Dílo okamžiku 14

O 4 dny později ...

„Pane doktore, můžu už mít vycházku?“ optala se Marion při ranní vizitě lékaře.
„Už vás to ležení nebaví, což? To víte že můžete. Ale jen na kolečkovém křesle a s asistencí sestry, dobře?“
„To mi úplně postačí.“ Vydechla úlevně.
Ihned jak to bylo možné požádala sestru, aby jí přistavila křeslo.
„Tak kam pojedem paní Dvořáková?“
„Budete se divit, ale jen o pár pokojů vedle.“ Odpověděla Marion s úsměvem.
A sestra jen pokrčila rameny. Proti gustu žádný dišputát a rozjela křesílko z pokoje ven. Projely chodbou a Marion ukázala na ty dveře, které si pamatovala ještě z návštěvy anděla.
„To je pokoj pana Rychetského.“ Podotkla sestra překvapeně. Zatím ho tu nebyl navštívit vůbec nikdo.
„Já vím.“ A tajemně se usmála.
Vešly a Daniel ležel na lůžku přesně stejně jako když ho viděla naposledy. Spal.
„Sestři, jak na tom je?“
„Jste jeho příbuzná?“
„Ne.“ Odpověděla Marion zklamaně, protože jí bylo jasné, co bude následovat.
„Pak vám to sdělit nemůžu.“ Odpověděla sestra a přešla blíže k posteli. Na ní visela Danova zdravotní dokumentace. Otočila se na Marion a usmála se.
„Bude vpořádku, nebojte se.“ Řekla povzbudivě.
Marion se na vozíku přisunula až k přední části postele a vzala Dana za ruku.
„Mohla bych s ním být chvíli sama?“ zaprosila.
Sestru to trochu překvapilo.
„No. V zásadě asi ano. Přijdu za 10 minut.“ A vypoklonkovala se ze dveří. Ty nechala drobátko otevřené. Marion se za ní ještě dívala a tak si ani nevšimla, jak se Danovi zachvěla víčka. Málem nadskočila, když promluvil.
„Já jsem v nebi?“ zeptal se a usmál, i když mu to příliš nešlo. Měl hrozné bolesti.
„Nejsi, tedy alespoň teď ještě určitě ne. Ale jestli se brzo nenaučíš jezdit na lyžích, tak to dlouho trvat nebude.“ Řekla radostně a byla vážně ráda, že ji vnímá.
„No jo nemocnice, tady se nic neutají.“ Pronesl odevzdaně a hodil oči v sloup, aby bylo vidět jak moc trpí. Ve své podstatě teď netrpěl vůbec. Byl by si myslel, že ji už nikdy neuvidí a teď seděla vedle něho se zafačovanou hlavou, ale pořád to byla ona. Zase se topil v těch jejích zelených očích a viděl v nich tu dobrotu, kterou měl tolik rád.
„Ale utají. To jenom já jsem měla dostaveníčko s andělem.“ Řekla s tajemným úsměvem a Dan to nechal být, protože nechápal. Pod andělem si představil některou ze sester a jak moc vážně to Marion myslela ani nemohl tušit.
„Proč tu vlastně jsi?“
Kampak se podělo to vzájemné vykání? Do ztracena, evidentně. Jako by si teď byli nesrovnatelně blíž než kdykoli předtím. Jakoby se znali už léta a né pouhý měsíc.
Marion se z tváří vytratila krev. Ztuhla a trochu se ztáhla. Oči jí lítaly všude možně, jenom do těch jeho čokolád se najednou nemohla podívat.
„Danieli. Já nevím kde začít.“ A hlas se jí trásl tak, že jí nebylo skoro rozumět. Dan se musel vážně snažit, aby slyšel každé její slovo a doslova visel na jejích rtech, protože to jak nejistě začala ho znepokojilo.
„Ano?“ snažil se ji povzbudit, aby pokračovala.
„Ono se mi o tom hlavně nechce moc mluvit. Takže doufám, že postačí fakt, že jsem byla na operaci a teď už bude všechno v nejlepším pořádku. Doktoři jsou se mnou spokojení a za týden mě pustí do domácího léčení. Ovšem netušim, co je na tom za výhodu, když se léčit budu sama a ještě se budu starat o kočky.“ Řekla poněkud kousavě a smutně. Teď když jí nebylo moc dobře, tak byla ráda, že má kolem sebe lidi a doma by byla akorát tak sama. Do toho se jí právě nechtělo.
„No jo, ale micky tě rády uvidí. Taky bych už rád, aby mě pustili do domácího léčení. Už mě to ležení příšerně nebaví. Jenomže za týden já budu mít tak možná první vycházku.“
„Co ti vlastně je? Nechtěli mi to říct, protože nejsem tvoje příbuzná.“
„Zlomená žebra, zlomená páteř. Ale měl jsem maximální kliku, protože to míchu nakonec nezasáhlo. Najednou jsem těm Vrchlabským vděčný, že mě vturánu hodili do heligošky a odvezli sem. A ještě větší kliku jsem měl, když mě vzali do té samé nemocnice, kde jsi ty. V životě by mě nenapadlo, že budeš první návštěva, kterou uvidim. Asi budu dítko štěstěny.“ Řekl a potutelně se usmíval.
„No to jo. Ty dítko štěstěny. Ale na to abys mě viděl jsi se zase nemusel nechat tak zřídit. Kolik si tomu maníkovi, co tě srazil, zaplatil, co?“ Řekla zase ona s notnou dávkou ironie.
A pak si to uvědomila. Tohle by ta stará Marion nikdy neřekla. Né ta zakřiknutá. Ta by tu asi seděla a brečela nad rozlitým mlékem. A přesto věděla, že to nijak nepřehnala. Že teď už se na něj určitě střemhlav nevrhne. Něco v její povaze bylo jinak.
„Danieli, můžu se tě na něco zeptat?“
„No jasně.“ Odpověděl jí rozšafně.
„Líbila se ti moje klidná rozvážná povaha a nebo ta divoká, co tě svedla?“ zeptala se, ale odpověď snad ani znát nechtěla. Bála se, že by chtěl to druhé, ale tou ona být nechtěla. Zvážněla.
Daniel se zamyslel a chvíli bylo ticho. Potom se podíval Marion zpříma do očí a příjemně ho překvapilo, že ten pohled opětovala a neuhnula.
„Když jsem tě poznal tenkrát úplně poprvé, tak mě uchvátila křehkost, která z tebe vyzařovala. Působila jsi jako něžná bytost skoro jako víla, kterou jsem tolik chtěl obejmout, ale tenkrát jsem tu odvahu ještě neměl. Hrozně jsem ocenil, jak sis neuvěřitelně dobře poradila s první pomocí.“ Usmál se.
Marion polkla naprázdno. Zavřela oči. Z toho jí moc dobře nebylo. Věděla přesně jak se to tenkrát stalo. Selhala. Jen tam stála a oči měla rozšířené hrůzou. To její divoké já pana Buriana zachránilo. To její divoké já u něho pokleklo a vzpomnělo si na všechny poučky a ona jakoby se jen zdálky dívala na svoje ruce, jak mu podkládají pod hlavou a do úst dávají hřeben. Tohle přeci Danovi neřekne. Co by si myslel?
Úplně jí to vzalo řeč. Takže by chtěl tu divokou. To je jasné. Ruce měla najednou úplně ledové.
„Pak když jsi začala v té restauraci flirtovat s tím číšníkem, bylo mi to hrozně líto, Marion. Na to jsem tě neodhadl a doufal jsem, že se toho právě u tebe nikdy nedočkám.“ Pokračoval a Marion nadzdvihla hlavu, protože její klidné já by tohle nikdy nedopustilo. Tak žeby přece?
„Když jsme přišli ke mně, trochu jsi mě vyděsila.“
Na to se Marion musela usmát. Jo vyděsila. Teď v ní byla malá dušička a musela se strašně stydět.
„A pak jsem zažil nejnádhernější milování svého života.“
Sklopila cudně řasy. Přiváděl ji do rozpaků.
Přestal se usmívat. Teď byl docela vážný a vpíjel se do těch jejích tmavězelených tůní a donutil ji, aby neuhnula pohledem.
„Ale popravdě, Marion, nejvíc se mi zamlouváš přesně taková, jaká jsi teď. Nevím proč, ale teď mi nepřijdeš ani příliš klidná a ani příliš divoká. Jsi něčím mezi a,“ odmlčel se, aby to vyznělo tak, jak mělo,“ myslím, že jsem se do tebe zamiloval. Teda to už chvíli vím, ale až teď je to úplně pravda. Teď už nemůžu zpátky. A hlavně nechci. Budu strašně rád s tou dívkou, která teď sedí proti mně. A pokud nejsi taková, jakou tě vnímám, pak bych s tebou rád strávil tolik času, abych přišel na to, jaká ve skutečnosti jsi.“
Marion stiskla rty, které se jí roztřásly, rozmrkala náhlé slzy štěstí, které se jí bez jejího přičinění draly do očí a naklonila se nad Dana, aby ho políbila.
„Auuuuuu.“ Zaúpěl Dan bolestí. Právě šetrná nebyla.
„Promiň.“ Omluvila se mu a dala lepší pozor.
Jejich rty se spojily jen na malý okamžik, ale oba si uvědomovali, kolik síly v tom jediném polibku bylo. Bylo to něžné vyjádření souznění jich obou.
„Doufám, že máš rád kočky.“ Řekla naoko přísně a zamračila se na něj.
„To víš že jo. Pečený. S cibulkou, trocha kmínu a česneku.“ Dobíral si ji se s míchem.
„Tyyyyyyyyyy.“ A hodila po něm polštář z vedlejší postele.
V tu chvíli se otevřely dveře a do pokoje vstoupila sestra. Oba se na ni provinile podívali, jako pětiletí caparti, co rozbili sousedům okno.
„Jak malí.“ Řekla jenom sestra s úsměvem a šla sebrat ten polštář.
„Pojedeme, ano. Pan Rychetský si musí odpočinout.