hra života

Na nejsmutnějším břehu v celé říši stál princ a hleděl do moře. Pozoroval vlnky poskakující po skalách a vnímal vůni slané vody. Myšlenkami se neustále vracel k ní. K hraběnce z Klingenthalu. Byl tak zasažen její krásou, že se nechal již dvakrát rozvést od doby, co ji poznal, nedokázal nebýt zamilovaný. Připadal si již jako největší troska, přitom věděl, že hraběnka je volná. Že je svobodná a nikdy nepochopil její věty, ale bylo zřejmé, že ona se nikdy zamilovat nechce. Vyskočil na hřebce a už myslel, že se vrátí do hradu, když tu vyplula z vln mořská panna a svou hůlkou z fialových mušlí prince začarovala.

V tu samou dobu se hraběnka z Klingenthalu procházela po dvoře a obdivovala pestré ptáky slétající se na sochu Davidovu, jež stála uprostřed břečťanového zákoutí. Vzpomněla si při tom na chvíle strávené s princem, na chvíle kdy ji moc chtěl a ji takový cit vůbec nepřitahoval. I zastesklo se jí po tom, ale připadalo jí to zvláštní, když si již dávno řekla, že se nikdy nezasnoubí, že zůstane volná. Ten pocit samoty ji ale začal stále více svazovat a k večeru už nešlo prince z myšlenek dostat ničím. Povolala stájníka, aby ji zapřáhnul kočár a odvezl na panství v Lohmenu.

Princ se pod vlivem kouzel vrátil na hrad, zamilovaný do své mořské panny ulehl do duchen a sladce spal. Hraběnka zabušila klepadlem o dveře, ale nikdo neotevíral. Smutná tedy nasedla opět do kočáru a rozhodla se v něm vyčkat do druhého rána.

Za svítání spatřila hraběnka na kraji břehu dvě postavy. Jedna byla určitě mořská panna, a když si více promnula oči, zjistila, že druhá postava je její princ. Rozplakala se a vrátila se do svého zámku, dlouho zpytovala svědomí, že se do prince nezamilovala dříve, dlouho si to vyčítala, a čím více čas plynul, tím větší pouto k němu pociťovala. To co kdysi mohla mít snadno, nechtěla. Ona, silná a soběstačná chtěla vždy jen to, co nemohla mít, o co musela dlouho usilovat a potom věděla, že to za něco stálo, že se z té výhry může skutečně radovat.

Kouzlo pominulo a princ se vrátil svou láskou k hraběnce, ale usmyslel si, že se bude snažit na ni zapomenout, že za ní nebude jezdit a nebude ji posílat psaníčka.

Hraběnka, zjistila od posla, že princ už není zamilovaný do mořské panny a řekla si: „Jednou o mě stál, tak vyčkám, až mě zase začne potřebovat.“

Nezemřeli šťastně, ba ani nezemřeli spolu. Zemřeli zamilovaní do sebe, ale zemřeli s tím, že milují neopětovanou láskou. Zemřeli brzy a ve stejný čas, byli zasaženi stejným osudem, ale nedokázali ho skloubit v celek. Byla to hra života a oni nepochopili její pravidla.