setkání s krásou

JAK JSEM POTKAL KRÁSU

Díval jsem se jí do očí a cítil její krásu všude kolem.
Čtete o tom v knihách, zpívají se o tom písně, komponují se oslavné ódy.
Ale pak ji potkáte, podíváte se jí do očí a zjistíte……že slova nestačí. Skutečnost to vše ještě mnohem převyšuje.
Byla tak krásná až se tajil dech.Vyzařovala ji kolem sebe s takovou intenzitou a s takovou přirozeností, že jsem až nemohl dýchat. Topil jsem se v její kráse a byl jsem nevýslovně šťasten. Dívala se mi totiž do očí a já cítil ten žár doslova v každé buňce svého těla.
Tak tohle je ten závratný pocit o kterém se píše v knihách. Vůbec se nedivím, že o „ ní „ bylo napsáno tolik básní, tolik malířů a sochařů se „ ji „ pokoušelo bezúspěšně zobrazit. A stále to zkouší další znovu a znovu.Náhle jsem to pochopil. Ten marný boj. Zkoušeli jste chytit motýla v letu ? Zkoušeli jste nabrat jiskřivou vodu z horské říčky do dlaně ? Možná se vám to povede, ale co z té krásy zůstane? Kdo to jednou zažil, ten ví a rozumí.
Nestačil jsem se soustředit na to, co říká. Bylo krásné jen jí naslouchat a dívat se. Dlouhé tmavé vlasy se zvláštním odstínem, hluboké a jiskrné hnědé oči, štíhlá a žensky krásná postava. Seděli jsme v zahradní restauraci a popíjeli sklenku červeného vína. Nikdy jsem od té doby nepil tak lahodné víno. Měl jsem pocit, že to co z ní s takovou silou vyzařuje, musí cítit i všichni kolem. Když jsme pak odcházeli, bylo asi kolem půlnoci, svítily hvězdy. Šli jsme mlčky. Občas jsme někoho potkali. Bylo to zvláštní, všichni ti lidé se na nás usmívali.
Byli jsme krásný pár. Byl jsem tehdy mladý a …pohledný. Věděl jsem, že se ženám líbím, ale byl jsem velmi plachý při navazování známostí. Ten večer to ale bylo všechno jinak. Zdálo se mi, že to vše způsobuje její krása. Nejenom, že dělá svět kolem nás krásnější, ale totéž dělá i s lidmi okolo.Prostě tak působila na své okolí. Rozdávala krásu a dělala lidi lepšími.A dělala to tak přirozeně a samozřejmě, jako by to byla ta nejprostší věc na světě. Jenom tak šla a usmívala se.A svět se proměnil jako mávnutím kouzelného proutku. Každý chtěl být dobrý a šťastný.
Přemýšlel jsem jestli o tom ví, jak silně působí na své okolí. Dělá to úmyslně nebo ne?
Ona věděla o své kráse. Věděla to dobře. Věděla i o tom, jak její krása působí na každého muže, kterého potká. Ale nebyl v tom ani stín koketérie či vypočítavosti. Nebylo v tom nic předstíraného či vyzývavého.Cítil jsem to a věděl jsem to.Usmívat se bylo pro ni tak samozřejmé, jako pro někoho dýchat.
„ Tak zde se musíme rozloučit“, řekla.
„ Díky, bylo to moc krásné. Jsem moc rád, že jsem tě potkal.“
Oba jsme cítili jak nás to k sobě přitahuje.
Netroufal jsem se ji políbit, i když jsem po tom moc toužil. Podal jsem jí ruku.
Snad zas někdy…oba jsme věděli, že zítra odjíždíme. Každý svým směrem.

Nikdy jsem ji od té doby nepotkal.Ani o ní neslyšel.Uběhlo mnoho let.
Ale v mých vzpomínkách zůstala stále tak krásná, jako ten večer, kdy jsme se potkali.
Zářivě krásná s tím svým tajemným úsměvem kolem rtů. Mockrát jsem si pak říkal, co by se bylo bývalo stalo, kdybych ji tehdy vzal do náruče a políbil. Zůstala jen vzpomínka. A zkušenost……že všechno to nejkrásnější v našem životě je pomíjivé. Trvá to chvilku… a je to pryč.
Nejsou někdy naše sny a představy lepší než skutečnost?
Zůstala mi jen krásná vzpomínka.Vzpomínka, která trochu bolí i hřeje současně.
Díky za ni.