Návrat do života III

Mám pocit, že spím sotva minutu když mě probudí rány do stanu a smích. Chvíli mi trvá než mi dojde, co se dějě. Našli nás.
-ty jo, vy jste nám dali! Ještě, že Davida napadlo jít se podívat kousek po červený, jinam nevim..volá Honza a v jeho hlase je znát úleva. Za zády cítím Ondru jak se hrabe ze spacáku. Vůbec nevím jak se k němu mám chovat. Doufala jsem, že ráno budeme pořád sami a budeme mít čas si nějak ujasnit nečekaně vzniklou situaci. Posadím se, ale Ondra se na mě ani nepodívá, obuje boty a vyleze ze stanu.
Praštím sebou zpátky na karimatku a cítím se hrozně.
-Ennie, kousek odsud je nádhernej čisťoučkej rybníček s vodou jak kafe..nepůjdeme se tam umýt?volá na mě skrz stanovou celtu Jana.
Samozřejmě souhlasím a z krosny vyhrabu čisté oblečení, ručník a kosmetickou tašku. Vylezu ven, nechám Honzu ať mě obejme, na všechny jeho dotazy odpovídám – v pohodě – a vyrážím s holkama k rybníčku. Ještě se poočku podívám na Ondru, je ke mně otočen zády a vykládá si s Davidem. Cos čekala?proletí mi hlavou, ale snažím se na to nemyslet.
Rybník předčí veškerá očekávání. Je nádherný, maličký, s průzračnou vodou a jemným bílým písečkem. Když vidím, že se holky svlékají úplně, napodobím je. Voda je nádherně teplá a prvních deset minut strávím jenom plaváním.
-co Ondra?doplave mě Jana a pro jistotu se ohlédne po Madlen, která si myje vlasy.
-nic, co by…zalžu a dlaněmi plácám do vody.
-spala si s nim?ptá se narovinu a já si pomalu na tenhle přístup zvykám.
-prosim tě..odpovím a je mi jasné, jak je to průhledná lež.
-nejsi dobrá lhářka, Ennie..a vůbec se ti nedivím..Ondra je nádhernej, úplnej polobůh..žádná by neodolala..v komunitě z něj šílely snad všechny holky..včetně mě, haha..
Podívám se na ní a přikývnu.
-byla to blbost, teď si to vyčítám..bylo to moc hezký..ale byla to jen jednorázovka, stejně..nic o něm nevím, vůbec ho neznám..ale stalo se. Nenadělám nic..říkám si spíš pro sebe.
Jana pozorně naslouchá.
-třeba to bude jinak než si myslíš..snaží se mě utěšit.
-ne, tyhle planý naděje ne. . Nechám to tak, jak to je..ukončím rozhovor a jdu se umýt.
Je to nádhera, oproti provizornímu mytí v řece. Vůbec se holkám nedivím, že se jim nechce jít. Jenže nestojím o to se tu nahá potkat s kluky, kteří se chtějí taky umýt. Oblékám se do čistého a vyrážím zpátky za ostatními. Z dálky uvidím Ondru a Davida a najednou dostanu strach se s Ondrou potkat. Nemám ponětí jak se tvářit, chovat, jestli něco říct nebo neříct..takže zabočím mezi stromky a razím si cestu dál od nich. Aby o mě nevěděli (netuším jak bych vysvětlila proč se schovávám mezi stromky), posadím se na pařez a jsem jako myška. Tudíž můžu vyslechnout i jejich rozhovor.
-tak jaká byla noc s Ennie?ptá se David vesele. Cítím jak jsem napjatá z Ondrovy odpovědi.
-v pohodě, nechrápe, nemluví ze spaní..nestěžuju si..
Kdyby nemluvili o mně, snad se zasměju.
-víš na co se ptám, vole..jestli to byla noc lásky…směje se David.
-láska, láska..lásku nemám ve svým slovníku..slyším Ondru už o něco hůř, jak se vzdalují a jeho odpověď mě zasáhne, ale nepřekvapí. Jen trochu zabolí.
-ve slovníku možná ne, ale máš ji v očích, kamaráde..

Celý den je divný. Snažím se tvářit, že jsem v pohodě – jako Ondra – ale vnitřně mi moc dobře není. Navíc si nejsem jistá, jestli David ví nebo neví, ale přikláním se k první možnosti. Tak jako tak se pro jistotu vyhýbám i jemu. Ondra se na mě ani nepodívá a já dělám totéž. Bohužel, je to až příliš nápadné. Alespoň Honzovi.
-i ty, Brute?řekne mi Honza když mě dožene v mé zběsilé chůzi. Jdu první a ostatní nechávám za sebou. Chci být sama.
Zastavím se a prudce oddechuji. Vzmůžu se jen na chabé přikývnutí.
Po chvíli ticha opět vyrazíme a mlčíme.
-je to dobrej kluk, En, já ho měl vždycky rád, ale o lásce k holkám buď vůbec nic neví a nebo spíš nechce vědět..tak si radši nedělej žádné naděje, abys pak nebyla zklamaná..
-v tomhle mám jasno, buď klidnej..ale jsem ráda, že už zítra jedeme domů..

Večer děláme oheň, na kterém připravujeme guláš. Za poslední dva dny jsme žili jen z těchto sušených jídel. Janička odněkud vyhrabe křupky a sušené ovoce, takže je to hned pestřejší. Já přidám žvýkačky, na které náhodou narazím a David obětuje dva balíčky sušenek. Největší radost nám však udělá Honza, který vytáhne několik oříškových čokolád, značně rozteklých.
-to bude mejdan..raduje se Ondra s očima upřenýma na čokoládě. Je roztomilej.
Když jsme po jídle, pouštíme se do sladkostí. Po čtyřech dnech je to jako zázrak. Sid nám do toho hraje na kytaru a my ďábelským tempem likvidujeme čokoládu. Je to celkem pohoda.
Potom promluví Honza.
-takže dnešní večer by měl být zasvěcený minulosti a budoucnosti..protože zítra vás čeká onen návrat do života..do života, od kterého jste byli na rok odtržení díky komunitě..hned na úvod vám chci popřát spoustu síly a pevné vůle, protože toho budete potřebovat koňskou dávku.. Každý by tu měl dnes říct něco o sobě, své minulosti a co plánuje do budoucna. Já začnu..
Jmenuju se Honza, a drogy jsem začal brát v osmnácti na střední..v té době jsem normálně kouřil trávu, pak se mi do rukou dostal trip, kterej mi udělal hodně dobře..takže jsem jich ještě několik zkusil, přesvědčený o tom, že na drogách nikdy nemůžu ujet, protože vím, kdy to zarazit..a pak jsem poznal perník, který mě absolutně nadchnul..dal jsem si ho poprvé před jedním fesťákem, který jsem pak díky piku strávil bez jediné noci spánku, šíleně nabuzený, s výbornou náladou a hromadou energie..bral jsem skoro dva roky, zvládnul jsem dodělat i školu..pak ale začaly docházet peníze..naši chtěli abych šel do práce, já se radši flákal s ostatními po parku a přemýšlel, kde vzít prachy..takže jsem začal krást, samozřejmě u nás doma, kde jinde..nejdřív peníze a drobnější věci..pak už třeba i televizi a kvůli té to tenkrát prasklo..na nátlak našich jsem nastoupil po několika týdnech hrůzy na léčení, které jsem dvakrát vzdal..napotřetí se mi otevřely oči a dneska jsem tam kde jsem. A jsem moc vděcný rodičům, že to se mnou nevzdali..Bylo to pro mě těžké přestat, vám nemusím nic vyprávět, tady Ennie taky moc dobře ví…a plány do budoucna? Zůstat dál čistej.. Dělat to, co teď. Protože mě to naplňuje a dává mi to smysl. Taky bych rád konečně potkal někoho kdo by se mnou chtěl žít a to je zatím vše..
Honza se odmlčí a pokračuje Sid. Popisuje své začátky, ono znásilnění, to jak si přeje, aby vydržel nebrat a aby nemusel do vězení, ze kterého má hrůzu hlavně kvůli přítomnosti drog. Chce si najít práci a holku. Chce zase žít.
Janička je nejskromnější. Chce vydržet a dělat podobnou práci jako Honza. Nic víc.
Madlen si přeje, aby nebyla pozitivní. Chce se vrátit jako zdravotní sestra do ordinace ke svému otci, což ale závisí na výsledcích testů. Chce vydržet nebrat a zapomenout na minulost prostitutky.
David si rovněž přeje vydržet a chce odjet do Irska a začít znovu. Nic víc, nic míň.
S napětím čekám na Ondrův příběh. Ten dlouho mlčí, než začne.
-já začal brát ve dvaceti v prváku na vejšce, piko a koks. Taky jsem dealoval mezi známejma, házelo to docela dobrý peníze. Pár lidí jsem do toho dostal, abych měl odběratele, ale dneska se utěšuju tím, že kdyby nechtěli, tak si ode mě nekupují..neměl jsem chuť přestat, ani jsem nechtěl. Nedonutila mě ani moje holka, o které jsem byl přesvědčený, že je ta pravá. Přestal jsem vlastně až v komunitě, kam jsem šel především proto, že jsem nechtěl do lochu. Měl jsem dopravní nehodu pod vlivem, jeden chlap to nepřežil. Komunita mi pomohla se tomu na rok vyhnout a taky jsem tam byl poprvý bez drog za celou dobu co jsem bral, to byly tři roky. Takže mě to dost probralo a já o sobě začal přemýšlet s čistou hlavou. Teď mě čeká znovu soud, netuším jak dopadne. Pobyt v komunitě mi snad trochu pomůže, nehodu zavinil ten mrtvý chlap, ale u mě hrajou roli drogy, takže..no, uvidíme. Každopádně bych rád zůstal čistej a udělám proto, co bude v mých silách. Budoucnosti si začnu malovat až podle toho jak dopadne soud. Z vězení mám strach, protože jak už říkal Sid, drogy tam jsou a budou. To je pro mě, co se týče vězení, ta největší hrozba.
Přemýšlím o Ondrově příběhu. Stejný jako všechny ostatní. Stejné chyby a stejné cíle. V komunitě je vždy dvanáct lidí. Průměrně vydrží nebrat jen dva, ostatní se vrací k drogám. Hrozná čísla. Představa, že z celé party co tu dnes je, vydrží jen jeden..mě děsí.
-Ennie, ještě tvůj příběh…šťouchne do mě Honza. Zarazí mě to, ale nechci nic říkat, aby to nevypadalo, že se snažím dělat, že s nimi nemám nic společného.
-takže..já s drogami zkušenosti nemám, pokud nepočítám blízké lidi, na kterých jsem viděla, co to s člověkem dokáže..a to mě vlastně i odradilo. Viděla jsem, jak těžký je se tomu postavit a ještě jak je těžší to vydržet. Na střední jsem kouřila trávu, dneska už jen vyjímečně, ale to je tak všechno. Plány do budoucna..dodělat vysokou a věnovat se něčemu, v čem budu vidět smysl..
Nastane ticho a všichni si přemýšlí o tom svém. Já proti své vůli o Ondrovi. Má skloněnou hlavu, čehož využiju a podívám se na něj. Něco mě k němu šíleně táhne. Mám chuť ho obejmout a něco mu říct, ale nemůžu. Nejde to. Ublížila bych si tím víc.
Moje myšlenky přeruší Sid. Vezme kytaru a začne hrát. Nejdřív zpívá sám, postupně se k němu všichni přidáváme.
Jsme vzhůru dlouho do noci. První odchází spát Ondra, čímž pohřbí veškeré možné pokusy si ještě něco říct. Já nedokážu spát. Stalo se mi to co už několikrát. Zamilovala jsem se do nesprávného.

Ráno je zběsilé, vstali jsme pozdě, takže rychle balíme a uháníme do pět kilometrů vzdálené vesnice na vlak. Ondra sice nikdy moc nemluvil, ale dnes mlčí úplně. Je neděle a on má v úterý soud. Zaražení jsou ale všichni, dneska už se totiž musí vrátit tam odkud byli vytržení komunitou. Mají strach.
-En, ty jedeš rovnou do Budějic, co?volá na mě Honza od přepážky s lístky.
Vyděsím se, jak jsem mohla zapomenout! Měla jsem v plánu jet přece rovnou na privát, což je opačným směrem než jedou ostatní. Uháním si koupit lístek, vlak mi jede za pět minut, což je o patnáct minut dřív než ostatním.
Lístek mám, v rychlosti se s ostatními loučím a objímám. Nikde nevidím Ondru, chtěla jsem mu popřát hodně síly a ještě jednou se na něj podívat, vidět ho. Propadám z toho depresi.
-Honzo, pozdravuj ode mě Ondru, že mu přeju všechno dobré..a tak.
Víc nestihnu, stejně bych nevěděla co říct, když mi dal najevo tak evidentní nezájem, běžím k vlaku a mám to jen tak tak.
Ještě ostatním zamávám z okna a už jedu. Zchváceně se zhroutím do sedačky a můžu začít. Slzy ze mě jdou tak nějak samovolně a mně se ulevuje. Po chvíli se uklidním. Pak osuším tváře, proti své vůli se usměju jen tak pro sebe a začnu si plánovat věci na večer.
Dám si vanu, zapálím svíčky, udělám si něco strašně dobrýho k jídlu a stavím se v cukrárně..půjčím si nějakou romantiku, abych si ještě jednou pobrečela, koupím si to tričko jak se mi tolik líbilo..a taky půjdu pařit s Davidem, Bárou, Jenn, Samem..a třeba někoho potkám. Někoho, s kým to nebude jen na jednu noc. Někoho, kdo se na mě ráno bude chtít podívat, někoho kdo přede mnou nebude utíkat..taky pozvu Honzu do Budějic, uděláme si pěknej víkend..bude dobře, zvládla jsem podobných situací víc..a dějou se horší věci, než tohle..
-máte tu volno?vytrhne mě z myšlenek mužský hlas.
Trhnu sebou a vzhlédnu.
Krve by se ve mně nedořezal.
Ondra.
Stojí přede mnou a usmívá se tím svým nádherným úsměvem. Topím se znovu v jeho očích a nikde nevidím stopy po té aroganci, kterou jsem viděla prve.
Možná tam vidím i tu lásku, kterou nemá ve slovníku.
Nic nechápu a ani nechci. Ne teď.
Navzdory kodrcavé jízdě vlaku se postavím, obejmu ho a políbím.
Cesta do Budějic nikdy nebyla krásnější.