Second life II. - 4. část

Monču přivezla její mamka v pátek večer. Tomáš zrovna odjel páchat někam s Pavlem nelegální činnost. Měla jsem o něj strach jako vždycky, ale díky malé Noře jsem neměla moc čas o tom přemýšlet. Nevím, kde se to v člověku bere, ale jak vidí dítě, udělal by pro něj úplně všechno. Tak jsme se staraly o malou a povídaly si. To nám nikdy nedělalo problémy. Když jsme probraly život v Brně a život v Liberci, přehouply jsme se k filozofickým debatám. To zrovna přišel Tom a koukal na nás, jako kdybychom přiletěly z Marsu. Poslala jsem ho s Moničinou taškou nahoru do pokoje. Pak jsem ji tam odvedla, aby měla chvíli soukromí a domluvily jsme se, že dá malou spát a přijde dolů na večeři. Řekl, že mi pomůže, ale spíš se mi jen pletl pod nohy. Plácla jsem ho vařečkou a přikázala mu, ať nakrájí cibuli. To ode mě sice bylo nelidské, ale dal pak na chvíli pokoj, protože toho moc neviděl.
„Máš to se mnou ale těžký život, co?“
Zakřenil se, ale nic neříkal.
„Ne fakt, neříkal sis někdy, že by ses měl s nějakou starostlivou pipinou líp?“ šťourala jsem do něho.
„Ale ty jsi starostlivá,“ oznámil mi.
„Ovšem nejsem pipina.“
„To ne,“ přiblížil se ke mně zezadu a objal mě kolem boků.
„Mmmm, pozor, držím kudlu,“ upozornila jsem ho.
„Tak ji pusť.“
Poslechla jsem. Nůž dopadl na linku a zabodl se do cibule. Strašně mě to rozesmálo. Jestli chystal nějakou romantiku, měl rozhodně smůlu. Žádné cukrování se nekoná. Nespouštěla jsem oči z úzkého nože zabodnutého do veliké cibule a plakala smíchy.
„S tebou je ale opravdu těžký život,“ povzdechl si a pustil mě.
***
„Budeš dobrá máma,“ podotkla Monika. Právě jsem přebalovala malou Noru a bylo mi všelijak.
Překvapeně jsem vzhlédla. „Myslíš?“
„Vím to.“
„Jo,“ hlesla jsem. „Já vlastně taky.“
Naklonila hlavu ke straně. „Kde to vázne?“
„No,“ vykrucovala jsem se. „Původně jsem chtěla po výšce a aspoň 2 roky dělat. Pak jsem uznala, že když pracuju během studia, mohla bych si dítě dovolit už po magisterských zkouškách. Zadlužení budeme ještě takových 15 let, to už jsem taky pustila z hlavy.“
Monča zakroutila hlavou. „A to jsem si myslela, že mám problémy. Tys měla vždy talent ukázat mi, jak jsou mé obtíže nicotné.“
„Promiň,“ kousla jsem se do rtu. Už jsem byla s tím svým stěžováním nesnesitelná. Měla bych to pustit z hlavy a starat se o svatbu. Jenže svatba mi byla dost šumák. Jeden den a konec. Krátkodobé záležitosti mě nikdy nevzrušovaly. Naopak ty dlouhodobé mě okrádaly o desítky let života. A svůj život jsem žila jen kvůli jednomu člověku a ten už zase seděl ve vytunněném sporťáku se svým nejlepším kamarádem a usilovali si společně o život. Potřásla jsem hlavou, abych zahnala takové hloupé myšlenky a pomohla Monče zabalit. Kolem čtvrté přijel Michal a svou rodinu odvezl. Na chvíli jsem osaměla. Zase jsem sáhla po Stmívání a otevřela ho někde veprostřed.
Zvedl své nádherné zmučené oči ke mně. „Ty jsi teď pro mě nejdůležitější na světě. Nikdy pro mě nebylo nic důležitějšího.“ /* str. 226
Ach ne, tohle je fakt slaďák každým coulem. Přelistovala jsem víc dopředu.
„Mohl jsi mi zavolat,“ usoudila jsem.
Byl zmatený. „Ale já jsem věděl, že jsi v pořádku.“
„Ale já jsem nevěděla, kdes byl ty. Já –“ zaváhala jsem a sklopila oči.
„Co?“ Jeho sametový hlas byl neodolatelný.
„Nelíbilo se mi to. Že jsem tě neviděla. Taky jsem z toho nervózní.“ Začervenala jsem se, když jsem to vyslovila nahlas.
Mlčel. Znepokojeně jsem vzhlédla a viděla, že má bolestný výraz.
„Á,“ zasténal tiše. „Tohle je zlé.“
Nerozuměla jsem jeho odpovědi. „Co jsem řekla?“
Nechápeš to, Bello? Jedna věc je, když jsem nešťastný já sám, ale jestli jsi do toho zatažená i ty, je to úplně něco jiného.“ /* str. 157
Dlouho jsem jen hleděla na těch pár řádků a přemýšlela, kdy se to vlastně stalo, že jsem se na svém budoucím manželovi stala tak závislou. Možná ve chvíli, kdy jsem se do něj zamilovala. Přišel, díval se mi do očí, mlčky mě vzal za ruku, vřele se usmál a zeptal se: „Smím prosit?“ A já odvětila: „Ty smíš všechno.“ A myslela jsem to naprosto vážně, protože v ten okamžik jsem byla jeho. Už napořád. A nešlo o tancování, takový kýč, co vás bere… Důležité bylo to, co se mnou udělal jeho dotyk. Nešlo to ignorovat.
Bouchly dveře. Přezul se a zamířil ke mně. Objal mě kolem ramen a políbil na krk. „Už jsme tu zase sami?“
„Jo,“ špitla jsem.
Spokojeně se zasmál. „A žádní další hosté už nás nenavštíví?“
„Žádní pozvaní,“ souhlasila jsem.
„Tak to je jako v pohádce,“ zamumlal spokojeně a zlehka mě zvedl ze židle.
„Copak bys rád?“ usmívala jsem se.
Přitiskl si mě na prsa a chvíli mě měkce líbal. „Tebe,“ řekl roztouženě a čekal, jak zareaguju.
„Hmmmm,“ dělala jsem, že přemýšlím. „Když si mě chytíš,“ zasmála jsem se nakonec a rozběhla jsem se do ložnice.
***
Vítr zaletěl otevřenými okny dovnitř a shodil z parapetu keramickou vázu. Otevřela jsem oči. Cítila jsem, jak si mě Tomáš nevědomky přitiskl paží blíž. Tiše zanadával. „Šest hodin,“ zamumlala jsem a zabořila mu hlavu pod bradu. Za čtvrt hodiny musíme vstávat. Musíme ještě zařídit pár věcí. Večer mi Míša hodlá uspořádat jakousi rozlučku se svobodou a zítra se vdávám. Ano! Konečně je to tady! Můj zázrak bude oficiálně můj! To byla jistě dobrá zpráva, ale cítila jsem se, jako bych celou noc nespala.
„Včera jsem potkal tvojí mámu. Vyšilovala kvůli seznamu svatebních darů,“ řekl zvučným hlasem. Budil se rychle a hned mu to zapalovalo. Mně vůbec.
„Cos jí řekl?“ vydechla jsem a dotkla se rty zlehka jeho krku. Pohladil mě po vlasech a pokračoval po zádech dolů, až kam dosáhl a zpátky nahoru. Zastavil se na lopatkách. Jeho dotyky byly tak něžné, že jsem někdy přemýšlela, jestli si to celé nevymýšlím. /* Jistěže si to vymýšlím XD.
„Že je všechno v pohodě. Nebo není?“
„Jo, je. Všechno je až podezřele v pohodě,“ pronesla jsem zlehka.
„Už jsem si toho všiml dávno,“ prstem mi zvedl bradu, aby mi viděl do očí. „Nevěříš šťastným chvílím.“
„Dobrý postřeh,“ uhnula jsem očima.
„Proč?“ snažil se ze mě vypáčit odpověď. Nakonec jsem uznala, že nejpřijatelnější odpověď je upřímná.
„Vždycky, když jsem uvěřila ve štěstí, zmizelo. A tohle štěstí je tak velké, že o něj nechci přijít. Nechci!“
Otočil mě na záda a políbil na čelo. Zavřela jsem oči a vnímala jeho blízkost. Ano, jen jeho přítomnost mě naplňovala štěstím. Opak bych nesnesla. „Když štěstí neuvěříš, neužiješ si ho!“ zašeptal.
Otevřela jsem oči. Jeho ustaraný obličej byl jen pár centimetrů od mého. „S tím si nedělej starosti,“ usmála jsem se. Rozhovory tohoto typu vedly odnikud nikam. Snažil se, abych svůj život prožívala intenzivněji, ale taková jsem byla jen málokdy. Většinou jsem si radši všechno párkrát rozmyslela, a pak znovu přemýšlela, jestli jsem udělala dobře.
„Miluju tě,“ ujistil mě a posadil se. Začala jsem se hrabat z postele. Nohou jsem shrábla keramické střepy na hromadu a otevřela skříň. Byla jsem napůl slepá. Podal mi brýle. Nakonec jsem našla bílé letní šaty bez rukávů a ještě napůl v transu se oblékla. Tomáš byl rychlejší, už měl na sobě tříčtvrteční džíny a obyčejné bílé tričko. Vrhla jsem na něho zdrcený pohled.
„Co je?“ ptal se polekaně. Oh, jak jsem ho někdy vyváděla z míry!
„Nic, jen bych se nejradši na všechno vykašlala a vrátila se tam,“ ukázala jsem na postel. Samolibě se zakřenil.
„Pokud se z té Míšiny párty vrátíš v aspoň trošku slušném stavu, máš šanci.“
„Nápodobně.“ Dál jsem ho radši ignorovala. Ustlala jsem postel a šla snídat.
***
Ta důvtipná potvora, co si říkala moje kamarádka mě naložila do auta a vezla bůhvíkam.
„Nech ty oči zavřený!“ okřikla mě a já si připadala jako neposedné malé dítě.
„Ještě chvilku a pobliju ti auto,“ zabručela jsem. Neměla jsem ponětí, co na mě přichystala, ale dost jsem se bála, že se nechala ovlivnit americkými filmy a z dortu na mě vyskočí nahej chlap v chlupatých slipech…
Vystoupily jsme z auta. Vedla mě kamsi nahoru. Už jsem byla pěkně nedočkavá, ale pak mi konečně dovolila otevřít oči.
„Ty mi teda dáváš. Kdybys mi řekla, že pojedu se zavřenýma očima, nikam s tebou nejdu,“ poníženě jsem si narovnala brýle a chytla za kliku masivních dveří. „Kde to jsme?“
„Překvapení!“ dolehlo k mému citlivému sluchu. Polekaně jsem nadskočila a dveře zase rychle zavřela. Ne, já nechci žádnýho nahýho chlapa!
„Co tu dělaj?“ zeptala jsem se opatrně. Usmála se, otevřela dveře a strčila mě do místnosti. Bylo tam plno přátel, ale naštěstí ne tolik… A hlavně nikdo pochybný.
„Venku je živá kapela. Tady vevnitř bude salát, pak hlavní jídlo, pro moučník mám něco spešl,“ vykládala mi nadšeně.
„Já chtěla něco malýho, co blázníš,“ vyšilovala jsem, protože jsem měla dosti děsivou představu o tom, kolik ji to stálo. Ovšem musela jsem uznat, že je to naprosto dokonalé.
„Tím pádem jsem ráda, že jsem nezvolila tu variantu se zámečkem,“ zamyslela se. „Jani, pro to, abych pro tebe něco připravila, je všechno malý a nedostatečný!“
Musela jsem se červenat. Ona byla opravdu skvělá kamarádka! „Díky,“ vysoukala jsem ze sebe dojatě.
„Pro tebe všechno,“ usmála se a já si připadala tak nicotně, protože bych nikdy nic tak úžasného zorganizovat nedokázala. Namluvila jsem toho, jako snad nikdy a nasmála se, že jsem získala pocit, že mě čeká velice dlouhý život, protože tyhle chvíle s mými přáteli mi přidaly nejméně 10 let navíc. Kolem jedné hodiny ranní mě Míša opět někam vedla. Odemkla dveře.
„Co na mě vybafne teď,“ naoko jsem se děsila.
„Krásnej výhled na Liberec,“ řekla. No jistě, mohlo mi to docvaknout už dávno. Byly jsme přece Na vršku, na rozhledně. Když jsme vylezly nahoru, byly jsme celé zadýchané. Uprostřed místnosti stál barový stolek a u něj vysoké židle, takže jsme viděly ven, i když jsme se posadily. Pohled na moje rodné město mě naplňoval klidem. Milovala jsem ho. Nebylo největší, ale bylo bohaté a krutě demokratické. Tady jsem se narodila, budu tu žít celý život a nejspíš tu i umřu.
„Tyjo,“ vydechla jsem, když nám přinesli zmrzlinu v těstíčku a dva kusy domácího Tiramissu s horkou čokoládou a capuccinem. Míša byla vždycky taková luxusní osůbka, co se týkalo jídla!
„Nevím, co se mi líbí víc, jestli ty sladkosti, kafčo, výhled…“ rozplývala jsem se vděčně.
Kousla si do svého zákusku. „Já vlastně na žádný svatbě nebyla,“ pokračovala jsem zamyšleně.
„Bojíš se?“ zeptala se.
Ne, nebála jsem se. Ale taky jsem nemohla říct, že bych se nemohla dočkat. Ovšem bylo mi jasné, že potřebujeme s Tomášem překročit nějaký mezník, jinak shoříme… „Ne, konečně mám pocit, že začínám něco, co jsem vždycky chtěla,“ usmála jsem se.
„Myslím, že to bude zejtra dokonalý, moc se těším.“
Vlastně jsem se taky těšila. Trošku. Ještě jsme se chvíli koukaly ven a klábosily jako dvě svobodné holky. Pak jsme přemýšlely, co se změní.
„Mám z toho trochu strach,“ zadívala jsem se do dálky.
„Z čeho?“
„Že…“ hledala jsem správná slova. „Už nebude tak něžný. Bude mít pocit, že mě má jistou. Ale to je asi hloupost, viď?“
Míša si položila hlavu na ruce. „Na to Tomáš nevypadá.“
„Nevypadá. Ale znáš to. Šťastné začátky, nešťastné konce.“
„Ale právě ty konce lásku dělají vzácnou. Užíváte si ji, protože jste si vědomi toho, že jednou skončí.“
Ušklíbla jsem se. „Remarque říkal: Každá láska touží po věčnosti a v tom spočívá její utrpení.“
Pokrčila rameny. „Ale tak to prostě je. Nechceš přeci žít bez lásky.“
„Ne,“ hlesla jsem. „Toho jsem se vždycky strašně bála. Že zůstanu sama.“
„Ty nikdy nebudeš sama.“
Jo, říkali mi to. Nevěřila jsem. Ale teď už jo. Nebudu sama. „Ještě jednou děkuju za tu rozlučku. Jsi ta nejlepší kamarádka, jakou si můžu přát.“
Domů jsem se dostala kolem třetí. Už tam byl. Seděl v kuchyni a díval se z okna.
„Jak dlouho jsi doma?“ zajímala jsem se.
„Hodinu.“
Přikývla jsem a sedla si mu na klín. Bylo mi tak dobře jako nikdy. Laskal mě po vlasech a zrychleně mi dýchal na krk.
„Asi usnu,“ zašeptala jsem unaveně. Nedostatek spánku na mě dolehl jako těžký balvan.
„To nevadí, lásko,“ políbil mě do důlku za uchem.
Zasténala jsem. Neměla jsem sílu zvednout se a došárat se do postele. Zdvihl mě do náruče. „Nepouštěj mě,“ zamumlala jsem. A pak už si nic nepamatuju.