Second life II. - 3. část

„Už zase skáču přes kaluže,“ zarecitoval Tomáš. Jemu připadalo strašlivě vtipný, jak jsem balancovala na jehlových podpadcích mezi loužemi vody. Tak jsem se naštvala a do jedné velké hupsla, až jsem ho celého ohodila. Stejně už jsem měla nohy celé zmáčené!
Zastavil se. Už se ani nesmál. Vypadal dost překvapeně. „Teda to jsem nečekal.“
„Já taky ne,“ smála jsem se.
Tvářil se nešťastně. „Nechci se převlíkat!“
„Nepřevlíkej se. Nestihl bys autobus,“ vysmívala jsem se mu.
Prohrábl si vlasy. Oh, musela jsem ho ranit!
„To uschne,“ ujišťovala jsem ho a pro jistotu ho vzala kolem ramen, aby se na mě nezačal zlobit.
Pak jsem zaslechla jeho příšerné vyzvánění. „Taky by sis tam mohl dát něco jinýho,“ podotkla jsem. Ten zvuk drásal uši jako nic, co jsem kdy zaslechla.
„Aspoň vím, že je to můj mobil a nikoho jinýho,“ ospravedlňoval se a prohledával si kapsy. Kouknul na display a zarazil se.
„Co je?“ dostala jsem strach.
„Míša? Proč volá MNĚ!?“
No proč asi, nechala jsem svůj mobil na našem úžasném snídaňovém stolku, uvědomila jsem si. Neurvale jsem mu vytrhla mobil z ruky a rychle přijala hovor. „Ahoj, Miško! Děje se něco?“ Ano, něco se dělo. Úplně se mi udělalo špatně. Zasáhla mě vlna lítosti a smutku. Jako zkáza. Jako demoliční koule. Udělala jsem krok k Tomášovi. Ostražitě sledoval změnu mého výrazu. Popadnul mě kolem pasu a přitisknul si mě k hrudi. Pořád jsem držela telefon a poslouchala, co mi Míša říkala. Mluvila tak překotně a nesouvisle a mě to naplňovalo stále větším zmatkem a beznadějí. Snažila jsem se přemýšlet, co říct, jak jí pomoct, ale mohla bych ji akorát obejmout a to asi nechtěla, když mi to radši zavolala, než aby se se mnou sešla.
„Mrzí mě to,“ zašeptala jsem. Slzy se mi už zase draly do očí. Měla jsem špatné svědomí. Určitě jsem to přivolala. Včera jsem to řekla Tomovi a hádali jsme se, proč oni můžou mít dítě a my ne. A teď jsem viděla, že oni ho taky nemohou mít a bylo mi tak smutno!
Tomáš asi neměl ponětí, co se děje, ale viděl na mě, že už nemůžu mluvit, tak mi telefon jemně vzal z ruky a řekl Míše, že zavolám, až se trochu seberu. Chvíli jsem se schovávala v jeho teplé voňavé náruči, ale tak to nešlo donekonečna. „Potratila,“ vysvětlila jsem jedním slovem. Bylo to jen jedno pitomé slovo. Čtyři slabiky. Devět písmenek. Proč tolik znamenaly?
Políbil mě do vlasů. „Třeba je to tak lepší,“ konejšil mě, ale já to nedokázala ocenit.
„Ne, smrt není lepší. Nikdy není lepší,“ tvrdila jsem zarytě a omotala mu ruce kolem krku. Tenhle den je dokonale v lóji.
***
Hlavu jsem měla položenou v Tomově klíně. Dívala jsem se mu do očí, ale jinak jsem příliš nevnímala nic jiného než jeho ukazováček objíždějící rysy mé tváře. Ten dotyk ve mně vyvolávat zvláštní pocity. Byla jsem malátná, červenala jsem se a žaludek mě rozbolel, jak na něj zapůsobila vlna vzrušení. Často mi takhle pomáhal zapomenout na nespravedlnost světa. Já si vždycky všechno příliš brala k srdci. Věci, které se děly druhým, jako by se týkaly i mě. V tomhle byl můj pravý opak. On truchlil JEN kvůli příkořím, která se děla bezprostředně jemu případně mně. Zvedla jsem ruku k jeho obličeji a projela mu rozcuchané vlasy. Strašně mu to takhle slušelo. Usmál se. Oh, teď mu to seklo ještě víc. A ta rozepnutá bílá košile… To nemůže myslet vážně! Ne! Jeho mobil už zas zvonil. Ten protivný zvuk. Měla jsem chuť třísknout s ním o skříň. Zrcadla tvořící dveře skříně by se určitě rozbila, ale tahle otravná tatranka by zůstala nedotčena, o tom jsem byla přesvědčena. Říká se tomu zákon schválnosti a ten se mi nikdy nevyhýbal. Tomáš se mě přestal dotýkat a natáhl se pro mobil. V té chvíli jsem tu malou věcičku nesnášela ještě víc.
„Hmmm,“ zavrčel nevrle do telefonu. Taky se mu to vyrušení nelíbilo, to mě trošku potěšilo.
„Jasně, čtvrt hodinky,“ zamumlal. Tázavě jsem na něj hleděla.
„Spadlo nám zabezpečení. Potřebujou nějaký hesla,“ vysvětloval. Jistě, ta jeho záhadná firma, neměla jsem ponětí, co že to tam dělá, nikdy jsem to nepochopila.
„Ne,“ zaskučela jsem. „Já nechci být sama. Nechci, abys odešel.“
Usmál se. „Tak pojď se mnou.“
„Můžu?“ vykulila jsem oči.
„Jo, aspoň se s tebou konečně pochlubím,“ smál se.
„Fajn,“ vyskočila jsem a rozevřela skříň. Natáhla jsem na sebe sekni a volné tričko.
Jeli jsme k velké moderní budově. Zaparkoval na parkovišti pro zaměstnance a hnal se k přednímu vchodu. Klopýtala jsem za ním. Vrátný ho srdečně pozdravil. „Chodíš sem na dvacet hodin týdně, nebo ti to tu patří?“ ptala jsem se svého miláčka kysele. Nevím, jestli se jen chtěl vytahovat, ale choval se jako ryba ve vodě.
Škádlivě mě políbil pod čelist. „Ve skutečnosti mám takových firem asi pět,“ smál se a vedl mě k výtahům.
„Jo jistě. Vždyť vím, koho si beru. Viděla jsem výpis z tvého účtu, mě neoblafneš,“ vyplázla jsem na něj jazyk.
Jeli jsme do druhého patra a pokračovali do jediné osvětlené kanceláře. Bylo tam asi pět lidí. Halasně je pozdravil a rychle mě představil. Pak zasedl k jednomu z počítačů a začal se s jedním z těch lidí bavit řečí, které jsem absolutně nerozuměla. Jedna dívka se zvedla od stolu u okna, usmála se a zeptala se mě, jestli bych si nedala kafe. Když jsem tak zírala, jak Tomáš zaujatě vyplňuje jednotlivá políčka čehosi, přišlo mi to vhod. Za chvíli se dotyčná přihnala s podnosem, na který vyskládala šest hrnků. Jeden jsem si vzala a začala se s ní vykecávat.
„Tak ty jsi ten Tomášův poklad, jo?“ pořád se usmívala. Přemýšlela jsem, jestli to myslí vážně, nebo si ze mě hodlá střílet.
„Poklad?“ kroutila jsem hlavou.
„Jistě, dost často o tobě mluví. Když zrovna nemluví o práci,“ pohodila hlavou ke čtyřem bláznům, co se hádali, jestli do nějakého kódu napsat jedničku nebo nulu.
„Ach tak,“ usmála jsem se. Co jsem na tohle asi mohla říct? Lidi, co se dokážou takhle nesmyslně nadchnout pro něco tak imaginárního, jsem vždycky považovala za duševně nevyvážené a teď jsem se chystala s jedním z nich vstoupit do svazku manželského.
„Ale on není nejhorší,“ zamyslela se dívka.
„Tak on taky má i jiné záliby,“ pokrčila jsem rameny. Samozřejmě, že nebyl nejhorší, byl můj!
„Jo, to pomáhá,“ tvrdila ta holka.
Pila jsem kafe a nijak se nesnažila konverzovat. Tahle slepice ho určitě zkoušela sbalit… Takhle jsem tam trčela půl hodiny. Pak se zvedl, ovinul mi ruku kolem pasu a vzali jsme roha.
„Teda takováhle práce by mě zabila,“ svěřila jsem se mu.
Zase si prohrábl vlasy. Oh ne, zas je něco špatně! Bylo mi jasný, co je špatně. Bylo mi jasný, že mu to sice jde, ale nebaví ho to. A bylo mi jasný ještě něco. Mnohem radši by se vrtal v autech, ale musí platit dluhy, co jsme nadělali…
„Nepůjdeme se projít?“ navrhla jsem. Ta architektonicky velice zajímavá budova se totiž nacházela ve stejně zajímavém prostředí.
„Můžeme,“ řekl. Už se šeřilo. Zavedl mě na jeden pěkný most. Opřela jsem se o zábradlí a hluboce se mu zadívala do očí.
„Baví tě to?“ zeptala jsem se.
Věděl, na co narážím. Zase si hrábl do vlasů a povzdychl si. „Jo, jen bych to nemusel dělat tak často.“
„Nedělej to,“ vyhrkla jsem. Nebylo rozumné to říkat, ale nechtěla jsem, aby se trápil někde, kde ho to rozčiluje.
„Tak strašný to není,“ kroutil hlavou. „Fakt ne?“
„Až to bude strašný, tak toho necháš,“ oznámila jsem mu tónem, který nepřipouští kompromisy.
„A co ten milion a půl, co nám tam zbývá?“ ušklíbl se. „Přijde nějaký mecenáš a poplatí to?“
„Neříkal jsi, že vlastníš pět velkých firem?“ dobírala jsem si ho.
„Co když zkrachuju?“ zamyslel se a vypadal přitom smrtelně vážně.
„Tak to z těch dluhů nevyjdeme,“ pronesla jsem dramaticky a táhla jsem ho zpátky k autu. Sedla jsem si za volant. Hlasitě protestoval a chtěl mě vytáhnout ven.
„Ne,“ snažila jsem se ho omráčit pádnými argumenty. „Pojedeš přeci se mnou! A já nechci řízení zapomenout!“ Sedl si vedle mě a provokativně mi zapnul pás. Obrátila jsem oči v sloup. Nevypadal kajícně, spíš ustaraně. Rozjela jsem se a naschvál zařadila větší rychlost, než bylo nezbytné.
„Přivedeš mě do hrobu,“ pronesl.
„Pokud to nikam nenapálím, tak o tom silně pochybuju,“ smála jsem se na něj.
„S tebou by to nebyla tak špatná smrt,“ zašeptal a díval se z okna.
„Nech toho,“ sykla jsem šokovaně.
„Ty se bojíš smrti, viď?“ otočil se na mě. Tvářil se tak zvědavě, asi to myslel vážně. Dobře, chce hrát hru na debatu o smrti, má ji mít.
„Smrt je jednoduchá. To umírání je horší. Asi se bojím dlouhého umírání.“
Přikývl. „Zní to logicky.“
„Logicky? Nic logického na tom není.“ Nacouvala jsem před dům, vystoupila a flákla za sebou dveřmi. Už tam stál, položil ruce na kapotu a přitiskl mě k autu.
„Jde o to, že můj život s tebou je pro mě jiný než život se všemi ostatními. Jako by to byl můj druhý život. Šťastnější život,“ zašeptal. Chtěla jsem něco odpovědět, ale nedal mi k tomu šanci. Přimáčkl se ke mně a líbal mě tak úžasně, že by se to mělo trestat, protože vám to vymývá mozek! Nemůžete myslet na nic jiného než na jeho rty… Sakra!
S nemalým úsilím jsem se mu vymanila. Zase si mě přitiskl k sobě, tak měkce a přirozeně, určitě bych s ním zase skončila v posteli, ale na to jsem neměla čas.
„Na víkend přijede Monča, měla bych trochu uklidit a připravit jí pokoj,“ oznámila jsem mu nemilosrdně mezi polibky.
Zaúpěl a odtáhl se. „Proč?“
„Nemůže přijet na svatbu. Musíme si to vynahradit,“ prohlásila jsem tónem, který mu napovídal, že to je snad jasné…
Zakroutil hlavou. „To nám tu bude ta malá brečet?“
Potěšilo mě, že bere jako samozřejmost, že Monika přiveze Noru s sebou. Usmála jsem se a nevydržela to a dala mu pusu za ucho, za to, jak je úžasný. „Ty dva dny to vydržíš,“ utěšovala jsem ho.
Objal mě a přikývl. Pak ještě musel vyluxovat a posekat trávník kolem domu. Za odměnu dostal plný talíř guláše od mé babičky a málem ho vylízal. To vypětí ho přinutilo jít si na hodinu lehnout. Pak se odporoučel na basket. Pokračovala jsem v úklidu a zařídila improvizovaný pokoj pro hosty. Jednou to bude pokojíček, ale zatím stačí, když poslouží takhle.
Přemýšlela jsem nad tím, co bych dělala, kdyby Monika na tu svatbu jít mohla. Měla jsem totiž jisté dilema ohledně svědků. Váhala jsem mezi ní a Miškou. Teď to bylo jasné, ale předtím jsem pár nocí nespala. Celkově mě ta svatba dost vyčerpávala. Už aby to bylo za mnou…