Dílo okamžiku 13

„Rád bych ti něco ukázal.“ A natáhl k ní ruku.
„Na tenhle starý trik vám nenaletím.“ Ohradila se Marion a ještě ustoupila.
„Slibuju, že tě prozatím nevezmu nahoru, dobře?“
„Mohou andělé lhát?“
„Ne.“
„A mohou křivě přísahat?“
„Ne, nemohou.“ Odpověděl anděl s už podstatně menší dávkou trpělivosti. „Pojď už, nemáme moc času. Navíc ... možná ještě budeš chtít, abych tě s sebou vzal.“
„Tak o tom si dovolím pochybovat.“
Anděl se jen ušklíbl.
Marion mu podala ruku a oni prošli stěnou dalších dvou pokojů. Andělovi to nedělalo žádné potíže, ale ona si pořád myslela, že do té zdi musí narazit a vždycky dala reflexivně ruku před sebe.
„Ach jo, vy lidi jste děsný stvoření.“ Otočil oči v sloup a přistoupil k jedné z postelí, které stály v rohu.
„Kdo myslíš, že to je?“ zeptal se Marion.
Ta stála u dveří, takže jenom přešla k posteli a nahnula se nad pacienta.
„Ale to je ...“ a oči se jí rozšířily děsem.
„Co se mu stalo?“
„Nic zvláštního. To si tahle sviští po sjezdovce a ejhle skončí v lesíku. Srazil ho nějaký lyžař a vzal ho s sebou. Kupodivu ten nešťastník byl polámaný míň než tenhle.“ A ukázal na Dana.
„Bude vpořádku?“ zeptala se Marion a odpovědi se opravdu bála.
„Chtěla bys, aby byl vpořádku?“
„Co je tohle za otázku? To je přece samozřejmé.“ Řekla dotčeně.
„Proč?“
Tak jednoduchá otázka a Marion se nad ní zamýšlela. Snad to nechtěla ani sama sobě přiznat. Ale dobře věděla, proč nechce, aby Daniel zemřel. Myslela na něho každý den, co tu byla zavřená. Doufala, že jí napíše a doufala, že ho zase uvidí. Ale né tak, jak ho viděla teď.
Očima bloudila po celém pokoji, ale na anděla se nedokázala podívat. Co jen mu má říct? Proč by ho taky její cit měl zajímat?
„Protože ho miluju.“ Zašeptala zlomeně.
Anděl se usmál, ale ten úsměv zamrzl na rtech a stal se na malou chvíli pro Marion neuvěřitelně zlověstným. Pochopila proč hned jak promluvil.
„Tak se rozhodni. Mám vzít jeho a nebo tebe?“ a zpříma se zahleděl Marion do očí. Ty její byly vyděšené, roztěkané a zmatené, ale neodvážila se uhnout.
Vyrazil jí tím dotazem dech. Nic takového nečekala a lehce jí poklesla čelist. Stiskla pevně rty do odhodlané linky, zhluboka se nadechla, zdvihla vzorovitě bradu a pravila.
„Vezmi si mě, prosím.“
„Vidíš, říkal jsem ti to.“ Řekl anděl vítězoslavně a vzal odevzdanou ruku Marion.
Ocitli se zase v jejím pokoji a Marion už šla sama do světelného sloupce. Vtom ji anděl zastavil a donutil ji podívat se na něho zblízka. Málem by řekla, že vypadá jako člověk.
Usmál se a poprvé jí připadalo, že přívětivě.
„Utíkej, čekají na tebe.“ A podíval se za sebe, kde se doktoři usilovně snažili přivést Marion k životu.
„A Daniel?“ zeptala se bojácně, protože když nechce odnést ji, tak ...
„Máte oba ještě čas.“
„Tak proč jsi přišel?“
„Abych ti ukázal, kudy máš jít.“ Usmál se na ni a když se Marion podívala blíže, tak zjistila, že jí nápadně připomíná jejího otce.
Svět se s ní zatočil a ona zaslechla pípání monitoru.
„Je zpátky, máme ji.“ Ozval se s úlevou mužský hlas.