Vánoce 2018

Gita si koupila kytici čerstvých růží, dělala to rok co rok tři dny před Vánocemi, kdy slavila narozeniny, už téměř deset let. Kupovala si je od té doby, co ke třicetinám dostala pouze orchidej v květináči. A celé roky neměla v období narozenin žádného přítele, od nějž by je dostala.
Procházela se se čtyřiceti růžovými poupaty v náruči po obchodech v nákupním centru. Jen tak, dárky měla téměř nakoupené, scházelo pár drobností. Nasávala vánoční atmosféru, s úsměvem pozorovala hrnoucí se lidské davy, co v posledních dnech nakupovaly cokoliv.
Rozhodla se posadit na chvilku u voňavého kapučína, zamířila do cukrárny. Odložila si dlouhý kabát v barvě bílé kávy na věšák a jen v černých kalhotách a černé blůzce se posadila do pohodlné pohovky, aby si vybrala z jídelního a nápojového lístku.
Od vedlejšího stolu se ozývalo fňukání, proto zvedla oči a podívala se, co se děje. V křesle seděla asi pětiletá blonďatá holčička a plakala. Rodiče Gita nikde nespatřila, vstala ze svého místa a šla za ní.
Vytáhla z kabelky papírový kapesník. „Kdepak máš maminku? Ztratila se ti?“ Dřepla si vedle holčičky a utřela jí kapesníkem opatrně slzičky.
„Neee…“ popotahovala. „Tatííínééék…“ brečela dál.
„Neplakej, najdeme ho spolu,“ uklidňovala ji Gita a pohladila po vláskách. Nechala ji vysmrkat a povídá: „Koupím ti zákusek nebo zmrzlinu a pak se vydáme támhle do informací za tou paní v uniformě, aby nám ho našla. Jak se jmenuješ?“
„Mamarkétkáá…“ vzlykala.
„No, vidíš, Markétko, já jsem Gita. Jmenujeme se stejně, to je náhoda,“ usmívala se na ni. „Pojď,“ vzala ji za malinkou ručku a vedla k vedlejšímu stolu, aby se posadily spolu do pohodlí pohovky.
Usadily se, Markétka přestala plakat. „No, vidíš, s úsměvem to půjde líp,“ pohladila ji Gita hřbetem prstu po opuchlé tvářičce. „Co si dáš?“ ukázala jí obrázky pohárů.
Děvčátko ukázalo na zmrzlinový pohár s lentilkami, co hýřil barvami, ozdobený plastovou opičkou.
Za chviličku se objevila servírka. Gita objednala zmrzlinu a pro sebe kapučíno se skořicí. Nic jí tak nepřipomínalo Vánoce jako vůně skořice, vanilky, perníkového koření a jehličí. Milovala vůně a milovala Vánoce. Podívala se vedle sebe na to cizí děvčátko. Dnes jí bylo čtyřicet a osud jí nedopřál potěšení z dětských ruček, které tisknou důvěřivě dospělou ruku. Nedopřál jí pohled do veselých dětských očí, při kterých se musí otevřít každé srdce. Měla téměř desetiletého synovce, ale to není vlastní dítě.
Letos se jí k rodičům nechtělo, scházeli se pravidelně, ale najednou měla pocit, že musí být sama. Jen netušila, jak jim to říct? Jak jim má nejstarší svobodná dcera povědět, že si na pánvi opeče lososa, uvaří brambory, ve vyzdobeném bytě sama povečeří u televize a pak vezme auto, aby jela do kostela na půlnoční? A pak sama bude usínat ve zlatém saténovém povlečení?
Vytrhla se z myšlenek a podívala se na dítě vedle sebe. Všechno mohlo být jinak, kdyby potkala před lety muže, který by ji měl rád a se kterým by chtěla žít. Třeba by tady zrovna seděla se svou dcerou.
Servírka jim nesla objednávku. Obrovský kopec zmrzliny pro malou a voňavý šálek pro ni.
Poděkovala a rovnou zaplatila.
„Tak se do toho pusť,“ pobídla Markétku a sama upila mléčnou pěnu.
Holčička se nedala pobízet a vrhla se na laskominu.
„Kam ti tatínek zmizel? Říkal něco, měla jsi tady na něj počkat?“ pátrala Gita.
„Ne, sedla jsem si sem, protože se mi ztratil.“ ¨
No nazdar, nezodpovědný otec, co ztratí dítě a ani jej nehledá, říkala si v duchu. „A kde je maminka?“ zeptala se nahlas.
„Já nemám maminku.“
„Nemáš? Každý má maminku…“
„Já ne. Jen tatínka a babičku a tetu a strejdu a bratrance a sestřenici,“ vybírala lentilky ze zmrzliny všechny naráz a pak jí křupaly mezi zuby.
Už se dál neptala, aby se dítě zase nerozbrečelo.
„Co si přeješ na Vánoce?“ zkusila z jiného soudku.
„Domeček pro panenky, jak v něm teče voda a Barbínka se může koupat a mýt nádobí.“
Ani netušila, co je to dneska za hračky. „Tak se pak na něj půjdeme podívat do hračkářství, ano?“ Chtěla si chvíle s děvčátkem ještě prodloužit, ačkoliv by neměla. Měla by nahlásit, že se ztratila, určitě ji její otec hledá a je zoufalý. A ona si s ní tady sedí a povídá a láká ji na hračky.
„Chceš?“ zeptala se holčička a přisunula k ní zmrzlinu, ze které vyzobala téměř všechny lentilky. Zbývala čokoládová a malinová zmrzlina s ovocem a šlehačkou.
„Děkuji,“ a nabrala si lžičku zmrzliny. „A teď zase ty,“ vrátila jí ho zpět.
Hrály hru, střídavě si posunovaly dobrotu a pokaždé se rozesmály.
„Půjdeme?“ natáhla Gita ruku, když dojedly. Sebrala z věšáku kabát a vydaly se spolu do přízemí k hračkářství.
Jakoby se Gita vrátila do dětských let. Plno panenek, her, plyšových hraček, stavebnic… Nevěděla, co s očima. Markétka ji táhla za ruku k domečkům, kterých bylo hned několik. „Podívej, tenhle!“ křičela vzrušením a oči jí zářily.
„Hm,“ pokývla uznale nad patrovým domečkem s kuchyňkou, obývákem, koupelnou, ložnicí, pokojíčkem a balkonem, vše do detailů jako skutečné. „A kde se pustí voda?“ pátrala.
„Tady, tady, dívej,“ natahovala ručku k vaničce, kde si všimla kohoutků a za zdí nádržku, do které se dala opravdu nalít voda. Snad brzy nebudou mít skutečný krb s ohněm a skutečné plotny, pomyslela si.
Velice dlouho obdivovaly domeček a jako kamarádky zkoumaly, co všechno se dá dělat, než se Gita rozhodla jít. Už je vážně docela pozdě.
Vzala Markétku za ruku a vydaly se k informacím.
„Tatííí!“ vytrhla se jí holčička z ruky a běžela k pultu, kde stál vysoký urostlý muž v dlouhém černém kabátu otočený zády a bavil se s uniformovanou slečnou. Při zvuku hlásku se otočil, rozpřáhl náruč a dcerku objal a zvedl nad hlavu.
„Ty moje kvítečko, kde jsi byla!?“ zlobil se a zároveň byl nesmírně šťastný, že ji našel.
„Našla mě Gita a koupila mi zmrzlinu a byly jsme se podívat na domeček Barbínek,“ sypala ze sebe o překot informace.
Konečně ji postavil na zem a podíval se na vílu, která mu vrátila dceru. Svým jiskřivým pohledem polaskal Gitinu tvář s velkýma očima orámovanýma šedou tužkou a vystínovanými víčky stříbrnými stíny a pak sjel na její plná ňadra uvězněná v blůzce, rychle až na nohy a zase zpět do jejích očí. Skoro by ji svléknul, pomyslel si.
Cítila, jak jí zrudly tváře a bradavky pod látkou ztvrdly, až si toho musel všimnout. Byl přitažlivý, jak jen muži kolem čtyřicítky být mohou. Vrásky na čele i kolem stříbromodrých očí, téměř orlí nos a přitažlivé rty a hranatá brada. Vlasy ustupující z čela měl velice na krátko. Široká ramena a pevná hruď, ale zároveň i rýsující se bříško budily dojem spíš ochránce rodiny než barového seladona.
„Děkuji vám, že jste mi přivedla dceru, nevím, co bych dělal…“ Natáhl k ní ruku a představil se: „Filip Marek.“ Vytáhl z levé kapsy vizitku a podal jí ji. Filip Marek – daňový poradce, stálo tam.
„Gita Pecková,“ představila se. Dotyk jejich rukou trval o něco déle než měl.
„Mohu vás pozvat na večeři? Pokud ovšem nemáte jiný program, nerad bych se vnucoval,“ všimnul si její kytice bez papíru.
„Ne, ráda přijmu.“
Markétka je oba chytila za ruce, takže se nezmohli na protest.
„Tatí, houpačku,“ prosila.
Gita se na něj podívala nechápavě s pokrčeným čelem.
„Prostě ji držte za ruku a kousek zvedněte. Teď!“
Oba na povel zvedli výskající děvčátko, které pokrčilo nohy, jakoby se zhouplo na houpačce. „Ještěě!“ křičelo radostně.
„Tak ještě jednou, ale pak už půjdeš po svých.“ Rozhodl otec.
Za moment zamířili do restaurace. Filip podržel Gitě kabát. Gita pomohla Markétce sundat bundu a pak se posadili s dcerou mezi nimi, takže seděli proti sobě.
Gita se najednou cítila nesvá. Jak dlouho už nebyla s mužem na večeři? Tři roky nebo snad čtyři? Vzdala to a žila sama. Bylo to od něj milé, mohl jí poděkovat a říct nashledanou.
Místo toho se s Gitou bavil, ptal se, co dělá a když zjistil, že mají stejnou práci, jakoby pookřál. Chtěl jí objednat víno, ale zastavila ho, protože nahoře na parkovišti měla auto.
„Kde trávíš Vánoce?“ zeptal se, když si potykali.
„Letos asi doma.“
„S manželem?“
„Ne, nemám manžela ani děti,“ řekla smutně.
„Bylo by to moc opovážlivé, kdybych tě pozval k nám? Budeme s Markétkou sami. A byl bych moc rád, kdybys přišla.“ Podíval se jí do očí s prosbou a naléhavě čekal na kladnou odpověď.
„Já… Rozmyslím si to.“ Nechtěla slibovat, nepřipadalo jí to jako nejlepší nápad. Ale líbil se jí a okouzlila ji jeho dcera. Přišlo jí neuvěřitelné, že ji zve takový hezký chlap k sobě domů na Vánoce a to ji ani nezná.
Podívala se na dítě: „Už jsi nakreslila dopis Ježíškovi, co by sis přála?“
„Hm, nakreslila, domeček pro Barbínky a pejska.“
„Ale, Markétko, vždyť už jsem ti říkal, že pejska ti Ježíšek přinést nemůže, až budeš větší, aby ses o něj mohla starat.“
„Hm, to říkáš pořád, až budu větší“ zaškaredila se. „Ale domeček, domeček dostanu!“ usmála se zase s nadějí.
„No, pokud budeš hodná, tak ti ho možná přinese.“
Číšník odnesl prázdné talíře.
„Kávu nebo něco sladkého?“ zeptal se Filip.
„Děkuji, ale obojí už jsem měla odpoledne. Měla bych jít, Markétka je už určitě unavená a měla by jít do postele. Děkuji ti za večeři a za pozvání.“
Filip kývnul na obsluhu, aby zaplatil. „Aspoň tě doprovodím. Prosím, přijď na Vánoce. Vyzvednu tě.“
Gita kývla, ačkoliv byla rozhodnutá nabídku odmítnout, přijala ji. „Dobře, ale přijedu sama, ve čtyři? Adresa na vizitce platí?“
„Platí, obojí.“
Zvedli se, aby s kabáty v ruce zamířili k parkovišti na střeše. Unavenou a ospalou dcerku nesl v náruči. Uložil ji na zadní sedadlo do autosedačky a zamknul. Doprovodil kousek Gitu k jejímu vozu a rozloučili se. „Čtyřiadvacátého tě ve čtyři čekám a moc se těším.“ Podal jí ruku. „Můžu se ještě zeptat, pro koho máš ty růže?“
„Jen tak, pro sebe, mám dneska narozeniny,“ usmála se.
„Omlouvám se, měl jsem se zeptat rovnou…“ cítil se trapně. „Tak aspoň dodatečně, všechno nejlepší!“ potřásl lehce její dlaní a sklonil se, aby ji políbil. Krátce se dotknul jejích rtů a pak už zase cítila studený zimní vzduch.
Odemkla auto, na sedadlo spolujezdce položila kabát, kabelku i růže a sedla si do svého off roadu.
„Dobrou noc, Filipe, a děkuju za všechno,“ usmála se a zamávala mu.
„Dobrou, Gito, to já děkuji tobě,“ opětoval gesta a počkal, až zavře dveře, nastartuje a vyjede, aby se vrátil za dcerou.