Rozchod - 6. část

6.
„Hele koukni…“ ukáže Linda prstem někam do dálky když jdeme po chodbě cestou z bufetu.
„Co tam je?“ zeptám se.
„Michala se baví s nějakým klukem.“oznámí mi. To je hodně divné. Ona je takový outsider(no jinak se to prostě říct nedá), že se s ní žádní kluci nebaví. Nikdy. Nechápu proč zrovna Martin musel být první kdo objevil její neexistující osobní kouzlo.
„To je podivný.“ souhlasím.
„Ten kluk je extrémně hezkej.“
Má pravdu. Fakt je hrozně moc hezkej. Sice ne tak jako Martin, ale zase kdo má v mých očích na Martina? Že by si Míša už hledala náhradníka? Nebo je to snad její bratr? Nejsou si vůbec podobní… to je blbost. Vím stoprocentně že ona sourozence nemá. Navíc to by už musel na naší školu chodit dlouho a to nepřichází v úvahu, jelikož bych si ho už dávno všimla. Já vždycky vím všechno o starších klucích na naší škole. I ve městě. No prostě všude a všechno o všech klucích.
„Kdo to je?“ zeptám se. Samozřejmě je to jen řečnická otázka. Nečekám že by to Linda věděla, i když, pokud je ze čtvrťáku, tak by bylo docela dobře možné že chodí s ní do třídy. Ale pochybuju že by mi to ještě neřekla.
„Třeba je to její bratr… i když ona nemá sourozence.“ Napadne jí to samé co mě. A stejně jako já to hned zavrhne.
„Všimla sis že ona není tak ošklivá když se na ní koukneš pořádně?“ začne ve mně hlodat červíček pochybnosti. Musím nutně zjistit kdo to je. Nejlíp okamžitě. Co když mi úplně zničí můj plán tak, že na ní Martin začne žárlit a mě nechá jen tak?! To se nikdy nesmí stát. Musím zabránit tomu aby se spolu ti dva stýkali na veřejnosti. Martin se to rozhodně nesmí dozvědět! Já kluky moc dobře znám. Jak se dozvědí že jim někdo jiný leze do zelí, hned se o tu svou starají a můžou se přetrhnout… to samozřejmě nesmím dopustit. Navíc teď, když jsem tak neskutečně blízko abych získala Martina zpátky. To je vážně k vzteku. Blbá kráva, ona mi fakt zničí úplně celý život.

„Čau.“ pozdraví mě Martin když ho náhodou potkám ve městě. Vlastně to není až tak úplná náhoda. Pokud se ovšem nepočítá mezi náhody to, že jsem ho celé odpoledne sledovala a dívala se co dělá a s jakými lidmi se baví a pak když byl sám, tak jsem si zkrátila cestu uličkou a vyšla přímo naproti němu. Pokud se tohle počítá mezi náhody, pak to náhoda byla….
„Ahoj, co tady děláš?“ zeptám se ho.
„Já jdu na trénink. Nechceš se jít kouknout?“ pozve mě.
„Promiň, ale nemám čas. Víš táta není v pátek doma a Tomáš taky ne tak si musím udělat večeři sama. A v pátek se zrovna nic neděje takže budu doma…zrovna jdu nakoupit.“ sdělím mu. Vlastně mu tím sděluju jen to, že budu sama doma. To ostatní jsem řekla jen aby to nevyznělo že chci aby přišel, i když přesně tohle chci… jen tak, kdyby šel náhodou kolem tak se může stavit. Měl by to vědět…
„Aha, tak to já tě nebudu zdržovat. Čau.“ řekne a jde dál směrem k fotbalovému hřišti.
Jen pro upřesnění, není to vůbec blbý fotbalista. Já vím, že asi všichni fotbalisti jsou blbí, ale on je vážně chytrý. Chodí na obchodku do čtvrtého ročníku a nepropadá. Vím, že obchodky jsou vcelku jednoduché, ale i tak… A tím jsem úplně odbočila od tématu. Ve zkratce jsem prostě chtěla říct, že není tupej a že nemluví jenom o fotbale, jenom ho hraje a to je celé.

„Au.“ vyjeknu když přímo do mě narazí nějaký kluk. „Co to sakra…“ Chci už začít někoho pěkně seřvat když si všimnu kdo to je. Je to ten kluk, jak se na chodbě bavil s Míšou.
„Promiň, není ti nic?“ začne se omlouvat.
„Hrozně mě bolí rameno. Možná je vykloubené…“ vymýšlím si. Moc to nebolelo, jen jsem byla překvapená. I ta malá bolest kterou mi způsobil odezněla ještě než jsem dořekla tuhle větu.
„A nechceš třeba nějak pomoct? Můžu ti vzít tašku.“ nabídne se.
Dělám že přemýšlím. „Tak jo… bydlím ale docela daleko…“ vykulím oči jako správná ublížená chudinka.
„A můžu tě aspoň na něco pozvat? Že by jsme si někam sedli. Třeba se ta ruka spraví.“
„Já jsem Klára.“ podám mu „zdravou“ ruku.
„Vojta.“ stiskne mi jí.
V kavárně pár metrů od místa srážky se o něm dozvím docela dost věcí. Že se zrovna do Prahy přistěhoval, že chodí na stejnou školu jako já (jaké překvapení) a že s Míšou se nezná(jasně, tomu tak uvěřím…nejsem přece dnešní, mě jen tak někdo neoblafne a ty už vůbec ne, hošánku…).
Je to celkem hezky strávené odpoledne. Takhle se můžu zase o krok přiblížit k Martinovi tím, že získám informace o spojencích Michaly. Jen jsem se nenápadně zmínila o vysoké brunetě která se jmenuje Míša Faitová a že chodí se mnou do třídy a on řekl že nezná žádnou Míšu na naší škole… Lhář jeden. Já mu dám že jí nezná.
„Bolí tě to ještě?“ zeptá se mě.
„Už ani ne…“ řeknu po krátkém zaváhání. Mezitím jsem totiž zapomněla že mě vlastně někdy něco bolelo. Víte, imaginární bolest ze zapomene snadno.
„Ale stejně tě doprovodím domů…“ řekne a já souhlasím.
„Tak tady bydlím.“ řeknu když o půl hodiny později dorazíme před domovní dveře.
„Tak já abych šel.“
„Čau.“ rozloučím se.
„Dáš mi aspoň tvoje číslo?“otočí se když je pár metrů ode mě.