ Zařval do té rychlosti a ostatní lyžaři se na něho otáčeli, jestli mu nepřeskočilo. Zařadil se do fronty a prudce oddychoval. Přeci jen to byl docela zápřah. Ten kopec nebyl krátký. Od pusy mu šla pára a tváře měl rudé jak Marfuška. Ale bylo mu skvěle. Zase sjel až k vleku a tentokrát mu byl přidělen malý kluk, který na tom stál evidentně poprvé. Tak ho Dan podepřel a defakto ho nahoru vyvezl. Školák jásal radostí, protože se mu to náramně líbilo. Předtím totiž asi třikrát spadnul a přestávalo ho to bavit.
Dolů jel zase jako šílenec. Nedbaje špatných lyží a zledovatělé sjezdovky. Konečně si vzpomněl, jak se lyžuje a hodlal si to parádně užít. Mezitím se fronta dostala až kousek nad les. Tak se zařadil. Ale měl nepříjemný pocit, protože ho od lesa dělilo jen pár centimetrů a tam už sníh nebyl, takže by si odřel skluznici.
V tu chvíli co na to pomyslel ale přijel nějaký nezkušený lyžař, neubrzdil na zmrzlém povrchu a spadnul přímo na Daniela. Vzal ho s sebou do lesa. Danovi se vyply obě lyže a kutálel se docela daleko. Úplně slyšel, jak v něm něco křuplo, ale nechtěl ani domyslet, co by to mohlo být. Když se konečně zastavil, uvědomil si tu šílenou bolest, která najednou zavládla celým jeho tělem a omdlel.
Jak dlouho tam ležel naprosto netušil. Ale pak najednou ucítil chlad a také to, že s ním někdo hýbe.
„Pomoz mi s ním. Musim mu zafixovat tu páteř.“ Prohodil nějaký člověk a Dan z toho usoudil, že se jedná o záchranáře.
„Krevní skupinu mám A pozitivní.“ Zašeptal směrem k nim.
„Díky pane kolego. Ale nehýbejte se.“
Takže totožnost si už zjistili. Jsou lepší než já. Pomyslel si Daniel a nechal sebou manipulovat. Pak ucítil malé píchnutí a zaznamenal jenom zvuk startujícího vrtulníku.