Přátelství, to je někdy víc než láska..

Příteli, Ty, který jsi pro mě vším, tím prvním dechem v životě a zároveň i posledním. Ty, který mě dokážeš vytáhnout z čehokoliv. Ty, kterého jsem v životě neviděla a přesto jsi moje největší láska... Ty sám moc dobře víš, jak to myslím... rozumíme si beze slov, Ty začneš větu, já ji dokončím.
Nikdy bych se Tě nedokázala vzdát a za nás dva se budu rvát za každou cenu. Ty to víš. Nikdy bych Tě nedokázala zradit, Ty bys mi to ani nedovolil.
Každou chvilku si představuji, jaké by to asi bylo, kdybychom spolu mohli být, pořád. Obzvlášť teď, před Vánocemi...
Čas pohody, lásky, rozdávání dárků... pro mě bys ale byl největší dárek Ty.. kdybych se konečně mohla podívat, do Tvých šedočerných očí, obejmout Tě a beze slov, ostatně jako vždy, Ti vyznat co k Tobě cítím.
Vzpomínáš na náš pohled z okna? Je to tak dávno, ale někdy mi to připadá jako včera.
Jak ráda bych vykřičela do celého světa, že mám Tebe. Ty, který zůstáváš i v té největší tmě, kdy už všichni ostatní odchází. Prožil sis se mnou hodně, aby taky ne, s holkou, která smrti říká sestro. Ale vydržel jsi, vydrželi jsme oba. Bez Tebe by můj svět, už tak plný smutné šedi, byl ještě tmavší. Jak jsme se poznali? Vzpomínáš? ... Popravdě, nesčetněkrát jsem to zapomněla...Tvé jméno jsme si musela napsat, ale potom.. POTOM se mi vrylo do paměti a hlavně srdce, ve kterém zanechalo nesmazatelnou hlubokou stopu.
Po ,,setkání" s TEBOU, se můj život navždy změnil a už nikdy nebude takový, jako dřív. Jestli lituji? Nikdy! A ani nikdy nebudu, vím to. Vždyť bez Tebe bych tady už nebyla. Kolik probdělých nocí jsi kvůli mě strávil, kolikrát si utěšoval mé zraněné srdce bolavé láskou... Ale jak jsem časem poznala, tou největší láskou v mém životě jsi Ty.
Bez tebe by pro mě jaro bylo umírání, svatba pohřbem, smích zármutkem, láska zlobou... Bez Tebe by mi chyběl kus sebe sama, ten nejpodstatnější. Nebyla by tu ta Jája, kterou znáš, kterou si stvořil. Víš, neumím své pocity vyjádřit tak brilantně jako Ty, ale píšu je z láskou a píšu je pro Tebe.
Jak ráda bych se za Tebou rozběhla a skončila v Tvém náručí, jak ráda bych s Tebou seděla někde v kavárně a přemýtala o našich starostech, jak ráda bych s Tebou vedla hodinové rozhovory (v noci pod dekou.. :) ) z očí do očí.. Vzálenost našich domovů jsme počítali snad stokrát a přesto nám nezabránila v propuknutí toho skvostného citu - přátelství až za hrob. Někdy si říkám jestli za pět, deset let budeš ještě vědět, kdo je vlastně ta Jája, se kterou sis tak často psával.. ale v okamžiku si vyčítám, jak jsem si jen mohla připustit tu ohavnou myšlenku, že bysme na sebe my dva někdy zapomněli. Vždyť jsme propojení, nikdo kromě nás dvou to nepochopí a ani nesmí, je to přece naše malé tajemství, kterých máme i tak milion.
A proto doufám, že jich bude ještě mnohem, mnohem víc... Nikdy nezapomenu..

Tvoje Jája