Věra

Zaobírám se myšlenkou, jaké to vlastně je. Tu, kvůli které to slovo má teprve svůj význam, mám rád, dokonce docela dost. Mám s ní děti, chalupu, byt, společnou koupelnu, kartáč na záda i zážitky. Nestydím se před ní svléknout, ale to ani ona ne. Klidně si před sebou dovolíme i prdět. Já zabezpečuji rodinu hmotně, ona zase duševně. Máme vše, jídlo, pití, dovolené, zábavu i sport. Nic nám nechybí a to je právě to, co odkrývá to, co mi možná chybí nejvíc. Já se potřebuji trošku před někým stydět, potřebuji skrývat svůj nevzhledný pupek, chci se pýřit jako páv. Chci slyšet: jsi dobrý – vyjímečný.
Nic z toho však neslyším, teda alespoň z úst té, co s ní žiji.
Jsem v začarovaném kruhu, doma nic a jen vyjdu ven, vidím i cítím to, co chci.
A tak hledám příležitost a to si pište, že ten, kdo hledá, musí přeci nakonec najít. Stejně tak já.
Bohatě se mi dostává to, čeho se mi nedostává. Ze začátku mám výčitky velké, postupně ještě větší. Nedá se nic dělat, budu se muset chovat lépe k rodině, aby na mně nic nepoznali. A tak taky činím. Mám je rád. Oni mne taky. Život je moc hezký. Chovám se slušně k oběma. Sliboval jsem však na radnici věrnost pouzé té jediné. No ale vždyť vše, co dělám, dělám pro to, abych obohatil svoje smysly a obnovil původní potlačené city. Je z toho úniku? Je, ale to je stereotyp. Já bohužel nejsem Kolbenka, já jsem umělec. Tak to bude asi tím.
Hřeším a přesto miluji.

Věra je teta. Slyšel sem ji, viděl sem ji. Vzal si ji domu a žil s ní. Po nocích hladil a dost i ladil. Pak mi najednou vadil chlup její na nose. Hledal sem tedy jiného kose. Včelu sem si domu přived a tím ji podved. Odved sem štěstí svoje životní kamsi. Není tu včela, je tu raní rosa a mne kosa. To by byly ňadra vzedmutá. Hladil bych je hleděl na ně a přemýšlel o pahorcích a jejich náhrobcích. Vidina moje jen ta tu je kde ona je? A slavíci ceny obdrží když jiným podrží. Že to vydrží? Chmýří v oblacích hovno na botě a já na kutě.