Dílo okamžiku 15

Týden utekl jako voda. Marion trávila s Danielem většinu dní. Prostě si jenom povídali a čas jim protékal mezi prsty. Když došla témata k vyprávění, tak hráli šachy a nebo Marion předčítala detektivky, které si s sebou pro dlouhé chvíle přinesla. Nějak ani nepostřehli, že se poslední den jejího pobytu v nemocnici už dávno nachýlil.
Ranní vizita proběhla podle předběžných odhadů a Marion po více jak dvou týdnech opouštěla svůj pokoj. V posteli už měla správně vyleželý důlek a sestry se to ani nesnažily zastýlat.
Nechtělo se jí. Přeci jen tu měla společnost. A pak tu byl taky Daniel. Povzdechla si. Zvykla si na něj. Na jeho přítomnost, zvuk jeho hlasu, stisk ruky a úsměv, který nešel žádným způsobem zaměnit. Vždycky se mu udělal jeden hluboký dolíček v levé tváři a slabonce i v té pravé a byl úžasně roztomilý, jak mu zářily oči.

Promítla si v paměti celý včerejší den. To už mu lékař povolil první vycházku. Takže mu nasadili pevný korzet, posadili ho do křesla, sestra s ním jezdila po parku a Marion ťapkala stejně pomalým tempem vedle nich. Ale jenom chvilku, protože málem promrzli na kost.
„Zítra mě propouští z nemocnice.“ Konstatovala smutně do ticha a Daniel na ni otočil hlavu. Víc kvůli korzetu nemohl.
„To jsem rád.“ Řekl a pokusil se usmát, ale zrovna radostně to neznělo. Bylo mu z toho spíš smutno. Marion právě tohle náramně potěšilo.
„Budu za tebou chodit každý den, chceš?“
„To bych byl moc rád.“
Zastavili u malé kašny uprostřed parčíku před nemocnicí. Marion si sedla na její okraj a zadívala se pozorně na Daniela.
Sestra se pořád tak ošívala, přišlo jí to nepříjemné. Jako by ty dva rušila.
„Paní Dvořáková, myslíte, že byste pana Rychetského potom odvezla?“ zaprosila a doufala, že nebude odmítnuta.
„To nebude problém.“ Usmála se Marion a kolem očí se jí rozprostřelo spousta něžných vrásek jako malý vějíř. Danielovi v tu chvíli přišlo, že má až nadpozemské vzezření. Jak tak sledovala sestru, dodávalo jí to nádech jisté ladnosti a důstojnosti. Chvíli přemýšlel, jestli mu připomíná spíše Nefertiti, egyptskou princeznu a nebo Afrodité, bohyni lásky. Když na něho pohlédla, oči jí trošku jiskřily a jemu bylo okamžitě jasné, že musely být původně kočičí. Rozhodně Nefertiti. Ta prý dle legend byla neobyčejně krásná. Marion nebyla krasavice od pohledu, ale její aura by každého oslepila.
„Nedívej se tak na mě. Jsem potom nervózní.“ Řekla mu a sklopila oči. Cítila jak rudne až v konečcích vlasů.
„Když mně připadáš hrozně půvabná. Nemůžu si pomoct.“ Usmál se a věděl, že ji tím upřeným pohledem zlobí.
„Dani, nechci se s tebou zítra loučit. Zlomilo by mi to srdce. Rozloučíme se už teď a zítra jenom odejdu. Navštívím tě v sobotu, ano.“
Jenom přikývl a natáhl k ní ruku. Vstala a chytla se jí, takže si ji mohl přitáhnout až úplně k sobě.
Překvapilo ji, s jakou silou to udělal a málem o něj narazila.
„Tyyyyy.“ Řekla vyčítavě a podívala se na něho přísně. „Jsi uličník.“

Vrátila se zpátky do reálného času. Vyšla z pokoje a podívala se na dveře, které byly jen druhé od těch jejích.
„Brzy se uzdrav, uličníku.“ S těmi slovy se otočila a odešla.
Její první cesta vedla do kočičího hotelu. Už se na ty svoje příšerky náramně těšila. Trochu se s nimi pomazlila a musela zkonstatovat, že se tam měly asi nesmírně dobře, protože tentokráte byly vypasené obě. I Tina. Viděly ji obě moc rády. Dala je do klícek, zaplatila útratu a zavolala si taxi.
Doma vypustila litou zvěř a obě čičiny se rozeběhly po bytě jako splašené. Tina se šla uklidit za skříň a Marion tušila, že o ní určitě do zítra nebude vědět. Ája se hnala k misce. Potvora.

O 5 měsíců později

„Marion?“
„Ano?“ odpověděla mu automaticky, ale ani nezvedla hlavu. Krájela zrovna pórek na čínu a byla do této činnosti náležitě ponořena.
Daniel si ji prohlédl, jak tam tak stála v dlouhé košili, kalhotkách a domácích papučkách, vlasy svázané jednoduchou gumičkou a věnovala se přípravě jídla. Měl zrovna neodbytnou touhu ji přepadnout, ale pro jistotu se raději dopředu ozval. Jak předpokládal, moc jeho přítomnost nevnímala. Přikradl se za ni a vzal ji za zadeček. Nadskočila jak se lekla a otočila se na něho. S tím nožem v ruce byla náramně nebezpečná a ten vražedný výraz v obličeji také přiliš mírumilovnosti nepobral.
Vzal ji za zápěstí ruky, ve které držela kudlu a i za druhé zápěstí, aby se nemohla příliš bránit, přitiskl se k ní a vtiskl jí polibek s něžným polechtáním v koutku ústu.
Pak najednou vyprsknul, pustil ji a začal prskat a pusu si utírat.
„Ty si měla cibuli?“ zeptal se poděšeně.
Marion odložila nůž a svíjela se smíchy tak, že mu nemohla ani odpovědět.
„Pojď ke mně miláčku.“ Olízla si rty s blížila se k němu se smyslným a více než vilným pohledem.
Daniel popadl česnek ze stolu, napřáhl ho k ní a pravil.
„Nepřibližuj se. Mám zbraň a nebojim se ji použít.“ Vypadal značně vyděšeně.
Už nemohla dál. Prostě tam jenom stála a smála se na celé kolo, až jí vytryskly slzy, což bylo částečně způsobeno i tou inkriminovanou cibulí, kterou dokrájela chviličku před pórkem. Jenomže nemohla odolat a tak si dala čtvereček do úst a rozkousala ho. Milovala tu štiplavou chuť na jazyku. A teď, když na to to bídné mužské stvoření ještě dojelo, cítila jistou satisfakci a opravdu báječně se bavila. Kočky na ně nejdřív koukaly obě, ale Tina se rychle skovala za gaučem, protože těch zvuků, které vydávali ti dva, se bála.
Když se Marion dostatečně nasmála, nechala Daniela sedět na pohovce a šla dokrájet tu zeleninu.
„Jsi pěkně podlé stvoření, víš to?“ zeptal se jí zklamaně, protože z celého toho pomyslného boje vyšel nakonec jako poražený.
„Kdybys nebyl hlupákem, nestal by ses medvědem.“ A vyplázla na něho jazyk.
Jo tak ty takhle na mě. Já ti dám hlupáka, pomyslel si a spřádal plán pomsty.
Marion odložila nůž a této chvíle Daniel plně využil. Dal jí ruku před pusu, popadl ji v pase, nadzdvihl a odnesl na pohovku. Tam si ji pod sebe hodil, vědom si své fyzické převahy.
„Zlechtám tě do počůrání, potvoro. Já ti dám hlupáka. Jen počkej.“ Jal se na Marion vrhnout.
Marion ztuhly rysy a oči se jí rozšířily děsem.
„Ne, to neuděláš. Milost. Milost.“ Prosila zkroušeně. „Já už nebudu dýchat, slibuju.“ A zamrkala na Daniela svýma dlouhýma řasama. Ten se musel akorát tak smát. Kámen by se nad ní ustrnul.
Úsměv mu z tváře zmizel. Vzal polštářek, přikryl jím Marion ústa, aby její jedinou zbraň – totiž smrtící dech - nemohla použít a přilehl k ní blíž.
„Jsi báječná ženská a já tě moc miluju, ty moje cibulová královno.“ Políbil ji na špičku nosu, narovnal se, povolil stisk a i když odendal i ten polštářek, tak ona dál ležela a fascinovaně na něho hleděla. To bylo poprvé, co jí něco podobného někdo řekl. Milan to nikdy neříkal, vlastně si ani nikdy nemyslela, že ji měl rád.
Ale on, Dan, to řekl sám a z vlastní vůle a řekl to jí, malé šedé cifršpionce Marion. O významu jeho slov absolutně nepochybovala.
„A ty jsi ten nejbáječnější chlap pod sluncem a já tě miluju nadevšechno na světě.“
V tu chvíli Daniel vstal a beze slůvka vysvětlení odešel do předsíně. Marion to značně rozhodilo. Myslela si, že se oblékne a odejde. Začala si vyčítat, že mu to řekla. Patrně ho vyděsila.
„Dani počkej, nechoď.“ Zavolala zoufale a rozběhla se za ním.
Srazili se na začátku obýváku. Ona jenom v dlouhé košili a kalhotkách, on v pyžamových trenkách a tričku. Byli tak, jak vstali z postele.
Daniel před ní poklekl na levé koleno, otočil dlaň pravé ruky, ve které schovával malinkatou krabičku a otevřel ji. Díky paprsku, který zabloudil do tohoto pokoje se prstýnek, který krabička obsahovala, zablýskl a kamínek zazářil jako samo slunce.
„Marion Dvořáková, chtěla by ses stát mou ženou?“
Poklekla na obě kolena proti němu a vzala jeho hlavu do dlaní.
„Ano, Dani. Moc ráda.“ A políbila ho na ústa.
Vzal prstýnek, ona natáhla pravou ruku a Dan jí navlékl prstýnek na prsteníček. Zálibně si ho na ruce prohlédla. Nádherně se tam vyjímal. Vrhla se mu kolem krku. Byly takhle hodně dlouho, než se pustili.
Smáli se na sebe a přesto plakali. Byli nekonečně šťastní., neboť pro sebe byli stvořeni a byli si předurčeni.

Člověka nikdy nepřestane udivovat, co vše může nastat dílem jediného okamžiku. A to jsou ti dva na pouhém začátku svého společného žití.

Konec