Vánoce 2018

Filip ani nezamknul dveře, rovnou se na Gitu vrhnul, rychle ji svlékal z džínsů a trička, svou košili málem serval, tolik po ní toužil.
Viděla mu touhu v očích, ale neděsila ji. Nebyl to pohled někoho, kdo stojí jenom o sex, ale toho, kdo touží po ní, po souznění jejich těl a možná i duší.
Položila se na postel, neodtrhla od něj pohled. Sklonil se nad ní, částí hrudníku se dotýkal jejího těla, objala ho nohama, a prudce ji políbil. Stiskla rukama jeho hlavu, když v tom do ní vniknul. Prudce, bez jakéhokoliv varování. Prohnula se, jak jí projel tělem žár chtíče. Sevřel do dlaně levé ruky její pravé ňadro, hnětl jej, líbal ji, občas sjel rty po krku k druhému prsu, které sál a lízal, a při tom všem nepřestával zprudka přirážet.
Tohle ještě nezažila, mozek nemohl myslet, jen sténala a vzdychala. Líbal ji jakoby drsně, naléhavě, přitom nebyl hrubý. Překvapilo ji, když se dostavil orgasmus, když se jí teplo rozlévalo do celého těla zbroceného potem. Dolehl na ni celou vahou svého mužného těla.
„Bože,“ vydechla celá udýchaná. „Jsi…“ nenalézala slov.
„Co?“ zeptal se, konečně se z ní odvalil na bok, ale z objetí ji nepustil.
„Úžasný, skvělý, tohle jsem nečekala.“
Jen se usmál. „Děkuji.“
Zvedla hlavu, aby ho políbila. Byl to samolibý úsměv nebo jen úsměv na znamení díků? Přemýšlela, jestli se jí to jen nezdá.
Znovu ležel na ní, když se líbali. Nemohli se toho druhého nasytit. Tiskli se k sobě, jakoby nechtěli být bez sebe. Ovládala je živočišná touha po fyzické lásce po dlouhém osamění?
Gitu to dráždilo a uklidňovalo zároveň, když na jejím vzrušeném nahém těle ležel Filip, když byl tak blízko, cítila se spokojená.
Ani on se nechtěl oddělit od ní, od měkkého těla s jemnou pokožkou, která ho přitahovala a její přítomnost v něm budila pocit, že není sám. Na nic sám.
Schovala tvář do jeho ramene, v očích se jí zaleskly slzy. Slzy, které vytryskly a stékaly po tváři a jeho kůži.
„Co se stalo?“ šeptal jí do ucha, když se rozvzlykala.
„Promiň, já…“ Zbytek slov se ztratil ve štkaní.
„Udělal jsem něco?“ hledal vinu v sobě.
„Ne, to já, promiň,“ utírala si slzy. Copak mu to může říct?
Nenaléhal na ni. Nechal ji vstát a jít do koupelny první, o samotě. Posbíral pohozené oblečení a položil je zatím na židli k toaletnímu stolku.
Vrátila se po chvíli v županu, tvář zrůžovělou pláčem, ale už neplakala.
Sebral se a odešel do sprchy. Ležela v posteli, její oblečení uklizené a jeho věci pověšené na ramínku.
Zhasnul světlo, svlékl župan a nahý zamířil k posteli. „Pojď ke mně, Giti, už bez tebe neusnu,“ zvedl část přikrývky, aby mohla k němu.
Byla v noční košilce, když se jí dotkl. „Copak to je?“ zeptal se, ačkoliv to moc dobře věděl. Zajel jí rukou po stehně pod košilku. „Takhle se tě nemůžu dotknout,“ vyhrnul ji výš.
„Je mi zima, proto ji mám.“
Skutečně se třásla.
„Zahřeju tě,“ objal ji rukou na zádech a pohladil ji. „Co se stalo?“ zeptal se už podruhé.
„Nevím, asi se mi zbláznily hormony,“ vzdychla. Nejsem už nejmladší, dodala v duchu.
„Natáhla sis budík?“ změnil téma.
„Ano, na šestou.“
„Tak půjdeme spát,“ vtiskl jí polibek na čelo.
Pohladila ho po tváři, kde už se rýsovalo strniště.
„Přijdeš zítra?“
„Zítra?“
„Ano.“
„Chceš, abych přišla?“
Proč mu stále odpovídá otázkou? „Chtěl bych, abys už neodcházela, abys zůstala. Všiml jsem si, jak se chováš ke Kytičce. Má tě ráda, nikdy nebyla tak veselá.“
Čekala, že poví, že ji má rád on. Tohle bylo to, co čekala. Naivně. Doma by mohla zabořit hlavu do polštáře a brečet. Zamrkala, aby ho znovu nezalila vodopádem. Vždyť to bylo stále stejné, chlapi jí nevyznávali lásku, chtěli ji do postele, protože uměla zahřát. Dokázali snést její přítomnost, protože byla vtipná a chytrá tak, že nepoznali, že jsou většinou hloupější než ona a nesahají jí ani po kotníky. Dovedla uvařit svíčkovou i buřtguláš. Ale vyznání lásky neslyšela od svých čtyřiadvaceti, kdy se do ní tehdy platonicky zamiloval o rok mladší bledý blonďáček, se kterým si psávala dlouhé e-maily, jak jinak než o něm. Kdy už sakra pochopí, že se to nikdy nestane!
„I já ji mám ráda, je skvělá,“ špitla a pak zívla, aby dala najevo únavu.
„Přijdeš?“
„Ano. Přijdu.“

„Tatí? Kde je Gita?“
Otevřel jedno oko. Kytička mu skočila na nohy a tahala ho za ruku.
„Odešla?“ začala natahovat moldánky.
Promnul si oči a zívnul. Pohledem sjel vedle sebe, postel byla prázdná, ustlaná a Gita nikde. „Musela do práce,“ uklidňoval dceru a popravdě i sám sebe. „Vrátí se odpoledne.“ Jakoby tady bez ní bylo prázdno.
Pocítil bolest v rozkroku. Po včerejším večeru měl na Gitu zase chuť. Co jen to s ním udělala? Myslel na její tělo, které objímal, bořil se do něj, na pohled jejích očí, na chuť jejích rtů, na vlasy na polštáři, na její vůni, která ji všude provázela.
„Kytičko, běž do svého pokoje, přijdu hned za tebou,“ popohnal dcerku, aby vstala. Musel s tím utrpením něco udělat a vzpomněl si, že je pod přikrývkou nahý.
„Hm,“ protáhla obličej a pomalu sjela z jeho nohou na zem. Zase byla bosa.
„Kytičko, co jsem ti říkal o botách?“
„Já vím,“ utíkala rychle pryč, když po ní natahoval ruku. Vyběhla a zabouchla za sebou dveře.
Aspoň že zavřela.
Vstal nahý z postele a podíval se dolů. Vzrušení ho neopustilo, naopak.
„Tak s tím něco uděláme,“ odcházel do koupelny, hlavu plnou ženy, která mu tak znenadání vstoupila do života.

„Jdu otevřít,“ vykřikla Kytička, když se ozval zvonek.
„Bude to Gita,“ uklidňoval ji otec. „Jinak mě zavolej.“
Kytička otevřela s radostným úsměvem dveře.
Místo Gity tam stála cizí žena v kožichu a klobouku, s elegantní kabelkou na předloktí, natáhla pěstěnou ruku s rudými nehty, pohladila ji po vláscích a řekla: „Ahoj Markétko, ty jsi vyrostla! Můžu dál? Je doma tatínek?“
„Dobrý den,“ otevřela malá pusu a zůstala stát na místě.
To už se za ní objevil Filip.
„Jitko?! Co ty tady děláš?!“ Chytil oněmělou dceru a zvedl ji do náruče.
„Nepozveš mě dál?“ hrnula se dovnitř. „Kdysi to byl taky můj domov,“ prohlásila sebevědomě.
Ustoupil a nechal ji vejít do haly. Pustil dceru na zem. „Kytičko, jdi si hrát do svého pokoje, přijdu za tebou.“
Poslušně odcházela, ale na schodech se otočila, aby si tu cizí paní prohlédla.

„Tak co chceš?“ vyhrkl naštvaně, když byla Kytička z dohledu. „Přijdeš si po třech letech jen tak?“
„Můžu se posadit? Nikdy jsi neměl dobré způsoby,“ prohlásila drze a obešla ho, aby vstoupila do obývacího pokoje. Posadila se v kožichu na pohovku, přehodila si nohu přes nohu, aby ukázala štíhlá lýtka ve vysokých kozačkách, a vytáhla z kabelky cigarety a zapalovač.
„Nekuř tady!“
Přesto viděl, jak cvakla zapalovačem, natáhla kouř a pomalu ho vyfoukla do vzduchu. „Přišla jsem si pro dceru,“ pověděla rovnou.
„Cože?“ vybuchnul. „Právo na ni jsi ztratila dnem, kdy jsi z tohoto domu odešla a nechala ji napospas!“
„Není tvoje,“ pokračovala klidně.
„Není moje?“ zopakoval.
„Ne.“
Jakoby dostal ránu pěstí. Zavrávoral a těžce dosedl na druhou pohovku. „Jak to myslíš, že není moje? A čí je?“
„Měla jsem milence, když jsi byl pořád v práci,“ odfoukla další kouř, až ho začaly štípat oči.
„Ty mrcho!“ vybuchl.
„Není ti to nic platné, je to moje dcera, ne tvoje, a já si ji vezmu.“
Mráz čišící z jejího hlasu sevřel jeho srdce. Byla všechno, co měl.
Zvedl k ní zrak. „Myslíš, že Ti ji soud svěří po tom všem, co jsi provedla? Opustila ji jako malou a za celé roky o ni neprojevila zájem?“
„Jsem vdaná a můj manžel nemůže mít děti. Tak si vezmu to, které už mám!“
„To se ještě uvidí! A teď vypadni! Snad si nemyslíš, že ti ji jen tak dám!“
Vstala, nedokouřenou cigaretu típla do popelníku. „Nejsem tady naposledy, stejně ji získám. Cestu znám, nemusíš se namáhat.“ Vykročila ven, za chvilku slyšel jen zabouchnutí dveří.
Seděl na místě, hlavu v dlaních. Co bude dál?
Znovu se ozval zvonek.
„Co ta děvka ještě chce?“ zatínal ruce v pěst, když se zvedl a šel otevřít.
Na prahu stála Gita. Usmívala se.
„Ahoj,“ stoupla si na špičky a políbila ho. „Co se stalo?“ zarazila se, když nereagoval na pozdrav.
„Byla tady Jitka.“
„Jitka?“
„Chce Kytičku, prý není moje,“ svěřil se jí se zlomeným hlasem.
„Víš to jistě?“
„Jistě, tvrdila, že měla milence a že není moje,“ sotva to dořekl, zakryl si dlaní oči, ze kterých mu vytryskly slzy.
Gita ho objala, dlaněmi ho hladila po zádech. Stáli uprostřed haly velice dlouho, s hlavou na jejím rameni se cítil naprosto zlomený.
„Šššš,“ šeptala Gita a vtiskla mu polibek do vlasů. Jen tak to nenechá! Nenechá se připravit o to, co měla na dosah ruky, o dítě, které jí do cesty přivedl sám Osud! „Pomůžu ti, spolu to zvládneme!“
Zvedl hlavu a podíval se jí do očí. Viděl odhodlání, rozhořčení a ohromnou sílu, kterou nemůže nic zlomit.