Second life II. - 6. část

Jen na chvilku se ode mě odtáhl, aby mi jedním plynulým pohybem pomohl z šatů. Pomáhala jsem mu od jeho oblečení a couvala po schodech nahoru. Můžeme se jen modlit, aby nepřišel někdo, kdo má klíče, dřív, než všechno to oblečení stihneme uklidit. Jenže to teď bylo fuk. Vnímala jsem jen jeho rty na mém rameni, jen jeho ruce na mých zádech, jednoduše jen jeho tělo, jeho osobnost, jeho zrychlený dech. Pro lásku Boží, kdy najdeme nějakou hranici, kterou nelze překročit! Ta slast, kterou jsem pociťovala, když se ke mně tiskl, se prudce zvyšovala a připravovala mě o poslední kousky soudnosti. Jemně mě postrčil na postel a rychle mě následoval. Seděli jsme teď v tureckém sedu proti sobě. Položil si hlavu na má prsa, já tu svou zabořila do jeho rozcuchaných světlých vlasů. Voněly po heřmánkovém šampónu a naplňovaly mne neskutečným zmatkem. Když se dva lidi sobě takhle moc otevřou, je z toho nakonec jen zmatek, který je nutí chovat se bez rozmyslu, být 100% sami sebou. Povzdechla jsem si a klesala svým nosem k jeho uchu. „Spálí nás ohně pekelné,“ upozornila jsem ho.
„Ne,“ zašeptal mi do kůže na břichu. Trochu jsem se otřásla. „Jsi teď moje žena. Už nežijeme ve hříchu.“
„Tak proč se tak cítím,“ vydechla jsem a klesla na polštář.
Natáhl se ke mně. „Protože je to silnější, lepší, je to víc než kdy dřív,“ řekl. Jeho oči, rty, ruce byly tak hladové! Dal svou ruku pod moji bradu, aby uzamkl moje rty svými. Pak hladově líbaly spodní okraj mé čelisti. Ztrácela jsem se v nich. Nebyla jsem nic a byla jsem všechno. Zalapala jsem o dechu a zajela mu rukou do klína. Zasténal, chytil mě za ruce a odstrčil mi je za hlavu. „Nepospíchej,“ zadíval se mi do očí a já musela oddychovat ještě rychleji. Monika mi jednou vyprávěla, jak nerada ztrácí kontrolu nad svým tělem. Já ji ztrácela tak často, že už jsem vnímala jen tu intenzitu. Nechala jsem tedy ruce nahoře a celá se mu poddala. Ty letmé dotyky mě doháněly k šílenství, jeho rty doprovázené nevyrovnaným dechem mě pálily. Zvedla jsem koleno a pomohla si tak zpod jeho náruče. Lehl si na záda a já se položila na jeho hruď. Tázavě se na mě podíval. „Je něco špatně?“
„Ne,“ usmála jsem se. „Je to příliš. Nedá se to snést.“
Taky se usmál. Zas tak samolibě, jako by byl spokojený sám se sebou. Měl být proč, ale stejně na mě nemusel tyhle výrazy vrhat. Zatvářila jsem se kysele. „Neříkal jsi, že nechceš pospíchat?“ Poznal, co chci, zlehka mi pročísl vlasy, aby viděl celý můj obličej. Přitáhl si moje čelo na svoje a zavřel oči. Objala jsem ho kolem krku a snažila se uklidnit.
Když jsme se poznali, měla jsem pocit, že ví něco, co já nevím, že umí něco, čemu podle něj nikdy neporozumím. Proto jsem si ho asi všimla. Něco mi tajil. Třeba když jsme šli po ulici a on se najednou zastavil a obešel kanál. Ale nedíval se na zem, nemohlo jít o kanál, muselo jít o něco, co jsem neviděla, protože zíral tak nějak do prázdna, ale to prázdno ho muselo nějakým způsobem zaujmout. Jenže jak jsem se tomu snažila přijít na kloub, ten pocit, že existuje něco, co nevím, se postupně vytrácel. Ovšem teď tu byl zas. Někde daleko v mé hlavě, ale hlásil se o slovo, jako by byla ta pravá chvíle na výkecy. Jenže ta chvíle tu nebyla, tak jsem ten hlásek zadupala a políbila ho na víčka.
Otevřel oči a byly lačné. Stáhl se mi žaludek. Oh! Nevím, jestli mi tohohle kluka přivedl do cesty anděl nebo sám ďábel, ale nevyměnila bych ho za nikoho a za nic! Jeho ruce se pomalinku sunuly po mých zádech dolů, pak mě strhl na bok a na záda a zase jsem byla jen a jen jeho. Tentokrát mě nenechal dlouho čekat. Spadli jsme do našeho soukromého světa. Možná jsem stála nahá ve sněhu a nechala vločky dopadat na svá nahá ramena. Možná to byl déšť a možná jen nechráněné australské sluneční paprsky. Jen jsem přivírala oči a dýchala mu na krk. Šeptal mi do ucha ty nejkrásnější věci pod sluncem, a tak jsme padali a padali do věčného světa idejí.
Když bylo po všem, stulila jsem se mu unaveně ne hrudi a vdechovala jeho vůni. Myslím, že ta vůně by mě za ním dovedla, i kdybych ji měla poznat mezi tisíci jinými. Četla jsem milion věcí o lásce, ale tomu, co bylo mezi námi, se nic z toho nevyrovnalo. Možná ten hluboký cit mezi Edwardem a Bellou, ale ani tomu se mi nechtělo věřit, protože oni před sebou neměli čas ohraničený životem. A podle mě právě nedostatek času udával událostem ten rychlý spád.
Nepřítomně jsem jezdila jedním prstem po jeho natažené paži. Budík oznamoval čtyři hodiny ráno, ale kupodivu se mi nechtělo spát.
„Čistě hypoteticky,“ zašeptal a donutil mě tak zvednout oči od vteřinovky, která se pohybovala s nezadržitelnou nonšalancí a ukončovala tuhle dokonalou noc. „Kolik fantasy knih jsi přečetla za svůj život?“
Cože? Ptá se na knížky? Pozvedla jsem obočí. „Nemám ponětí, ale bylo jich dost. Rozhodně víc, než jsi přečetl ty,“ posmívala jsem se.
„Já si vybírám jen ty, co opravdu stojí za to,“ ušklíbl se.
„Nechceš ztrácet čas?“
„Něco takového,“ povzdychl si a začal prstem objíždět můj spodní ret.
„Mmmm,“ zavřela jsem oči. Kdybych nebyla tak unavená, asi bych se začala vyptávat, co všechny ty narážky znamenají; a on jistě chtěl, abych se zeptala, ale pohled na hodiny mě ukolébal.
„Zítra, lásko,“ zamumlala jsem.
Možná jsem zaregistrovala, jak výsměšně zamumlal: „Zítra už se neodvážím.“ Ne, spíš ne, nejspíš se mi to zdálo.