Second life III. - 4. část

Právě jsme opouštěli Eiffelovu věž, když se zastavila uprostřed ulice a vyděšeně mi stiskla ruku. „Co je?“ ptal jsem se, ale odpověď jsem znal. Viděla přesně to, co jsem já vídal od šesti let.
„Zase. To okno! Španělsko vyhání Židy ze svého území!“ zašeptala fascinovaně. Postavil jsem se za ni, objal ji a díval se přes rameno do jejího světa fantazie. Měla ji barvitější než já. Její představa měla světla a stíny. Byla velice ostrá. Tak opravdová. To bude zlé. Srdce mě bolelo, ale pořád jsem se díval. Slunce spalovalo cestu, po které se šinuly povozy se vším, co židovští uprchlíci vlastnili.
Natáhla ruku. Chtěla prozkoumat zářivé okraje díry do toho neexistujícího světa. Zarazil jsem ji. „Ne,“ zamumlal jsem jí přímo do ucha, aby nás nikdo neslyšel. Už párkrát jsem se přesvědčil, že ve Francii mluví česky mnohem víc lidí, než by mě napadlo. „Nikdy se toho nedotýkej. Nikdy tím neprocházej. Otevřela bys to.“
Vrhla na mě nechápavý pohled. Rvalo mi to srdce z těla. Tak už je tu chvíle, kdy všechno praskne. Vedl jsem ji na opačnou stranu k Sieně. Mlčela, ale z jejích očí pořád vyzařoval ten zmatek. „Fajn,“ začal jsem, když jsem uznal, že nás nikdo nemůže slyšet. „Nejdřív se ti musím omluvit.“ Zkrabatila čelo. Položil jsem jí dlaň na tvář a díval se jí do očí, aby mě brala vážně. Její obličej zněžněl. Bylo to tak těžké říct to nahlas, ale musel jsem. Už to nešlo odkládat. „Můžu za to já. Od té doby, co jsem se naučil číst, mě pronásledují příběhy, které tebe tolik fascinují. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že je uvidíš taky, když si tě vezmu, když tě začnu chápat jako svoji součást, nebo aspoň si myslím, že proto se tak stalo,“ odmlčel jsem se a vyčkával.
„Ale co vlastně vidím?“ zeptala se, jako by vůbec nezáleželo ne tom, čí je to vina. Ale záleželo na tom! Mně! „Je to, jako bych se mohla podívat do světa knih!“
Odvedl jsem ji k nedalekým lavičkám. Říkal jsem si, že by si měla sednout. „To není přesné,“ kroutil jsem hlavou. „Nejedná se o světy, které si vymyslel spisovatel. Je to jen tvoje interpretace těch příběhů. Proto je vždycky tak bezpečně poznáš. Není na tom nic kouzelného,“ ušklíbl jsem se, když jsem si všiml jejího fascinovaného výrazu.
„Má to háček, viď?“ řekla tiše.
Přikývl jsem. Tak moc bych chtěl, aby to tak nebylo. Aby prostě jen mohla chodit světem a nahlížet do knížek, jako když kouká na televizi. Jenže tak to nefungovalo. Žil jsem s tím tak dlouho, že jsem si tím byl 100%ně jistý. „Když vejdeš dovnitř, vlastně přestaneš existovat.“ Zalapala po dechu. Správná reakce. Měla by být šokovaná. „Nemůžeš existovat ve své vlastní fantazii,“ pokračoval jsem.
„Tys tam byl?“
„Jo. Je to složité a nebezpečné. Nejen pro tebe, ale pro všechny přítomné. Když projdeš, okno se stane viditelným pro všechny ostatní v obou světech. A pak, není nejlehčí honit Legolase po Liberci,“ snažil jsem se to trošku odlehčit, aby se netvářila tak vyděšeně. Zabralo to.
„Jo, takový Orlando Bloom vzbudí poprask,“ pronesla sarkasticky. Cože? Orlando Bloom? Můj Legolas vypadal trochu jinak. Hlavně uměl zacházet s lukem a já byl ještě malý kluk… Sakra, nechci na to vzpomínat!
„V té době jsem neměl ponětí, že nějaký Bloom existuje. Proto si tak pečlivě vybírám knihy. Čtu jen ty neškodné. A Pán prstenů zrovna neškodný nebyl. Nebo takové, kde se vyskytují rozumní lidé, kteří chápou, že pokud se nevrátí, kam patří, zůstane nám tu díra a to by mohl být průšvih jak trám.“
„Proč taková prevence? Vždyť ta okna nemusíš otevírat!“ pronesla zamyšleně.
Zasmál jsem se té naivitě. „Ta okna se objevují nahodile, bez důvodu, někdy si jich ani nevšimneš a spadneš tam. V tom je nebezpečí. A tvoje představy… Jsou tak živé. A ty jsi nezkušená! Bojím se, že tam vklouzneš, ani si toho nevšimneš!“
Zamyšleně si kousala pramen vlasů. Tak moc bych chtěl vědět, co se jí teď odehrává v hlavě! Ale pořád mě držela za ruku, takže rozvod nejspíš nehrozí. „Co si o tom celém myslíš?“ prolomil jsem úzkostlivé ticho.
„Je to úžasné. Víš, když natočili Eragona, strašně mě zklamali. Já viděla Alagaesii úplně jinak. A třeba narazím na Alagaesii viděnou mýma očima… Wow!“
Zasténal jsem. „Jo a to je taky problém. Tohle je ten nebezpečný typ příběhů! Všechny, kde figuruje někdo, kdo se snaží ovládnout svět! A ty jsi taková čtenářka! Bože, co jsem to provedl!“
Skončil jsem v jejím konejšivém objetí. „Neboj, dám si pozor, aby nám sem nevletěl žádný drak!“
Hm. Asi to považovala za docela vtipnou záležitost. Ale to nebylo vtipné. To bylo absolutně v lóji.
„Takže, tys to viděl? Myslím toho Posledního žida, co jsem ho viděla před chvílí…“
„Hm. Když se tě dotknu a postavím se do stejného úhlu, vidím to.“
„A můžu to třeba ukázat Míše?“ Cože? Chce o tom vyprávět kámošce? O mně to neví ani vlastní táta!
„Já nevím, jestli to jde. Nikdy jsem to nikomu neukazoval.“
„Ani Pavlovi?“ nadzvedla obočí.
„Ne. A jsem rád, že si toho nevšiml.“
„On není všímavý,“ usmála se.
„Proto ho mám tak rád. Mohl bych se sice víc bavit s klukama, jako je třeba Kuba, ale oni by si rychle všimli, že něco není v pořádku.“
„No jo,“ zamumlala. „Ale co já s tím?“
Pokrčil jsem rameny. „Jen dávej pozor.“
„Aha.“
„Co chceš slyšet?“
„No… Kdybych tam čistě teoreticky omylem vlezla… Kdy se vrátím?“
„Asi za vteřinu,“ na to byla lehká odpověď. Kdyby tak byly všechny tak jednoznačné!
„Fakt?“
„Jo.“ Věděl jsem, kam míří, tak jsem ji urychleně zchladil. „Ale budeš přesně o tolik starší. Čas, který strávíš tam, se ti samozřejmě nikam neztratí.“
„Oh. Takže kdybych tam strávila 10 let, vrátím se sice ve stejnou chvíli, ale budu o 10 let starší.“
Přikývl jsem. „Slyšela jsi takové to pořekadlo ‚vypadá o 10 let starší…‘, viď?“
„Ty lidi jsou opravdu o 10 let starší?“ vykulila oči.
Pokrčil jsem rameny. „Je to možné.“
„O kolik jsi starší ty?“ Kousala si spodní ret.
„O moc ne. Možná o pár měsíců,“ smál jsem se. Koukala, jako kdyby mi mělo být ve skutečnosti nejmíň 40.
„No…“ pokračovala. „Znáš ještě někoho jiného, kdo to umí?“
„Ne.“
„Tak jak tohle víš?“
„Ne v tomhle světě,“ upřesnil jsem, aby si zase nezačala myslet, že jsem starší, než si myslela.
„Scestoval jsi hodně světů?“ vyptávala se vážně. Kolem nás, jako by nic neexistovalo. Žádní lidé, žádné stromy, vůbec nic.
„Snažím se tomu vyvarovat,“ povzdychl jsem si. „A ty mi slib, že budeš dělat to samé.“ Jestli mi navrhne cestu do Země nezemě nebo něco podobného, má smůlu! Já s tímhle nechci nic mít! A už vůbec nechci, aby s tím měla co dočinění ona! Připadal jsem si, jako kdybych dal dítěti do ruky samopal a chtěl po něm, aby nestřílelo. Věděl jsem, že je rozumná… Když chce… Jen jsem nevěděl, jak v ní ten rozum probudit… Nejspíš se bude muset pořádně spálit, aby pochopila… Jenže to mi bylo absolutně proti mysli.
„Škoda,“ ušklíbla se, ale nic mi neslíbila.
„Ty to nechápeš. Opravdu to není bezpečné!“
„Četla jsem Bibli! Slovo boží! Tam můžu?“ popichovala mě.
„Bibli?“ Sakra, proč čte takový věci! Bible je snad ještě horší než Mein Kampf, který nepochybně četla také. „Chceš se smažit v pekle? Prosím!“ rozhodil jsem rukou, jakože ať si posluší a kráčel pryč. Stejně mě vůbec neposlouchá. Vůbec nechápe. A horší: nechce pochopit!
Šla za mnou. Položila mi jednu ruku volně kolem pasu. Objal jsem ji kolem ramen a šli jsme pomalu na metro.
„Stmívání jsi četl,“ řekla napůl nepřítomně.
„Stmívání není nebezpečné.“
„Ne? A jak se to pozná?“
„Tak, že lidi z těch knížek jsou rádi, kde jsou a nechtějí nikam prchat,“ vysvětloval jsem jí naléhavě a trochu mě to uklidnilo.
„Mám si zjišťovat předem, o čem knížka vypráví? To není žádná švanda!“ stěžovala si.
„Myslím, že u tebe už je to fuk. Čti si, co chceš. Nejhorší díla už máš nejspíš za sebou. A žádné horory snad číst nehodláš.“
„Ne. Ale samozřejmě mě to velice omezuje,“ zakřenila se.
„Takže tobě to vůbec nevadí?“ divil jsem se. V hlavě jsem si maloval křik a zoufalství, ale nic z toho jsem teď nezaznamenal.
„Proč by mělo?“
„Zatím ti to nevadí,“ hasil jsem v sobě plamínek naděje. Jednou by stejně zhasl. Až zjistí, jak je těžké s tím žít, bude mluvit jinak.
Neodpověděla.
„Jak je ti?“ zeptal jsem se.
„Já nevím. Musím to vstřebat. Neuvědomuju si to.“
A co až si to uvědomí? Zlomyslný hlas v mé hlavě se mi vysmíval. Třeba ji ztratím. Ji a všechno, co jsme vybudovali.
Nasoukali jsme se do přeplněného vozu. Opět jsem ji schovával ve svých pažích. Jako by to k něčemu bylo! Ale hlavní bylo, že nic nenamítala, že byla pořád se mnou. Zabořil jsem jí nos do vlasů a cítil se neskonale provinile. Věděl jsem, že to ticho musí prolomit ona, že je to tak správné. Taky jsem věděl, že se to jen tak nesplní. Cestou mě přepadaly ty nejčernější myšlenky.
Když jsme dorazili do hotelového pokoje, pořád nic neříkala. Vzala flétnu, koukala z okna a hrála, co ji napadlo. Některé melodie jsem poznával, ale když spletla notu, vzdala to a přešla na jinou melodii. Pak už evidentně ani nepřemýšlela nad tím, co hraje, jen nechala prsty běhat po postříbřených klapkách. Pak se na mě otočila a vyslovila pro mě nejneočekávanější otázku: „Jak to, že nemůžu existovat ve své vlastní fantazii, ale můžu tam zestárnout?“
Prohrábl jsem si vlasy, jak jsem přemýšlel. U mě normální reflex nejistoty. „Neexistuješ pro tento svět. O tvém vlastním to neplatí.“
„Tak to jsi mi to špatně vysvětlil!“
„Vysvětlil jsem ti, jak to chápu. Nejedná se o exaktní vědu!“
„Promiň,“ zamumlala, odložila flétnu a šla si ke mně sednout. „Já si jen připadám jako ve snu!“
„Spíš v noční můře, ne?“ poznamenal jsem dutým hlasem.
„Ne. To ne.“
„Dneska už asi Moulin Rouge neuvidíme, co?“ pokračoval jsem o trochu veseleji.
Zakroutila hlavou. „Na kabaret náladu nemám.“
„A na co máš náladu?“
„Chci vědět víc.“
„Tak toho jsem se bál,“ povzdechl jsem si, ale už to bylo jedno. „Ptej se na cokoliv.“
„Dobře,“ sedla si do tureckého sedu proti mně a vzala mé ruce do dlaní. Čekal jsem. „Vypadáš, že tě trápí celá tahle situace,“ zašeptala.
„Trápí mě,“ souhlasil jsem opatrně.
„Chci, abys věděl, že je to zbytečné.“
Zakroutil jsem hlavou.
„Hele, opravdu si s tím nemusíš dělat těžkou hlavu. Mám ti vyčítat, že mě miluješ tolik, že…“
„Že se stalo tohle! Možná by bylo lepší, kdybych tě tolik nemiloval.“
„To bolí,“ vyčetla mi hněvivě.
„Promiň, ale já tě nechci připravit o sny!“
„Nepřipravuješ mě o nic!“
„Ale ano! Budeš muset mít neustále oči na stopkách! Budeš nucena dívat se kolem sebe! Konec těch tvých stavů, kdy prostě vypneš mysl a nedíváš se doleva ani doprava! To nepůjde! Tedy pokud nebudeš se mnou. Možná to dokážu uhlídat… Já nevím, sotva uhlídám sebe!“ Slova se ze mě řinula jako vodopád z dvacetimetrové výšky. Dopadala tak prudce do prostoru, až jsem slyšel to hromobití, které tím vzniká.
Otevřela úžasem pusu.
„Co je?!“
„Nebýváš naštvaný. Velký nápor na psychiku?“ hádala.
„Ano.“
„Jistě. Budu dávat pozor,“ slíbila.
„Nic jiného nechci.“
Stiskla pevně moje ruce ve svých a bylo to, jako by se dotkla mého bolavého srdce. Cítil jsem se ještě hůř.
„Ptej se dál,“ pobídl jsem ji.
Zamyslela se. „Hmmmm, co na to tvůj táta?“
„Ten nic neví,“ zadíval jsem se jí do tmavých očí.
„Co? Tys mu o tom neřekl?“
„Proč? Bylo by to zbytečné a hloupé.“
„Ani mně jsi to neřekl,“ konstatovala. „Myslela jsem, že vím, koho si beru.“
Tím mě srazila. Ne na zem, ale hluboko pod ni. Měla pravdu. Podvedl jsem ji. „Promiň.“
„Mohl jsi mi to říct.“
Nesouhlasil jsem. „K čemu? Věděl jsem, že bys to pochopila. Ale nepochopila bys to riziko. Pořád mi nevěříš.“
„Věřím ti.“
„Ha ha. Dobře, možná mi věříš, ale nemyslíš si, že je to tak vážné.“
„Je to prostě to, co jsem vždycky chtěla.“
„Chtěla jsi zničit svět?“ ušklíbl jsem se. „Jani, to, co máme v rukou, to není přirozené. Někde se to musí odrazit!“
„Jako ve Světlech severu?“ snažila se přijít na nějaký příklad, aby mi porozuměla, ale já nikdy o žádných Světlech severu neslyšel. „Nějaký chytrák to přejmenoval na Zlatý kompas,“ napovídala mi.
Aha, na tom jsem byl v kině. „Tam něco takového bylo?“
„Ne, ale v druhém díle byl kluk, který měl nůž, a tím dokázal udělat okna do jiných světů. A vždycky, když se tak stalo, vypustil přízrak, který zabíjel dospělé.“
„Jej. No, já nevím, jestli tím, že projdeš oknem, vypustíš nějaký přízrak, každopádně ale ohrožuješ stabilitu našeho světa, pokud se uvnitř necháš zabít,“ na to jsem nechtěl myslet. „A pak už to okno nikdo nedokáže zavřít. Nezavře se, dokud každý nebude tam, kam patří.“
„Jistě,“ vydechla. Myšlenky jí vířily někde daleko. Zase jsem čekal, až se ustálí. „Pokusím se neohrozit svět,“ zašeptala nakonec.
„To jsem moc rád. Bylo by to od tebe sobecké. A ty nejsi sobecká.“
„To doufám.“