Vánoce 2018

Gita nemohla spát. Vzbudila se nad ránem, kdy místnost osvětlovalo ještě světlo pouliční lampy. Slyšela, jak Filip vedle ní pravidelně oddychuje. Ruku měl přehozenou přes ni, snad aby mu neutekla. Podepřela si hlavu dlaní, aby se na něj podívala, až tmavě šedé naškrobené povlečení zašustilo. Hladila ho pohledem. Jeho krátké vlasy, rysy v obličeji, i porostlý hrudník. Dnes je poslední den, který spolu stráví a pak, pak musí do práce a už ho nikdy neuvidí. Proto si chtěla zapamatovat jeho obraz.
Horší to bylo s Kytičkou, s dcerou, co nikdy neměla. Byla tak veselá a milá. Srdce jí jihlo, kdykoliv si vzpomněla, jak ji našla v obchodním centru.
Proč se pořád ocitám v situacích, kdy mi někdo ublíží, sotva mi svitne jiskřička naděje? Proč se pokaždé z fajn chlapa vyklube sobec, co nedá najevo své skutečné city? Uvažovala v duchu.
Celé roky potkávala muže, dá-li se tenhle druh jedinců tak nazvat, kterým šlo jen o to, aby žena byla štíhlá, hezká, sportovně založená. Pak vyplynulo na povrch, že by měla vařit, vydělávat, být soběstačná a kdovíco ještě. Ale jaká je, to nezajímalo nikoho. Stěžovali si, že potkávají mrchy, a ona pochopila, že oni si nic jiného nezaslouží, rozhodně ne ji. Štíhlá nebyla nikdy, hezká, hm, to je otázka vkusu, ale do modelek měla vždy daleko, a sport nesnášela. Snad kromě boxu a olympijských her v televizi, měla ráda siláky a drsňáky. Cvičila doma o samotě jenom proto, aby si udržela kondici, ale ani za nic by to nepřiznala.
Filip se o jejím vzhledu nikdy nevyjádřil nelibě, naopak jí složil kompliment, že jí to v těch šatech sluší. Několikrát se spolu milovali a viděl ji i nahou. Ani jí nepovídal, že by v létě jezdil na kole do úmoru nebo sjížděl divokou řeku na raftech. Koneckonců, přišlo jí trapné, když se partička postpubertálních čtyřicátníků v elasťácích vydala na kola od hospody k hospodě.
Také nikdy nepochopila, proč by měla mít stejné zájmy jako muži – pivo a fotbal, když je opera a šití také nezajímalo. A přece věřila, že to může fungovat, se stejnými cíly, pohledem na život, s láskou a tolerancí.
Filip se neklidně pohnul a vytrhnul ji z jejích úvah. „Proč nespíš?“ zamumlal.
„Asi úplněk,“ zašeptala.
„Pojď ke mně,“ přejel jí dlaní po zadečku. Zadečku, který se mu do dlaně rozhodně nevešel. „Jsi taková měkoučká,“ objal ji.
Jen se ho nikdy nesmí zeptat, zda se mu nezdá tlustá či málo atraktivní. Takovou školáckou chybu nikdy nedělala. Hlavně neupozorňovat na své nedostatky a nevyvracet komplimenty!
Přivinula se k němu. „Ano?“
„Ano, a mně se to líbí. Ale teď se mi chce spát,“ mumlal už zase polohlasně, jak upadal do spánku.
Gita si povzdechla a položila si hlavu na polštář vedle Filipa.

„Jaké máš dnes plány?“ ptala se ráno, když se vystřídali v koupelně a chystali se oblečení vzbudit dceru.
„Napadlo mě, že bychom mohli jít ven, projít se, postavit sněhuláka, co ty na to?“ navrhnul.
Usmála se. „Sněhuláka? Toho jsem nestavěla dobrých třicet let.“
„Třicet let? Tak to jsi byla ještě v kočárku,“ mrknul na ni.
„Jasně, při sto šedesáti centimetrech určitě.“
„Ne, vážně, kolik ti je? Já vím, že bych se na to neměl ptát dámy, ale přece jen…“
„Vážně to chceš vědět?“
„Určitě,“ přikývnul.
„Čtyřicet,“ zatajila dech při očekávání reakce.
„Tak to jsi ještě mladá holka, mně je o dva víc.“
„Nevypadáš na to,“ vrátila mu kompliment. „A hlavně v posteli ne,“ našpulila pusu.
„Já ti večer ukážu, aby sis ze mě neutahovala,“ sliboval a plácal ji lehce po zadečku.
„Děkuji, že jsi mě pozval,“ změnila téma.
„Jsem rád, že jsi přišla,“ odpověděl. „Opravdu rád.“
„Chtěla bych se tě na něco zeptat, ale nevím, jestli odpovíš,“ zkusila opatrně.
„Ptej se, pokusím se odpovědět na všechno, pokud budu moct,“ podíval se na ni povzbudivě.
„Víš,“ odmlčela se na moment. „Chtěla jsem se zeptat, proč nemá Kytička maminku?“ pověděla pomalu. „Ale jestli nechceš, nemusíš mi to říkat,“ vyhrkla hned.
Filip si sedl na postel, sklopil oči. Chvilku mlčel, jakoby si rozmýšlel, co poví. Zvedl zrak a začal: „Nemám žádné tajemství, jen o tom nerad mluvím.“
Gita si přisedla a vzala ho za ruku. „Promiň, neměla jsem se ptát,“ omlouvala se.
„Ne, povím ti to, měla bys to vědět.“
Čekala, až bude pokračovat sám.
„Byl jsem ženatý, Jitku jsem měl rád, ale ona o mě nestála. Vzala si mě, protože jsem byl dobrá partie, viděla, že budu celé dny v práci a ona bude žít volně. Děti nechtěla. Abychom měli Kytičku, musel jsem ji dlouho přemlouvat. Myslel jsem si, že se změní, že ji dítě změní. S malou byla neustále chůva a žena si s kamarádkami vyrážela na nákupy. Nestála o rodinu, chtěla se jenom bavit. Byla o dvanáct let mladší, mělo mě napadnout, že se k sobě vůbec nehodíme. Jenomže ona byla tak mladá, krásná, štíhlá.“
Gita cítila, jak se jí ostrý trn zabodává do srdce při poslední větě, kterou Filip vyřknul, jakoby to předtím nic neznamenalo.
„Jednoho dne, když jsem se vrátil, měla sbalené věci a prohlásila, že odchází. Ať si to uřvané děcko vychovávám sám a jí dám za ty roky utrpení se mnou část majetku. Myslel jsem, že se zbláznila, že je to jenom nějaký rozmar. Ale ona to myslela vážně a hned ten večer odjela pryč. Scházeli jsme se pak už jenom s právníky.“
„Kolik bylo Kytičce?“ přerušila ho.
„Necelé dva, na svou matku si vůbec nepamatuje. Řekl jsem jí, že zemřela, je to tak lepší. Zničil jsem veškeré její fotky, aby o ní nic nevěděla. Hrajeme takovou hru, nemluvíme o těch, které nemůžeme už vidět.“
„Bože, to musí být strašné“ vzdychla. „Takže ji vychováváš sám a ještě vedeš daňovou kancelář?“
„Ráno ji zavezu do školky a odpoledne se o ni stará chůva. Večer a o víkendech jsme spolu nebo se k nám přidá moje matka. Není to tak těžké, jak se zdá,“ díval se jí do očí.
„Jsi skvělý, víš to?“ složila mu kompliment zrovna, když se ozvalo ťukání na dveře.
„Tatí, kde spí Gita?“
„Vysvětlil jsem jí, že musí vždycky zaklepat a až na zavolání vstoupit, učí se rychle,“ šeptal Gitě. „Pojď dovnitř, Kytičko, je teď tady.“
Dveře se otevřely a na prahu stála rozcuchaná holčička přešlapující s medvídkem v podpaží z nohy na nohu, jak ji zábly bosé prstíky.
„Kde máš boty?“ spustil otec.
„Nenašla jsem je,“ sklopila provinile oči a hned je zase doširoka otevřela, když uviděla Gitu sedět na ustlané posteli. „Neodjela jsi!“ křičela a běžela k ní.
„Slíbila jsem ti to, že zůstanu.“ Objala ji a pak si ji posadila na klín.
Filip chytil dceřiny nohy do dlaní. „Ty studíš. Asi půjdeme stavět sněhuláka s Gitou sami.“
„Né, chci sněhuláka!“
„Tak se pojď umýt a obléknout a pak si dáme snídani, ano?“ začala Gita.
„Uvařím čaj,“ zvedl se Filip a mířil dolů do kuchyně. „Ať vám to dlouho netrvá,“ otočil se ještě ve dveřích.
„Jdeme,“ zvedla ji Gita a postavila na zem. „Ať nejsi nemocná, musíš se pořádně obléknout, venku mrzne,“ vzala ji za ručku a vydaly se do jejího pokojíčku.
Když přišly do kuchyně, zdálky je vítala vůně smažených vajíček se slaninou, čerstvé kávy a ovocného čaje.
Filip spatřil, jak se Gita chová ke Kytičce, vlastně už od chvíle, kdy ji našla v obchodním centru, je k ní něžná a starostlivá. Koupila jí vysněnou hračku k Vánocům a uspává ji, jakoby to byla samozřejmost. Pravý opak její matky, která v sobě neměla kousek mateřské lásky. Cítil se vedle ní, jakoby k nim patřila odjakživa.
„Mm, to je vůně,“ nasávala vůni Gita. „To si dáme baštu, Kytičko. Co nám to táta uvařil?“
„Vajíčka. Ale já chci obrázek,“ volala a běžela si pro kečup, na který na lince stejně nedosáhla.
Filip protočil oči. „No, nazdar. Tak tohle zase nezvládám.“
„Copak chce?“ zeptala se tiše Gita.
„Kečupem obrázek na vajíčka. Nejčastěji si žádá prasátko, protože mi nejde, nebo medvídka. Pak mi říká, že nepozná, co to je.“
„Udělám to,“ usmála se na něj Gita a natáhla se pro kečup, kde dítě marně poskakovalo a natahovalo ruku. Vzala si talířek se snídaní. „Co to bude, mladá dámo?“
„Medvídek, prosím.“
Lžičkou vytvarovala kopeček s menšími, co vypadala jako ouška. Pak tenkým pramínkem zvýraznila obrys a nakonec vytvořila i tvář zvířátka.
„Tobě se, tati, nikdy nepovede jako Gitě,“ prohlásila.
„Co za to dostanu?“ nastavila Gita tvář.
„Pusůů,“ vlepila jí polibek Kytička.
„Odnes si talíř ke stolu,“ nabádal ji Filip, který nesl v jedné ruce čaj a v druhé kávu. „Vidíš, tohle jsou úkoly jak pro supermana,“ poznamenal tiše s utěrkou na rameni, aby to slyšela jenom Gita, která se s talíři cestou ke stolu rozesmála.

„Měla bych jet,“ zvedla se z pohovky večer Gita a odložila na stolek sklenici s colou. Kytička už dávno spala v postýlce po úmorném dni, kdy se ve sněhu vydali do lesa a pak před domem postavili vysokého sněhuláka, a zítra musí do práce.
„Myslel jsem, že zůstaneš i tuto noc,“ namítl Filip.
„Brzo vstávám, víš,“ zkoušela.
„To můžeš i se mnou,“ navrhnul, nechtěl, aby ho opustila. „Nechoď,“ prosil.
Věděla, že ji nebude muset přemlouvat dlouho. Přemýšlela celý den nad tím, co udělat. Myslet jenom na sebe? Nebo bude lepší, když zůstane, když bude s dítětem, které ji potřebuje, nesobecky se o něj postará? Co když právě tak to má být? A láska? Láska je přece to, co dáváme, ne to, co čekáme od druhých.
Gita vzdychla. Byla hloupá. Našla něco, co bylo víc, než kdy čekala. A že ji Filip nebude milovat, s tím se dokáže smířit, chová se k ní hezky a v posteli je skvělý. Tohle jí prostě musí stačit.
„Zůstanu,“ zahleděla se mu do očí.
„Tak jdeme nahoru, ukážu ti, že nejsem ještě tak starý,“ vzal ji za ruku a vedl do ložnice.