leave out all the rest

Zastavila se a otočila se na ni.
„Cože?“ zeptala se, přesto, že si byla jistá, že slyšela dobře.
„Chci odjet. Dnes jsem odevzdala přihlášku.“
„Do Norska?“ připadala si najednou jako ve snu. Její hlas byl jako led, uvědomovala si to. Přesto, že tak působila, necítila vztek. To přijde. Ale zatím to bylo jen rozčarování. Nevěřícnost. Protože tohle nemohla myslet vážně. Ano, bavily se o tom mockrát, a tak nějak do budoucna s tím možná počítala, ale už teď?
„Jo. Na dva semestry.“
Pro jistotu...
„Hm.“ Na víc se v tu chvíli nezmohla. „To mě těší.“ Sarkasmu využívala často. Ale ještě nikdy nebyl takto silný. „Hodně štěstí,“ dodala, a pak se rozběhla pryč.
„Jano!“ její hlas slyšela, ale nereagovala. Neotočila se, neodpověděla, nezastavila. Nevěděla, jestli Erika běží za ní. V tu chvíli jí to bylo jedno.

I dreamt I was missing
You were so scared
But no one would listen,
Cause noone else cared

Seděla na chodbě a v ruce držela onen předmět doličný, tu věc, co ji už tolik nocí nenechala spát. Věc, co jí téměř bránila podívat se Janě do očí. Věc, kvůli které se v posledních dnech několikrát pohádaly, přesto, že o ní Jana zatím neměla ani ponětí.
Nemohla se dočkat okamžiku, až ji odevzdá a oficiálně se tím přihlásí ke svému snu.
A zároveň se neuvěřitelně děsila té chvíle, až to bude muset všechno říct Janě. Zatraceně, proč to muselo být tak těžké? Proč musela být takový srab?
Zavřela oči. Měla kvůli tomu strach i vstát a zaklepat na ty dveře. Seděla tady už dvacet minut a stále se neodhodlala. Dnes byla uzávěrka přihlášek. Zbývala hodina. Měla by se konečně rozhoupat.
Jenže to nebylo tak lehké.
Uvnitř hlavy už stačila přehrát spoustu scénářů toho, jak jí to oznámí. Ani jeden se jí nelíbil. Znala ji už natolik dobře, aby si dokázala představit, jak zareaguje. Nebo to alespoň přibližně tušit. Bude mít vztek, bude ukřivděná.
A bude na to mít právo, zatraceně. Vždyť i ona sama si kvůli tomu připadala jako zrádce.
Jenže Norsko se v nabídce jejich univerzity objevilo úplně poprvé. Jedno jediné místo. A ona nechtěla o tuhle šance přijít.
Vždyť se domlouvaly, že jednou obě vyjedou. Tak proč ne teď?
Povzdechla si a zadívala se na hodinky. Jak ten čas letěl. Domlouvaly se. Tak proč jí to neřekla dřív? Proč s tím nepřišla hned, jak tu šanci objevila? Proč jí nedala šanci se přidat? Proto, že stejně nemohly jet do stejné země? Proto, že měla strach z její reakce? Proto, že sama do poslední chvíle pochybovala o tom, že to udělá?
A udělá? Stále si nebyla jistá.
Bylo to tak zatraceně složité. Nechtěla být zrádce. Nechtěla odjet a opustit ji. Nechtěla být tak dlouho bez ní a děsila se možnosti, že by o ni mohla přijít. Předem ji mrzel vztek, který na ni bude mít, ale Norsko?
Zatraceně...zrovna Norsko? Kdo jí mohl zaručit, že se příští rok objeví znovu? Že se vůbec někdy objeví znovu? Litovala by, kdyby to nezkusila. Stejně by jí to strašilo v hlavě. A co kdyby náhodou a ony se rozešly. Poté, co by tuhle nabídku odmítla. Zbláznila by se.
Jenže tím, že se rozhodne jet, riskovala to, že ji ztratí mnohem víc, než čímkoliv jiným. A ztratit ji nechtěla. S nikým jí nikdy nebylo tak dobře. Jenže, znala ji sotva pět měsíců. To měl být důvod k tomu, aby zahodila jiný sen?
„Čekáte tady na mě?“ vyrušil ji najednou z myšlenek nějaký ženský hlas. Trhla sebou. Ve dveřích s nápisem „sekretariát“ se objevila asi čtyřicetiletá zrzavá žena s tázavým pohledem.
„Já, no...“ zakoktala se, „Asi ano.“ Vymáčkla se nakonec, zvedla si a značně nejistě podala přihlášku směrem k ní.
„No, nejvyšší čas,“ poznamenala. „A proč jsi tady vlastně seděla? Vždyť uvnitř nikdo nebyl.“
„Já si právě nebyla jistá, tak jsem si řekla, že radši chvilku počkám, než zaklepu,“ zalhala. Zrzka jí věnovala takový pohled, že si v tu chvíli připadala jako malé, neschopné dítě.
„Když myslíš,“ pokrčila zrzka rameny.
Nevěděla co jí na to odpovědět. Přála si být už pryč.
„Nashle. A děkuju,“ sice značně násilné zakončení už tak dost bizarního rozhovoru, ale byla ráda, že už může zmizet.
V momentě, kdy přihlášku předala, toho litovala. Ale přesto by to asi nevrátila. Chtěla jet. Nebo alespoň chtěla mít pocit, že udělala všechno pro to, aby mohla jet. Protože si byla jistá, že není jediný zájemce o tohle místo. A třeba ji nevyberou. Zklamalo by ji to, ale pak by alespoň nemusela ničeho litovat. Nemusela by si nic vyčítat.
Napadlo ji, že by mohla počkat až do chvíle, než se dozví výsledky. Ale hned se okřikla. Nemohla to oddalovat do nekonečna.

And after my dreaming
I woke with this fear
What am I leaving
When I´m done here?

Musela to ze sebe nějak dostat.
„Zatraceně, co to do tebe vjelo?“ lapal Dan po dechu.
„Běžíme ještě zpátky,“ odvětila. Byla unavená. Vyčerpaná. Ale nemohla přestat. Kdyby přestala, vrátily by se myšlenky.
Nenáviděla ji.
A přece chtěla být s ní. Brečela, ale přesto odmítla všechny její hovory. Nepřečetla si žádnou zprávu. Byla jen zatraceně vděčná, že jí to řekla ve čtvrtek, nemusela do školy, a mohla se okamžitě sbalit a odjet domů.
Napsala Danovi a vypnula mobil.
Běh byl dokonalá věc. Člověk nemusel nad ničím přemýšlet. Osvobozoval, vždy jí to tak přišlo. A Dan byl skvělý člověk. Kdysi si myslela, že by mohli být víc než kamarádi. Jenže nemohli. A ona jen doufala, že i on to pochopil a akceptoval.
Byl její nejlepší kamarád, ale vzhledem k tomu, že sama moc dobře věděla, jaké to je toužit po nedostižné kamarádce, v žádném případě mu něco takového nepřála.
Cestou ve vlaku měla spoustu času přemýšlet. Jistě, chápala ji. Chápala, proč chce jet, chápala, co ji láka.
Sama už jednou venku byla a taky doma někoho nechala. Jenže tehdy nebyla zamilovaná. Jen si lásku namlouvala, nedokázala si ani představit, jak ten cit dokáže být intenzivní.
Nebyla si jistá, že by byla schopná odjet teď. Znamená to, že k ní Erika necítí to, v co doufala? Nebo to bylo jen tím, že už tu zkušenost měla za sebou a tak po ní přeci jen toužila míň? A víc se jí bála?
Chtěla by vyjet znovu. Jak se člověk jednou podívá ven, láká ho to už stále. Nebo to tak alespoň měla ona. Po čase začne být každé město příliš malé, po čase člověka opět láká změna. A to, co zažil jinde, si idealizuje a stýská se mu. Protože když opouští domov, ví, že se vrátí. Když opouští cizinu, je to navždy. Chtěla by, hrozně moc, ale nedokázala si představit, že by opustila ji. Nešlo o to, že předchozí vztah se jejím odjezdem rozpadl, ten už stejně spěl ke konci, a to že by zůstala, by to možná jen zpomalilo. Ale o to, že taková doba člověku zamíchá naprosto se všemi vztahy. Odcizí se kamarádům, rodině, změní se. Tam si najde jiné známé, tam je někdo jiný. Ne obrazně, doslova.
Jedna její kamarádka, která každé dva roky žila v jiné zemi a mluvila čtyřmi jazyky, říkala, že v každém tom jazyce je trochu jiný člověk. To slyšela hned první týden svého zahraničního pobytu. Přibližně po dvou měsících pochopila, o čem je řeč.
Připadala si jako schizofrenik. Na jednu stranu bylo „já“ které žilo doma, s její rodinou, jejími přáteli, jejími vlastnostmi, prostě vším, co ji tvořilo. A na druhé straně to, co žilo tam. Ty dvě osoby měly společný jen vzhled. Ano, byly si povahově podobné, ale přesto byly naprosto jiné. Každá měla jiné cíle, chtěla jiné věci, chovala se a reagovala jinak. Cítila se jinak.
A po návratu z ní něco z té cizí postavy zůstalo. Něco málo, co se stále toužilo vrátit se zpátky „domů“.
Nebála se ani tak těch osmi měsíců. To se dá vydržet. Bála se té změny. Děsila se, že bude čekat, doufat, trápit se, strachovat se o ni...a to všechno jen pro to, aby se jí vrátil někdo jiný. To všechno, aby pak mohla sledovat, jak se člověk, který vypadá přesně jako ten, kterého milovala, změnil v někoho jiného.
Většina kamarádů jí tvrdila, že se nezměnila. Jenže málokdo k ní měl tak blízko, aby věděl. Snad jen rodiče a její bývalý. Ten jí tu změnu také nezapomněl vyčíst. Nehledě na to, že nepřišla jen o něj. S těmi, se kterými si dřív bezvýhradně rozuměla, si najednou neměla po chvíli co říct. A s těmi, se kterými dřív zašla sem tam ven, najednou prokecala celé hodiny.
Prostě se hrozila toho, že Erika i ji odsune po návratu na druhou kolej. Láska je ještě náchylnější než přátelství. A snad to byl nelogický pocit paranoika, ale od začátku si připadala, že je to ona, kdo je v jejich vztahu ta aktivnější, otevřenější, zamilovanější. Vždy věděla, že Erika je jiná než ona, ale přesto jí někdy připadala děsivě chladná. Někdy ji to naplňovalo pochybnostmi a strachem.
A teď do toho ještě tohle. Jako by i tak neměla těch svých kacířských myšlenek dost.
Znovu zrychlila, a možná, že poprvé v životě ji Dan nestíhal. Ale nemohla zpomalit. Znovu by se rozbrečela.

So if you´re asking me, I want you to know
When my time comes
Forget the wrong that I´ve done
Help me leave behind some reasons to be missed

Vzteky odhodila telefon. Stále nedostupné. Druhý den. Zatraceně. Čeho si myslela, že tím dosáhne?
Litovala svého rozhodnutí. Děsně ho litovala a skoro si začala přát, aby jí to nevyšlo. Tak moc si to přála, tak dlouho, a teď si kvůli ní nadává, že se pokusila.
Poprvé za celou dobu dostala vztek na ni a ne na sebe.
To se jí má v plánu vyhýbat až do smrti? Nebo do jejího odjezdu? To už s ní nepromluví, nebo co? Neřekla jí nic. NIC! Nenechala ani ji nic říct. Jen tu jedinou základní informaci a pak utekla. Doslova.
Čekala a v duchu se připravovala na spoustu věcí. Na hádku, na smutek, na pláč...tohle ji nenapadlo.
Nic by jí přitom nedokázalo přivodit větší výčitky. A ještě ke všemu o ni měla strach. S každou další hodinou, kdy byl její mobil hluchý větší a větší. Přece by...?
Odolala pokušení zvednout se z postele, dojít pro ten zatracený aparát a zkusit to znovu. Ztěžka si ho zapla zrovna v uplynulých dvaceti vteřinách.
Zatraceně.
Chtěla jí vysvětlit, jak moc o tom snila. Jak moc si přála zrovna Norsko. Jak už od střední to bylo místo, kam se chtěla podívat, a jak si plánovala, že toho za každou cenu dosáhne.
Chtěla ji ujistit, že všechno bude fajn, že to zvládnou, že za ní alespoň jednou měsíčně dojede, a že ji k sobě pozve. A že spolu budou celé vánoční prázdniny. A že to vlastně koneckonců zatím ani není jisté. A navíc je to za dlouho, skoro tři čtvrtě roku.
Chtěla jí říct, že i ona se bojí, a že si to bez ní nedokáže představit, ale že by si to vyčítala navždy.
Teď si místo toho vyčítala, že se o něco vůbec pokusila. Najednou ji to zatracené Norsko vůbec nelákalo. Najednou ji nelákalo nic.
Vyskočila z postele a znovu přecházela po bytě jako rozzuřený lev. Neměla nikde stání, nedokázala se ničím zabavit, nedokázala ani kloudně odpovědět rodičům, když se jí ptali, co s ní je. Čas se neuvěřitelně pomalu vlekl a ona snad každou minutu kontrolovala displej telefonu.
Tímhle ji chce trestat, nebo co?
Večer se nad tím pokoušela přemýšlet. Jak by reagovala ona v její situaci. Zda by to dokázala pochopit. Co by ji uklidnilo.
Přemýšlela skoro celou noc, takže dospěla k mnoha závěrům. Ani jeden jí k ničemu nebyl. Ani jednu tu věc jí nemohla říct. Na nic se nemohla zeptat.
Připadala si jako děsná potvora. A přitom někde uvnitř stále věřila, že je v právu. Ano, milovala ji, ale copak to mělo znamenat, že se má nechat omezovat? Chtěla se nechat takhle omezovat?
Znovu zkontrolovala mobil. A pak ho málem rozbila silou, jakou ho mrštila o postel. Netrefit matračku, mohla by se s ním zrovna rozloučit.

And don´t resent me
And when you´re feeling empty
Keep me in your memory
And leave out all the rest

Druhý den nebyla schopná chodit. Jen matně si vybavovala, co všechno vlastně uběhla. Ale pomohlo to. Alespoň proti vzteku.
Zůstal smutek. A paranoia.
Proti těm by už běhání nepomohlo. A netušila, jaký lek by zabral na ně. Na ten šílený pocit samoty, pocit jako by jí někdo ukradl něco neuvěřitelně cenného, jako by jí chyběl kousek sebe sama, ten kousek, který ji umožňuje být šťastná. Mobil zavřela do skříně, aby ho neměla na očích, protože jinak by neodolala a zavolala jí. A rozbrečela se do telefonu.
Místo vzteku na jednu konkrétní věc teď byla smutná kvůli spoustě různých. Najednou se jí vybavovala spousta chvil, které jí teď připadaly jako důkaz její domněnky. Erice na ní nezáleželo tak, jak by si přála. Proč vždy setkání domlouvala ona? Proč vždy chtěla zůstávat dýl? Proč jí nikdy neřekla, že jí to sluší, i když se snažila vypadat dokonale? Proč...?
Došlo to tak daleko, že se jí v hlavě usídlila otázka proč s ní Erika vlastně je? Uhnízdila se pěkně hluboko a nedokázala ji z tama dostat. Bylo to na zbláznění. Je jako ona dřív? Plete si přátelství s láskou? Moc dobře si pamatuje, jak po ní všichni její bývalí bláznili. Nechápala je. Měla je ráda, ale... chovala se teď v Eričiných očích stejně hloupě jako oni?
Včera byla aktivní. Byla běhat, byla se projít s tátou a mluvila o sto šest. Dnes se nedokázala donutit vylézt z postele.
Ležela a zírala do stropu. Vybavovalo se jí tolik společných chvil. Tolik nádherných. Ale sem tam jí vzpomínky vyplavily i takový moment, který by teď z minulosti nejraději vymazala. Jako když se k ní chystala a Erika na poslední chvíli setkání zrušila. Mrzelo to. Tím víc, že to nebylo jen jednou. Nebo když měla pocit, že je myšlenkami někde jinde, ale nic jí neřekla. A jindy, když ji pozorovala, jak se baví s jinými lidmi, jí připadalo, že to je někdo jiný.
Ta prázdnota byla šílená. Snažila se ji zaplnit, myslet na něco jiného, na cokoliv, ale stejně si vždy znovu vzpomněla na ni.
Připadalo jí, že jediný způsob, jak se toho zbavit bylo vidět ji. Mluvit s ní. Obejmout ji.
Pokoušela se dlouho. Ale stejně nakonec neodolala. Bylo už pozdní odpoledne, když se zvedla z postele a zamířila k té zatracené skříni. Dlouho na mobil zírala, než ho zapnula. Ignorovala všechny ty zprávy od ní, všechna nepřijatá volání, a po dlouhém odhodlání odeslala kraťounký text. Otázku, které se nedokázala za celou tu dobu zbavit. Otázku, na kterou prostě musela znát odpověď.
Trhla sebou, když se mobil rozezvonil. Chvíli na něj vyděšeně koukala, a pak volání opět odmítla.
Ne, prostě jí nebude brečet do telefonu.

Don´t be afraid
I´ve taken my beating
I´ve shared what I´ve been

Zůstala zírat na mobil, ve kterém se místo vyzváněcího tónu začal opět ozývat nepřístupný.
V tu chvíli se rozhodla.
Rychlým krokem zamířila k počítači. Nikdy u ní nebyla, bydlely každá v jiném městě, daleko od sebe, jen studovaly stejnou školu. Víkendy buď trávily spolu v Brně, nebo každá ve svém bydlišti. Nikdy v Kladně nebyla. Netušila, kde ji bude hledat. Měla snad jen pár zlomkovitých informací.
Ale ona už si adresu zjistí. Stejně jako to, jak se tam co nejdřív dostane. Nechce to řešit po telefonu, dobrá. Pak to tedy vyřeší osobně. Ať už to dopadne jakkoliv. Měla dost toho čekání a hraní na schovávanou. A rozhodně bylo lepší si to drama odbýt teď, mezi čtyřma očima, než se potkat v pondělí ve škole. Jak by se asi tam zvládly tvářit jako by nic? I kdyby Jana ano, Erika o sobě pochybovala.
Nikdy nebyla zrovna velký fanda překotných akcí. Ale teď ji nenapadalo žádné jiné řešení. Teď nemělo smysl tvářit se jako by nic a čekat, až se to vyřeší. Pro jednou se musela rozhodnout pro změnu rychle. A ne být váhavá jako vždy.
Druhou noc nemohla pořádně spát. A když konečně usnula, zvonil hned budík. Vlak jí odjížděl v půl páté. Večer už by to nestihla, bude tam tedy alespoň ráno.
Nikdy se jí ještě nezdála cesta tak zatraceně dlouhá. Nic ji nedokázalo zabavit, knížku zavřela, z hudby ji bolela hlava, pohled z okna ji rozčiloval.
Takhle nějak si představovala, jaké to je, když je někdo „jako na jehlách“.
S hledáním kupodivu neměla problém. Možná proto, že ji tak hnal adrenalin. Ten jí taky nedovolil se bát, když zvonila na zvonek u jejich domu.
Otevřela jí asi padesátiletá drobná žena. Byla na Janu neuvěřitelně podobná. Zaváhala jen na chviličku.
„Dobrý den, já jsem Janina spolužačka, mohla byste mi ji, prosím, zavolat?“ usmála se. Samotnou ji překvapovalo, jak klidná najednou byla.
„Jistě,“ oplatila jí ta žena úsměv. Smála se úplně stejně jako Jana. Pak zmizela v bytě a Erika ji slyšela volat.
„Jano, máš návštěvu!“
Přešlápla si. Nepřipadala si nervózní, ale možná se tak trochu chovala. Až teď si uvědomila, že vlastně naprosto netuší, co udělá teď. Ve chvíli, kdy se Jana objeví ve dveřích. Ale nebála se. Co mohla ztratit? Těžko se mohly dostat do horší situace, než ve které byly teď.

I´m strong on the surface,
Not all the way through
I´ve never been perfect
But neighter have you

„Jano, máš návštěvu!“
Překvapeně zvedla hlavu.
„Cože? Koho?“ řekla vice méně pro sebe. Máma byla pod schody, nemohla ji slyšet. Zvedla se, zběžně se zkontrolovala v zrcadle, a rozhodla se, že na to, jak vypadá, teď zvysoka kašle. Pomalu se vydala dolů. Kdo to mohl být? Na mobil jí nikdo nepsal, a málokdo měl poslední dobou ve zvyku ukázat se u ní bez ohlášení. Bylo to dost riskantní, když se uvážilo, jak často bývala poslední dobou doma.
Doploužila se až ke dveřím, kde se zasekla na místě. Ze všeho nejdřív se vyděšeně ohlédla přes rameno, kde je máma, a když ji neviděla, otočila se zpět na Eriku.
„Co tady děláš?“ zašeptala rozzuřeně.
„Na něco ses mě ptala, tak jsem ti přišla odpovědět,“ odpověděla jí klidně.
Mlčela. Nenapadlo ji nic, co by jí na to mohla říct.
„Nebo mám snad raději jet zpátky domů?“ zeptala se, tím svým jako vždy dokonale vyrovnaným hlasem.
„Asi radši ano,“ chtěla Jana odseknout. Než si všimla, jak křečovitě Erika svírá kliku.
„Pojď dál,“ řekla místo toho. Erika ji následovala po schodech nahoru do svého pokoje.
„Vaši nic netuší?“ zeptala se jako by nic, když šly po horní chodbě.
Jana zavrtěla hlavou a vztek, který na chvilinku zmizel, se začal opět rychle vracet. Copak i teď se dokáže chovat jako by nic? Ani teď nedá najevo žádné emoce?
Nechala ji vejít k sobě do pokoje a zavřela za nimi. Rozčiloval ji naoko zvědavý pohled, s jakým se Erika rozhlížela okolo. Jako by nic. Jako by nebyla žádná hádka. Jako by nejela přes půl republiky proto, aby si s ní promluvila.
„Ale jela,“ napadlo ji. Možná i proto ji nedokázala poslat pryč.
Teprve po několika vteřinách se na ni Erika otočila. Do té doby v pokoji panovalo téměř hrobové ticho.
„Protože tě miluju. To ti nestačí? Protože s nikým jiným se necítím tak dobře, jako s tebou. A protože s tebou to můžu být opravdu já, nemusím si na nic hrát, nijak se přetvařovat. Protože jsi nejlepší člověk, jakého jsem kdy potkala.“
Eričina slova jí na chvíli vzala dech. A když potom promluvila, slyšela, jak se jí chvěje hlas.
„A proto chceš jet pryč?“
„Ne. Chci si splnit sen. Což na tom, co cítím k tobě, nic nemění.“
Dívala se na ni a nevěděla, co odpovědět. Dívala se na ni a přemýšlela o tom, co jí právě řekla. Za celou tu dobu, co byly spolu jí sotva řekla, že ji miluje. Nejdřív si říkala, že je prostě ten typ člověka, co to nepotřebuje říkat každou chvíli, poté to považovala za další důkaz své paranoidní teorie.
Mlčela a Erika už teď taky. Najednou až přehnaně vnímala zvuky doléhající zdola. Kdyby její rodiče slyšely to, co právě ona, asi by se hodně divili.
A asi by je přímo vyděsilo, kdyby tušili, co by teď jejich dcera udělala ze všeho nejraději.

Forgetting
All the hurt inside you´ve learned to hide so well
Pretending
Someone else can come ani save me from myself
I can´t be who you are

Netušila, jak zareaguje, ale rozhodla se to risknout. To, co udělala, by se snad dalo nejlíp popsat slovy, že se na Janu vrhla. Bránila se, ale moc dobře poznala, že jen naoko. Nebyla slabší, než ona. Kdyby chtěla, zabránila by jí v tom.
Nehledě na to, že její obrana trvala jen chvíli. Ale i potom připomínalo jejich počínání zápas.
Slyšela zvuk trhané látky a jen matně si uvědomila, že potom bude muset vyřešit, v čem odtud bude odjíždět. Svlékaly se navzájem, nedočkavě, snad až brutálně. Ani nevěděla jak, ale za chvíli se ocitly na zemi. Jana ležela na zádech a ona jí držela ruce. Alespoň určitou chvíli, než nabyla převahy pro změnu Jana. Líbaly se a Jana ji docela silně kousla do rtu. Napadlo ji, jestli to nebude vidět, až znovu potká její mámu. Napadlo ji, jestli neslyší zvláštní zvuky jejich zápasu. Napadlo ji, co když se rozhodne přijít se na ně podívat, nemůže přece tušit něco takového, a být proto taktní, když ji přišla navštívit spolužačka. A pak nad tím vším přestala přemýšlet. Protože přemýšlet teď bylo šílenství.
Možná se o Janě dalo říct, že byla hysterická, ale tak jak prožívala všechno ostatní, prožívala i všechno co se odehrávalo za zavřenými dveřmi. A dnes snad ještě víc. Ani si nevšimla, kdy přesně přestal jejich souboj připomínat bitvu už úplně. Viděla jen, jak naopak Jana kousla málem do krve do rtu samu sebe, aby nekřičela. Ležely na zemi mezi kusy oblečení, a nemohly se nabažit jedna druhé. Možná, že jindy měla problém dát najevo city, ale ne teď. Teď si je přála vykřičet celému světu, až na to, že zrovna teď se musela mírnit.
Když bylo po všem, netřásly se jí jen ruce, chvěla se celá. Objala ji a přitiskla se k ní co nejblíž. Nechtěla být silná, tak jak se snažila většinu doby. Chtěla se cítit v bezpečí, a Janina náruč byla to jediné místo na světě, kde si tak připadala.