Té noci

„S Janou jsme se poprvé potkali na párty, kterou pořádala její sestra.
Tu noc jsem kašlal na všechno. Bylo to pro mě zrovna těžké období. A tak jsem do sebe kopnul dalšího panáka a šel jí oslovit.
Okamžitě jsme si padli do oka, přes ty všechny miliardy věcí, které spolu nemáme společné, ve kterých se od sebe lišíme, jsme spolu našli společnou řeč a bavili se o těch, asi deseti věcech, co spolu společné máme.
Neuvěřitelně jsme se bavili. Toho večera jsme si řekli všechno. Absolutně. Naprosto jsme se sobě otevřeli a neměli mezi sebou žádné tajemství.
Párty kolem nás už pomalu končila. Všichni odpadali a pomalu usínali. Jenom my jsme seděli na té osudové červené pohovce a dál se bavili.
Nespali jsme spolu. Bylo nám jasné, že o tomhle to nebude. Bavili jsme se spolu do těch nejtemnějších nočních hodin. Schoulení na červené pohovce.
A takhle nás našel i úsvit.
Ospalé, ale stále spolu.
A já jsem věděl, že jsem v tom až po uši.
Celá ta bezstarostná a svým způsobem podivná zkušenost zapříčinila, že jsem se do tebe z celého srdce zamiloval.
A celá ta bezstarostná a podivná zkušenost se ukázala být jako jeden z největších vtipů, které mi kdy život přichystal.
Vím, že už nikdy nic takového nezažiji. Nikdy by to už nebylo ono.
Ty to už ale taky nikdy nezažiješ. Už nikdy. A jen proto, že si se právě vdala.
To je cena za věčně trvající lásku.“

Všichni svatebčané na mě hleděli se značně šokovaným pohledem. Povolil jsem si vázanku a napil se své whisky.

„Každopádně,“ pokračoval jsem, „přeji tobě i Janě všechno nejlepší.“

Hrobové ticho, které zavládlo v sále bylo přerušeno jen vzteklým skřípotem ženichových zubů, který na mě hleděl takovým tím vražedným pohledem. Znovu jsem se klidně napil.

„Hej,“ řekl jsem, „… chtěl si, abych řekl proslov.“