Skryté souvislosti

Párkrát jsem si jí všiml, když ráno venčím psa, jak pospíchá do práce. Sousedka ze druhého patra, mladá, štíhlá, svěží. Zarytá sportovkyně, v podvečer, když jsem se vracíval z procházky s dětmi, přibíhala schvácená z běhání, tepláky na tělo a do poslední chvíle svižné tempo, pohrdla výtahem a propocená brávala schody po dvou. O víkendu, když jsem odnášel odpadky a kouřil před vchodem, přijížděla v pestrobarevném cyklistickém oblečku, se strhanými rysy ve tváři a zpevněným zadečkem těžkopádně seskočila z kola a zběžně pozdravila, aniž by mě pořádně zaregistrovala. Něco mě na ní poutalo a něco se mi na ní nezdálo. Jemný, jakoby špičatý obličejík, nakrátko ostříhané světlé vlasy, trochu strohý výraz, chlapecká postava, rychlé, sporé pohyby, jako by nestála o to, být viděna.
Pozoroval jsem ji v době, kdy jsem byl sám na dně, trochu se mi doma všechno hroutilo. Manželka vyhrožovala rozvodem, všechny mé snahy se míjely účinkem, domácí atmosféra k uzoufání a k tomu pocit selhání. Obava, že když tohle nedokážu zvrátit, tak to bude moje první velká nevratná prohra a že z mého života bude už jen sled dalších větších nebo menších selhání. Možná proto, že jsem sám měl o čem přemýšlet, tak jsem se tím stal vnímavějším ke svému okolí a všímal si toho, co by mě jinak nejspíš tolik neoslovilo.
Už dlouho mi chyběla něha a taky sex, byl jsem skleslý a strašně unavený snahou skrývat svoje soukromé problémy v práci a vůbec, fungovat navenek jakoby nic. Občas se mi o ní zdálo, erotické sny a párkrát jsem na ni myslel, když jsem onanoval. Ale byla to jen taková z nouze ctnost, když jsem ji pak viděl reálně, neměl jsem chuť ji oslovit a vlastně mě nijak zvlášť nepřitahovala. Jednou táhla do vchodu nějaké těžké desky a velkou krabici, evidentně na to nestačila. Bez dlouhého rozmýšlení jsem nabídl svoji pomoc. Vztekle mě odmítla, odtáhla se ode mě, ale přesto jsem v jejím námahou napjatém obličeji zahlédl špatně skrývané slzy. Dotklo se mě to asi tak jako by mě plivla do tváře, pocítil jsem podivnou ošklivost spojenou s lítostí. Byl jsem tehdy doma sám, manželka odjela s děckama k rodičům, nějak jsem nebyl schopný jít potom domů. Můj pocit osamění a nechuti ze sebe sama dosáhl vrcholu. Chodil jsem po městě dlouho do noci a přesto, že jsem měl možnost kontaktovat někoho s kým bych si mohl promluvit, neudělal jsem to. Když jsem konečně dorazil do bytu a k smrti unavený zalehl do postele, věděl jsem, že to nejhorší mám za sebou, prošel jsem svojí vlastní katarzí a bylo mi jasné, že s tím co mě čeká se dokážu vyrovnat, že mám svoji cenu a práva a že nejsem dokonalý a že si prohry můžu dovolit a možná i radosti. A bylo v tom spíš odhodlání než odevzdání se.
A pak jsem se mé známé neznámé chtěl spíš vyhnout, nebyla mně příjemná představa potkat se s ní. A opravdu nebyla k vidění. Moc jsem to neřešil, ale byla doba dovolených, tak to byl asi důvod našeho sousedského míjení. Skoro jsem na ni zapomněl, když včera ráno při venčení, proběhla kolem mne a s úsměvem na tváři pozdravila. Něco bylo jinak. Vzápětí se zastavila, zvrátila hlavu směrem ke svému oknu a radostně zamávala. Taky jsem se zvědavě zadíval tím směrem a uviděl v okně dívčí tvář s dlouhými vlasy a mávající ruku. A sousedka udělala pár kroků a znovu vyhledala očima tu druhou, aby jí poslala vzdušný polibek. A já jako bych tam ani nestál. No jo, láska. A co asi čeká mě?