Second life II. - 5. část

Stála jsem před obrovským zrcadlem a zívala. Máma mi podala kafe a začala na mě upravovat šaty. „Prosím tě, nepolij se,“ koulela očima, když viděla, jak nešikovně si počínám. Nedostatek spánku mě vždycky zabíjel. Proč vlastně existovaly takové akce jako rozlučky se svobodou? Bylo to ohromně nepraktické před takovým hektickým dnem. Byla jsem rozmrzelá. Tomáše jsem viděla naposledy ráno. Pak jsem se musela dle tradice odebrat převlíkat a při tom mě nesměl vidět.
„Jestli mě tím špendlíkem píchneš,“ vyhrožovala jsem, ale věděla jsem, že se nemám čeho bát. Moje máma už napíchala do oblečení tolik špendlíků! Nikdo neměl větší praxi než ona.
„Tak jsi měla přijít dřív! Nebo si vybrat něco, co ti víc padne.“
„Tyhle mi padly nejlíp.“ Prohlížela jsem si sama sebe v zrcadle. Mohla bych ve svůj velký den vypadat lépe, ale nebylo to nejhorší. Jen ty kruhy pod očima mě strašily. Taky jsem si mohla nechat narůst delší vlasy. Jenže vlasům neporučíte.
Konečně byla hotová. Otočila jsem se kolem své osy a prošla se po pokoji. Bylo mi docela příjemně. „Super,“ zhodnotila jsem to.
„Sluší ti to,“ vydechla.
„Vedle něj mi to bude slušet víc,“ samolibě jsem se usmála.
„Sluší vám to,“ opravila se. Přikývla jsem. Do místnosti se nahrnula moje dvorní kosmetička a kadeřnice v jedné osobě. Když byla hotova, opravdu mi to slušelo. Doufám, že mu aspoň spadne čelist nebo něco podobného, když už tím vším musím projít. Pak přišel čas, abych opustila dům svých rodičů a vlezla do auta, které mě dopraví na radnici. Cestou jsem moc nevnímala ostatní, přemýšlela jsem. Na střední jsem chodila na společenskovědní semináře. Neměla jsem je ráda, zabíjely mé idylické představy o životě a snažily se změnit ty realistické, které byly vždycky trochu jiné než veřejné mínění, a tím udupávaly část mé osobnosti. Teď jsem si na tohle týrání vzpomněla, protože jsme se tam jednou bavili o nejznámějších milostných příbězích. Ty příběhy byly krásné, protože končily dříve, než měli hlavní hrdinové čas se poznat. Např. Romeo a Julie se nestačili ani vzít. A o těch zbylých taky nic moc nevíme, protože jejich idylka skončila svatbou. Ale jestli pokračovala? Bude moje idylka pokračovat? Já měla tu výhodu, že jsem svého nastávajícího znala. Mohla bych vám z fleku vyjmenovat všechny jeho nedostatky a usmívat se přitom, protože jsem mu je dokázala odpustit. O tom náš vztah byl. Tak čeho se sakra bojím?
Někdo otevřel dveře auta. Cože, už jsme tady? Zhluboka jsem se nadechla a vystoupila. Počasí se vydařilo. Nebylo vedro, vál mírný větřík. Přesně takové počasí jsem si přála. Usmála jsem se. Možná mi chce osud naznačit, že se nemám čeho bát, že všechno bude fajn. Ale stejně jsem tomu odmítala uvěřit. Přitočil se ke mně táta a vedl mě radnicí až k oltáři. Vypadal tak dojatě, že to prostě muselo být správné! Nervózně jsem k sobě tiskla svatební kytici. Zvolila jsem pugét kopretin. Nemohla jsem si pomoct. Musela jsem je mít, i když vlastně byly naprosto obyčejné a třeba lilie by vypadaly mnohem lépe! Jenže já nikdy nebyla jako lilie, vždycky jsem byla spíš jako ta kopretina. Nenápadně obyčejná, ale uvnitř naprosto rozdílná… Má mě rád, nemá mě rád… Neustále na pochybách.
A potom jsem vstoupila do sálu, který byl opět plný mých nejbližších, ale nedívala jsem se na ně, dívala jsem se jen na Tomáše. Stál až na konci a tak moc mu ten oblek slušel. Usmíval se a čekal na mě a já automaticky vykouzlila úsměv, který jsem měla schovaný jen a jen pro něho a když tu tak stál, už jsem se vůbec ničeho nebála. Taťka mě postavil vedle něho. Ach můj Bože, život je příliš krátký na to, aby se mi omrzelo na něj zírat!
„Jsi krásná,“ zašeptal. Byla jsem na rozpacích. Pro něj jsem nikdy nebyla dost krásná. Otočila jsem hlavu k oddávajícímu a vyslechla si dobře známá slova. Samozřejmě, že jsem souhlasila, jak bych mohla nesouhlasit! Být s ním, dokud nás smrt nerozdělí, bylo přesně to, kvůli čemu jsem přišla! Následoval polibek, který mě absolutně přesvědčil, že tenhle kluk dokáže být ještě úžasnější a něžnější, než jsem si myslela. Pak jsme se podepsali. Následoval podpis našich svědků. Za mě to byla Míša, za Tomáše Pavlík.
Šla mi z toho hlava kolem. Pamatuji si na rozbíjení talířů, na to, jak si mě odváděl ven, na blesky fotoaparátů, házení kytice (chytila ji Míša, tak snad si pospíší a bude to dřív než za rok) a odjezd na hostinu… Ale hlavně si vzpomínám, jak krásně se na mě pořád díval a já tím pádem musela také. Byl můj. Oficiálně.
Jela jsem se převléknout do lehkých letních šatů. Ty svatební byly sice krásné a jakž takž pohodlné, avšak zdědila jsem jistou dávku smůly na fleky od jídla.
Hostina byla famózní. Jedli jsme společně polívku, pak se cpali svíčkovou… Poslední dobou jsem se po dobré svíčkové mohla utlouct. Taky jsem něco vypila, ale jen tak, abych se celý den smála jako praštěná každé hovadině. Hodně jsme tancovali. Nevím, v kolika náručích jsem se ocitla, ale tu Tomovu jsem bezpečně poznala, protože prostě voněl jako on… Chvíli jsem se bavila s Míšou a dloubala do ní trochu kvůli té kytici, pak jsem tahala z Lenky nějaké drby o jejím půlročním objevu. Našla jsem si čas i na Báru, se kterou jsme toho nikdy moc nenakecaly, ale na mý svatbě nesměla chybět, protože jsme spolu značnou část základky sdílely lavici. Pak jsem se dlouho objímala s maminkou. Ta se usmívala, říkala, že už nejsem malá, i když pro ni budu vždycky její malá holčička. Musela jsem uznat, že z té malé naivní holky ve mně kousek bude vždycky. Pak začala horovat pro vnoučata, že jich má nedostatek. I můj taťka byl nezvykle hovorný. To on býval, když se napil. Ne, že by říkal něco smysluplného. Brácha otcovsky okřikoval své dvě ratolesti. Kolem desáté večer mě Tomáš odvedl před restauraci.
„Copak chystáš?“ usmívala jsem se.
„Romantickou chvilku,“ tajemně zamrkal.
„Jo tááák,“ vzala jsem ho za ruku. Asi jsem ji měla ledovou, protože si sundal svetr a přehodil mi ho přes ramena. Potom mě vedl někam dozadu, na trávník tam dopadaly jen nepatrné pruhy světla z oken, za kterými se bavili ostatní. Rozeznala jsem dva nepříliš vzdálené stromy. Vedl mě mezi ně. Byla tam houpací síť. Takovou jsem mívala na chalupě. Ne mezi stromy, ale přibitou na trámech a milovala jsem ji.
Posadili jsme se. Otočil se ke mně a vzal mou hlavu do dlaní. „Ani nevíš, jak tě miluji,“ zašeptal.
Zčervenala jsem. „Jako já tebe,“ špitla jsem a zírala do jeho něžných očí.
„Bojíš se? Bojíš se budoucnosti?“
„Měla bych se bát?“
„Ne,“ zakroutil hlavou. „Neměla. Ale vím, že ses bála. I když u oltáře jsem věřil tomu, že už nejsi na pochybách.“
„Nejsem na pochybách. Ty jsi ten pravý. Čekala jsem na tebe celý život. Snila o tobě tolik nocí.“
Zatvářil se tak šťastně, srdce mi málem vyskočilo z hrudi.
„Teď jsi moje žena. Přemýšlím, jestli to pro tebe bude mít nějaké následky,“ posmutněl. Ne, nechtěla jsem, aby byl nešťastný, ale vypadalo to, že jeho slova mají nějaký skrytý význam. Ovšem nevypadal, že by mi ho chtěl vyložit.
„Následky?“ naléhala jsem, když nepokračoval.
„Možná ne,“ pokrčil rameny. Život se mnou nebude lehký. Ale ty to zvládneš. Vím to.“
„Nápodobně,“ ušklíbla jsem se.
Už nic neříkal, jen mě dlouze líbal a to bylo v tu chvíli všechno, co jsem chtěla.
Kolem půlnoci jsme se rozjeli domů. Naše, ano teď už ne jeho, ale naše červené autíčko bylo pořád ověnčeno bílými stuhami. Jel ještě rychleji než obvykle. Silnice byly prázdné, tak nebylo nezbytné vyšilovat. Tentokrát jsem mu tedy nenadávala. Možná už jsem se taky nemohla dočkat, až budeme úplně sami. Nemohla jsem se dočkat naší svatební noci. Rychle zaparkoval před domem, vyskočil z auta, běžel mi otevřít, ani nezamykal, už měl svou paži pevně ovinutou kolem mých boků a náruživě mě táhl ke dveřím.
„Svatební noc,“ zašeptal mi do ucha.
„Ale no tak, není to naše první noc,“ dobírala jsem si ho.
„Ne, ale je svatební. Je to první noc našeho manželství.“
Už jsem to nevydržel, otočila jsem se k němu a začala ho líbat. Nevím, proč jsem to byla vždycky já, kdo to prostě nevydržel. Asi to moje znamení. Vodnáři jsou prý do polibků obzvlášť žhaví. Já teda rozhodně. Jeho sladce kořeněný dech mě omamoval, nedokázala jsem myslet na nic jiného než na to, jak se co nejrychleji dostat vedle do ložnice.