Rozchod - 5. část

5.
„Kláro,proč jsem si nikdy nevšiml jak jsi sobecká?!“řekne naštvaně místo pozdravu když přijdu na naše místo o deset minut později, než jsme měli domluvené. Chtěla jsem ho tam nechat chvíli posedět, aby mohl zavzpomínat na staré časy a říct si, jak to se mnou bylo krásné.
Jo, mimochodem- už počtvrté! Kláro! Jsem snad nějaká obyčejná dívka?!
„Podle mě si to věděl.“řeknu. Ani se nemá cenu obhajovat. Nejsem přece Míša.
„Cože? To asi těžko…to bych s tebou totiž nechodil.“ zarazí se.
„Já myslím že se ti to na mě líbilo…kam se poděla ta láska kterou jsme v sobě měli?“řeknu poetickým hlasem a ukážu na vyrytá písmena. Snažila jsem se aby to vyznělo nostalgicky.
„Zmizela když jsem zjistil že nejsi taková za jakou ses vydávala…“
„Přiznej si to.“
„Co?“
„No že na mě pořád nemůžeš zapomenout…že mě máš pořád aspoň trochu rád.“ naléhám na něj.
„Ne,nemám…“ řekne rychle.
„Ne?“ narovnám se a vykulím na něj oči. Velice, velice ublíženě.
„Tak sem to nemyslel…“ zavrtí hlavou.
„Aha…to je špatný když si na mě zapomněl, zatímco já na tebe pořád myslím…pořád.“ podívám se mu do očí a zdůrazním slovo pořád. Ucukne. To je dobré znamení. Nezapomněl.
„Proč si Míše říkala ať si na mě dá pozor?“řekne už trochu mírněji.
„Já jsem jí to ale neříkala ve smyslu ať si na tebe dává bacha, ale v tom smyslu,ať si tě ohlídá. Asi to nebude zas až taková myslitelka když jí to nedošlo.“
To jsem si zase vymyslela…bohužel jsem to totiž vážně řekla tónem ať si na něj dá bacha. A neměla jsem vůbec ponětí proč to říkám, vyšlo to ze mě samo.
„I když já myslím že vám to vydrží…podle toho co říkala.“ dodám ještě smutně.
„Co říkala?“ zeptá se a vidím mu tu zvědavost v očích.
„Že jsi úžasný v posteli. Že jsi hrozně něžný a tak… Takový si ke mě nikdy nebyl .I když to, že jsi úžasný popřít nemůžu.“
„To říkala?“ zeptá se.
„Jo, docela mě to mrzelo…vzpomněla jsem si na ty naše sobotní večery.“ usměju se na něj. „Pamatuješ? Vždycky v sobotu večer když táta nebyl doma. Vždycky jsi u nás spal…to se pak děly věci… to byly nekrásnější chvíle mého života, doopravdy.“ usměju se na něj. Velice dojemná scéna. Jako z telenovely.
„Jo, kdo by na to zapomněl.“ taky se usměje. Tuším že už ho mám z poloviny tam kde ho chci mít.
„Škoda že to skončilo. Jsi s Míšou šťastný?“
„Kláro…proč mám pořád pocit že mi jenom lžeš?“ Popáté…
„Já ti nelžu…. miluju tě…. a proto chci abys byl s Míšou šťastný. Tak jsi nebo ne?“
Dobře, tohle tak trochu lež byla. Tak trochu velká lež. Už jen proto, že chci aby se spolu měli hrozně a aby se ke konci jejich vztahu nenáviděli.
„Samozřejmě že jo.“
„Vzpomínky.“ Vzdychnu opět nostalgicky. „Tohle je místo plné vzpomínek. Těch nejhezčích vzpomínek jaký mám.“
„Jo, já taky.“řekne. Tohle znělo upřímně. Je to na dobré cestě. Dneska budu moct jít spát s klidem v duši, že jsem udělala to, co jsem potřebovala.
„Tady jsme se poprvé políbili. Měli jsme tady první rande. Pamatuješ jak jsme si sem donesli v létě o půlnoci pizzu a pak to sem vyryli?“ ukážu na nápis.
„Samozřejmě že si to pamatuju…“ přejede po vyrytých písmenech.
„A pak…“ vzpomínám dál, ale chci ho nechat to dokončit.
„Pak jsme v jednu ráno šli pěšky přes celou Prahu ke mně a tam jsme...“ nedokončí větu ale já vím že si moc dobře pamatuje co se dělo potom, co jsme k němu došli. Bylo to vážně krásný.
„To byly krásný časy.“ řeknu zasněně a vidím že už se pomaloučku blížím k cíli.
„To jo…“ řekne. Začne se ke mně naklánět. Tuším co chce udělat.
„Tak já musím jít… říkala jsem ti přece že mám málo času.“ zvednu se. „Ty určitě musíš za Míšou… tak ahoj.“ kývnu na něj hlavou a zmizím. Tuším že o tomhle bude hodně dlouho přemýšlet. Třeba až bude s Míšou. A pak se rozhodne pro jedinou osobu- a tou jsem já. Takže příště až se uvidíme… kdoví co se stane. Doufám že už bude něco víc. Teď když jsem ho tak dokonale zmátla… Dokonce i zapomněl že mi vlastně chtěl vynadat kvůli Míše.
Je to krásný pocit. Chtěl mě políbit, ale kdybych se nechala, tak bych ho vyplašila a on by si to brzy rozmyslel. Udělala jsem to přesně jak jsem chtěla. Možná ještě líp. Jsem na sebe pyšná…