Itálie

Drahému Rafaelovi!
Vystoupila jsem a zhluboka se nadechla. "Verona...Jsem zpět." Můj pohled padl na most nedaleko ode mne. Tento pohled mi byl důvěrně známý. Jsem v tomto městě jako doma. Líbí se mi. Znám ho...A přesto, když chci o něm psát stydnou mi ruce a z tolika slov, které jsem Vám chtěla sdělit nezbude jediné...
Snad je to tím, že nevím přesně mám-li se natolik odhalit a svěřit se Vám i s tím, co by nemělo být vysloveno a nebo raději mlčeti. Ráda bych psala o krásné Veroně! O slunečných dnech v tomto městě, o slunci, které vám svítí nad hlavami a roztavuje Vám zmrzlinu, která je sladší a lepší než cokoli jiného, o světle jež padá na domy, které Vám vniknou pod kůži a probudí ve Vás něco, na co už jste věkem zapomněl. Chtěla bych psát o těchto horkých dnech stejně jako o chladné noci. O noci jež je prolita měsíčním svitem, jež se odráží od bílých dlaždic. O davech lidí, kteří se valí po i v noci rozesmátých ulicích! O tajemných místech. O hrobce, ve které tak tragicky zemřeli milenci, kteří jsou nyní vzorem všem zamilovaným. O bledých mladících vysedávajících po parcích a hledajících si svou oběť mezi živými... Ale co by jste z toho měl, když o tom mluvím vidím to...Slyším hudbu, kterou vy neuslyšíte! Vidím věci, které neuvidíte a ani nemůžete!Ne, že by jste byl starý Rafaeli. Jste mladý, mladý stejně jako já. Nemyslela jsem o zle zapomněl věkem. Jenže vy se nesnažíte příteli. Mám Vám tedy napsat o tom co stejně nikdy nepochopíte? Asi ano....

Tak tedy dobrá...Vystoupila jsem z auta a nadechla se, byl podvečer šeřilo se červené slunce s odráželo do řeky a všude bylo oranžové světlo, které ještě více zbronzovělo tváře osmahlým Italům. Lidé seděli v restauracích jedli pizzu, těstoviny, saláty, masa a popíjeli skvělá vína. V ulicích byl ruch jako bývá vždycky. Vykračovala jsem si po jedné z širokých ulic a jedla svou čokoládovou zmrzlinu. Na mysl mi vytanula skladba s interview s upírem. Z pasáže, kde Louis de Pointe du Lac přijel do Paříže s Claudii. Zdálo se jako by to tak mělo být. Procházela jsem se kolem kaváren, restaurací, vináren a zmrzlináren. Tu a tam jem se zastavila na víno či na zmrzlinu. V sedm jsem si dala večeři v jedné restauraci. Byl tam číšník, na kabátci měl připevněnou zlatou cedulku Angelo. Vypadal tak trošku jako Pavel Trávníček a mě se zdálo, že s ním prostě musím mluvit. Přitahovala mne k němu zvláštní síla. Byl mladý, asi dvacet let. A tak, když mi donesl pizzu zeptala jsem se ho jestli se mu líbí pracovat ve Veroně a ještě na spoustu jiných, nejsem si zcelá jistá, jestli mi všechno rozuměl, ale každopádně se usmíval což mne naplnilo jakousi jistotou. Odpovídal mi špatnou angličtinou jako konec konců všichni Italové. Pak mi donesl účtenku a já mu zaplatila, viděla jsem, že si bere kloubou a kabát. Nebylo ani třeba mnoho odvahy abych se ho zeptala jestli se nechce jít se mnou projít. Souhlasil s jemným udivením.
Kráčeli jsme tedy spolu. Osmahlý Ital jménem Angelo vypadal skutečně jako princ z Popelky. Vyptával e mne na otázky, kterým jsem nerozuměla jelikož mluvil velmi špatně. Na město pomalu padala tma. A já jsem nyní měla jasný cíl-opět vidět dům Julie Kapuletové. Nevím proč ! Bylo to stejné jako s číšníkem, se kterým jsem musela mluvit. Nešlo mi o nějakou nevybitou vášeň. O nějaký chtíč, nešlo o to, že by mne jeho obličej a tělo vyburcovalo do stavu, kdy už by nebylo úniku a já musela…Musela na něja alespoň letmo šáhnout…Ne, mě šlo o něj. Šlo mi o tu osobu co se jmenovala Angelo a měla černé kadeře a hnědé oči. Možná i o to, že vypadal jako princ z popelky, jelikož pro prince v podání Trávníčka jsem měla vždy slabost… Stejně tak mne na to místo něco táhlo. Nemohla jsem tam nejít…A nechtěla jsem tam tak úplně jít…Na druhou stranu proč ne…

Jemně jsem Angela potlačila do leva, aby věděl kam jdeme. Zatvářil se dosti překvapeně, když uviděl kam směřují naše kroky. A ptal se, jestli jsem ve Veroně poprvé. Odvětila jsem mu, že ne. Nemohla jsem mu říct, že tam jít musím a ani jsem mu nedokázala vysvětlit proč jsem ho oslovila. Zas tak dobře ani angličtinu neovládám. Podíval se na mne.Já jsem nevěděla co si mám myslet. Chytila jsem ho kolem pasu a přitiskla se k jeho hrudníku. Užívala jsem si každé sekundy, když jsem byla v této situaci. Vnímala jsem pocity, které se ve mně probudily. Byla jsem šťastná, byl to pocit tepla a štěstí co mne zaplavil. Poté jsem vzhlédla k němu. A stroze se mu omluvila. Pokračovali jsme v cestě. Procházeli jsme kolem domů, které se lesky ve světlech lamp.
Brána od Juliina domu byla černá byla u ní stěna popsaná srdci se jmény. Jak jsem se tak dívala na tu stěnu uvědomila jsem si kolik srdcí jsem již v životě napsala a kolika z nich jsem jich pak rozlomila. Vzala jsem bílou křídu, která ležela vedle té zdi a napsala do srdce Madeline a Angelo. Obejmula jsem ho a on mne. Když jsem pak ruku v ruce s Angelem opouštěla tu zahradu pomyslela jsem si jedinou věc: Tak takhle cítí láska.
A tak končím svůj dopis Vám drahý příteli.A přeji Vám hodně štěstí Madeline.