Second life II. - 7. část

Otevřela jsem oči, ale moc jsem si nepomohla. Nejdřív jsem tomu nerozuměla, pak jsem zaznamenala, že máme hlavy pod přikrývkou. Párkrát jsem zamrkala, abych rychleji rozeznala rysy jeho tváře. Zdál se mi v tu chvíli tak nádherný, tak neuvěřitelný, byla jsem přesvědčena, že nikdo není tak šťastný jako já. Určitě nespal, ale oči neotevřel. Položila jsem své čelo na jeho. Usmál se a stiskl mě pevněji v náručí. Položila jsem mu ruku na tvář. Zasténal a začal se shánět po mých rtech. S radostí jsem mu pomohla. Dýchali jsme hlasitěji a rychleji než obvykle, na veřejnosti bychom jistě působili pobuřujícím dojmem, ale takhle o samotě to bylo jedno. Nestyděla bych se, ani kdybych chtěla. Teď byl můj muž, vzal si mě přes všechny mé chyby a miloval mě. Jeho rty měkce narážely na mé v pravidelných intervalech, jeho ruce putovaly po různých částech mého těla. Nechtějte vědět, co dělaly moje ruce. Mohla bych za to shořet v pekle, konec konců i tak jsem hořela. Svaly v dutině břišní se mi napínaly tak nehorázně, až to bolelo.
Shodila jsem ze sebe peřinu a posadila se. Objala jsem si kolena a zírala oknem na zahradu. Na chvíli mě zachvátil pocit, že vidím něco, co tam dřív nebylo. Byla to hloupost, ale chtěla jsem tomu přijít na kloub. Neměla jsem ponětí, kde jsem nechala brýle, tak jsem otráveně hrábla do šuplíku pro kontaktní čočky. Už to tam nebylo? Nebo to tam nebylo nikdy? Hloupost! Určitě jsem něco viděla! Tak divně to zářilo… Naklonila jsem se na stranu a zase se to objevilo. Nejdřív jen stříbrný lem, ale když jsem se podívala více zleva, jasně jsem rozeznávala jakousi trhlinu, za níž se rýsovala neznámá ulice. Cože? Ulice? Na naší zahradě?! To je blbost! Ale opravdu tam byla. Tak nějak jsem si představovala Londýn 19. století, kterým se proháněl můj dávný idol Oliver Twist. Má láska skončila tak, že jsem podle něj pojmenovala plyšového kocoura. Zakroutila jsem hlavou. Je zhola nemožné, abych viděla okna do jiných světů.
„Co je ti?“ posadil se za mě a položil si hlavu na mé levé rameno.
„Už mi z toho úžasného sexu hrabe,“ zamumlala jsem.
Zachichotal se a začal mi přejíždět špičkou nosu po rameni.
„Jak se to projevuje?“
Chtěla jsem říct něco trefného a zahrát to do autu, ale nemohla jsem se soustředit. „Tam,“ ukázala jsem ven. „Vidím nějaký otvor,“ prstem jsem naznačila, že je asi metr a půl vysoký a kolem 30ti centimetrů široký. „A za ním stojí staré domy a procházejí se tam lidé… Hej, ta ženská má pěknej deštník! Takovej měla Monetova dáma se slunečníkem!“
Slova se ze mne řinula takovou rychlostí! Musela jsem vypadat jako blázen. Stáhl mě na postel a sklonil se nade mnou. Starostlivě krabatil čelo. „Z jiného úhlu vidět není,“ řekla jsem a čekala na jeho reakci.
„Jako by tam opravdu bylo,“ zamyslel se. Nad čím? Věřil mi? Ani já tomu nevěřila! Vlastně mi to bylo jedno. Byla jsem opilá jeho přítomností, nic víc mě nezajímalo.
„Prosím tě, vždycky jsem byla magor,“ zamumlala jsem. Další přesvědčování přerušil zvuk mého mobilního telefonu.
Zase to byla Monika. Znovu mi gratulovala, vyjádřila lítost, že nemohla přijít na svatbu a vyptávala se, jestli už máme sbaleno. „Ne, ještě ne, odjedeme až zítra ráno,“ vysvětlovala jsem. Začala horovat pro Francii a že musíme navštívit Eiffelovku a vyfotit jí ten výhled. Opustila jsem postel a šla udělat snídani. Bylo lehce po jedenácté a dost mi kručelo v břiše. Vypila jsem si kakao, rozloučila se s ní a položila snídani na stolek. Pak jsem se šla obléknout. Tomáš už byl učesaný a oblečený a snažil se mě obejmout. Odkázala jsem ho na prázdný kufr.
„Já s sebou nic nepotřebuju, budu mít tebe.“
„Myslela jsem si, že to máš vymakanější,“ povzdechla jsem si. Nenápadně jsem při tom mžourala z okna, ale ten otvor do Londýnské ulice už tam nebyl. Asi se mi to jen zdálo. Vždyť jsme v patře, co jsem tam dole asi tak mohla vidět! Rychle jsem se převlékla do žluté skládané minisukně a bílého trička.
„Pojďme na snídani,“ navrhla jsem.

Někdy si myslíte, že už vás nic nepřekvapí. Přečetli jste mnoho knih, shlédli tolik filmů, slyšeli desítky příběhů, dokonce jste navštívili pár cizích zemí. Protloukáte se životem, potkáváte lidi. Plno jich projde kolem a jen několik zůstane.Možná z mnoha důvodů nestojíte o svatbu. A pak vás zaskočí důvody, které by vás ani ve snu nenapadly. Život se nestane jednodušším. Na druhé straně se z něj vyklube cosi kouzelného. Ale copak to může být zlé, když to sdílíte s člověkem, se kterým chcete strávit zbytek života? Věřte mi. Může. Pak už vám jen ta láska dává sílu jít dál a neohlížet se na následky. Protože zodpovědnost by vám vzala smysl života. A to nesmí nikdo dopustit. Nikdo.