Vánoce 2018

Gita ztuhla. Slyšela dobře?
Filip zopakoval svou větu ještě jednou. „Já vím, je to moc rychle, ale já jsem si jistý, že ty jsi žena, kterou jsem celý život hledal. A taky se omlouvám, že nemám prsten, ale musel jsem se zeptat.“
Takže je to pravda. Nevěděla, co říct. Panebože, ta kartářka opravdu nelhala! Tehdy jí řekla, že si ji bude chtít brzy vzít kvůli nějakým komplikacím nebo životnímu zklamání. Ale copak mohla hodit za hlavu zdravý rozum? Kartářka nekartářka. Vždyť jí řekla, že za jedenáct měsíců, no a jedenáct let uteklo jako voda. Copak může těm výmyslům za pětistovku věřit?
„Já…“ odmlčela se zaskočená jeho nabídkou.
„Pověz,“ naléhal na ni. „Ať řekneš cokoliv, budu to respektovat.“
„Tvá nabídka mi moc lichotí, ale vůbec se neznáme. Je to vážný krok. Dej mi prosím trochu času a až se mě zeptáš příště, povím ti své rozhodnutí.“ Vstala a klekla si k němu, objala ho. „Chci být s tebou a víc tě poznat, nezlob se ale, že neodpovím hned.“ Prosila ho očima a doufala, že ji pochopí, že ho tím neurazí a nezraní jeho city.
Filip přijal její objetí. „Já vím, nemáš nejlepší zkušenosti,“ prohodil smutně.
„A proto nechci ani ublížit tobě, víš.“
Vstal a odcházel do koupelny s hlavou skloněnou.
Strávil v koupelně celkem dlouhou dobu. Čekala na něj v posteli. Ležela a dívala se do stropu. Nabídl jí manželství, jak se asi musí cítit po její odpovědi? Vyznal jí lásku a ona?
Konečně otevřel dveře, měl župan a pod ním prádlo, černé boxerky. Odložil jej na židli a šel si lehnout vedle Gity. Cítila z jeho strany chlad ze zklamání, které mu připravila.
Na nic nečekala a objala ho. „Filípku…“
Přitáhl si ji k sobě. „Copak?“
„Nezlob se, prosím.“
„Nezlobím se,“ nechtělo se mu o tom mluvit. Udělal ze sebe troubu. Přesto ji musel mít v náruči.
Má mu to povědět nebo nemá? Ale když mu to řekne teď, bude to vypadat účelově, poté, co ho odmítla.
„Jsem moc šťastná, že jsem tě potkala,“ zašeptala a políbila ho. Víc dodat nemohla, i když ji nevyřčená slova pálila v krku.
Neodpovídal, jen ji pevně sevřel v objetí.
Stále se bála, bála se říct, co skutečně cítí. Ale věděla, že tohle je poslední muž, že tohle zkazit nesmí.
Nemohla usnout, ale slyšela, jak Filip pravidelně oddychuje. Ani on ještě nebyl v říši snů, když ucítil, jak ho pohladila ve vlasech a zašeptala: „Miluji tě, ale ještě ti to nedokážu říct.“
Srdce se mu na moment zastavilo, nejraději by se zeptal, jestli je to pravda. Ale nemohl, ještě nenastal čas, aby mu to řekla do očí.

Ráno Gita opět vstala brzy, aniž by Filipa probudila.
Slíbila, že dnes se vrátí dřív, protože byl pátek a klienti v čase Vánoc obvykle zavřou své firmy a nenosí jim práci, ani nevolají s obvyklými otázkami, zda je daňově uznatelné, když dají klientovi místo tichého vína láhev skotské.
Pracovala ve velké kanceláři jako poradkyně a zároveň byla společníkem. A tak si mohla dovolit vzít v pondělí ještě volno.
Ve výtahu potkala Davida z IT, staral se jim o síť a o počítače. Byl o půl roku mladší, ženatý, s dvanáctiletým synem. Sympaťák každým coulem, takový medvídek na hraní s lehkou nadváhou, nicméně vás to neodradí, protože okouzlí úsměvem a vtipnými poznámkami. Stále si vykali a tak si jen vyměnili přání dobrého dne.
Později dopoledne, když zpracovávala předběžné odpisy za tento rok, vešel David s notebookem, který nesl její kolegyni po opravě. Chvilku se spolu bavili a pak jí popřál do nového roku, protože si jako většina bral na Silvestra dovolenou.
Když přistoupil ke Gitině stolu, vstala a podala mu ruku.
„Krásného Silvestra a úspěšný vstup do nového roku,“ popřála mu.
„Taky to pořádně oslavte a lepší příští rok,“ odpověděl.
„A mohli bychom si v tom novém roce tykat, ne? Gita,“ usmála se.
„David.“
Vypadal, že by jí dal pusu, ale k ničemu se neměl, a ani ona se nenaklonila, aby ho políbila. A tak si sedla na místo, jakoby nic.
Sotva odešel, kývla na ni kolegyně: „Všimla sis, on ti chtěl dát pusu!“
„Takže se mi to nezdálo?“ překvapeně odvětila Gita. „Víš, ale já se s ženatými nelíbám, to by mohlo špatně dopadnout,“ rozesmála se. „Navíc, znáš mě, z každého si utahuju, ale jakmile mi o muže jde, jsem jako dřevěná. Kdyby u nás pracoval někdo, o koho bych stála, viděla bys ten rozdíl. Nedokázala bych s ním flirtovat a říct mu cokoliv vtipného. Zmohla bych se jedině na pozdrav a tím by byla konverzace zpečetěná, pokud by se nejednalo o práci.“
„Vážně? A nikdo z kolegů se ti nelíbí?“ zkoušela kolegyně.
„Všimla sis snad někdy, že bych nedokázala s někým vtipkovat? Jen proto, že si ke mně nic nedovolí, nepozvou mě na kávu nebo na večeři, mám klid a nebojím se.“
„A co kdybys ho potkala jinde?“
„To je jiné, všichni potencionální muži jsou obvykle ženatí, takže to beru rozumem,“ říkala a vzpomněla si na setkání s Filipem. Tehdy byl rozum na dovolené. Snad jen proto, že jí předtím Kytička pověděla, že nemá maminku.
Vrátila se k práci, musí odpisy dokončit, aby mohla za nimi. A že jí to šlo jak psovi pastva…

Filip spal velice dlouho. Po včerejšku však spánek potřeboval, Jitka ho šokovala. Vzpomínal, jaké to bylo, když si ji vzal a jaký spolu vedli život.
Poznali se blíž na firemním večírku ve společnosti, kde tehdy pracoval jako ekonom a ona nastoupila do sekretariátu.
Mladá a atraktivní, zrovna se vrátila z pobytu v Londýně, a tohle bylo její první místo. Uměla anglicky, ale o jejích dalších schopnostech kolovaly po společnosti nevalné zvěsti. Bral to jako pomluvy závistivých kolegyň a nechtěl slyšet to, co se záhy po svatbě ukázalo holou skutečností.
Nikdy si nevšiml, že flirtovala s každým mužem, který se zdál jen trochu perspektivní. A také nikdy nevnímal řeči, které se nesly o aférce mezi ní a ředitelem, mužem středního věku, se kterým jezdila velice často na služební cesty. S ženatým ředitelem.
Kdykoliv měl jednání s vedením společnosti v zasedačce, o kterou se Jitka starala, čekal díky své dochvilnosti, až dorazí i ostatní. Nabízela mu kávu, čaj, vodu, sušenky, byla ochota sama a on se cítil velice polichocen. Nezapomněl si prohlédnout její výstavní silikonová ňadra v upnutém tričku, která mu servírovala ochotně jako občerstvení, a dlouhé nohy v krátké sukýnce zdůrazněné rafinovaně podpatky. Vždy oblečena ve značkovém oblečení, doplněném zlatými šperky a drahou kabelkou.
Dnes už věděl, že ze své mzdy sekretářky by si tohle všechno mohla těžko dovolit. Jitka patřila mezi ženy, kterým se říká zlatokopky.
Po firemním večírku, kdy jí po všech těch drincích na baru nabídl odvoz taxíkem domů, skončili u něj doma v posteli. Byla zkušená, o tom on musel něco vědět. Nenapadlo ho, že znalosti někde získala, ale v dívčím penzionátu to asi nebylo. Dokonale jí skočil na lep. Začali spolu chodit a po deseti měsících jí nabídl sňatek. Zaslepený vlastním egem nevnímal, jaká ve skutečnosti je. Chladná vypočítavá mrcha.
Odešel ze společnosti a začal pracovat jako daňový poradce. Klientů měl dost, ale trávil v práci dvanáct čtrnáct hodin denně. A Jitka? Odešla z práce. Vlastně jí naznačili, že by bylo vhodné, aby odešla, protože manželka ředitele se dozvěděla o záletech svého muže. Novou si nehledala. Měla manžela, který slušně vydělával, zařízený dům a spoustu volného času. Tak proč toho nevyužít.
Přemlouval ji, aby měli dítě. Přece jen, bylo mu šestatřicet a nikdo nemládne. Když mu Jitka oznámila, že je těhotná, koupil jí nové auto. A když se Kytička narodila, dostala velice drahou sadu šperků. Dostal přece poklad.
Platil chůvu a uklízečku. Jitka neuvařila ani čaj a věčně ji bolela hlava. Co dělala v době jeho nepřítomnosti, netušil. Neustále však žádala další peníze a často se kvůli tomu hádali. Přál si klidný rodinný život, zázemí a domov, místo toho měl neurotickou ženu a studenou plotnu.
Až jednoho dne, kdy se vrátil domů, stála v hale, kolem plno tašek a kufrů. Aspoň už věděl, nač potřebovala tolik peněz. Stroze mu oznámila, že toho má dost. Uřvaného spratka, o kterého nestála a místo chlapa bačkoru, co jí vyčítá každé nové lodičky.
Když za ní zaklaply dveře a plně naložené taxi odjelo z příjezdové cesty, sedl si na schody v hale a rozhodl se od základu změnit svůj život.
Po třech letech měl skvělou dceru, docela slušně vydělávající firmu, naučil se vařit a změnil pohled na ženy. Nenechal se zmást hezkou tvářičkou, pochopil, že skutečné hodnoty se skrývají jinde.
A přesně taková byla Gita. Plná něhy, neschopná lsti a podvodu, srdce na dlani. Nechápal, proč ji nepotkal dříve. Ale ano, věděl to, kdyby ji poznal před šesti sedmi lety, choval by se k ní přezíravě. Zajímaly ho tehdy jenom typy jako Jitka. Potřeboval lekci, aby si jí vážil.
Tak co ta mrcha ještě chce? Jeho dceru, aby mu sebrala to, na čem mu nejvíc záleží?
Vstal z postele a zamířil do koupelny s odhodláním, že se Kytičky nikdy nevzdá!

Dcerka v dětském pokoji ještě spala. Chvilku se na ni díval, osvěžený po sprše, čerstvě oholený a oblečený v džínách a sportovní košili se cítil znovuzrozený. Pak přistoupil k posteli, pohladil ji hřbetem ruky po tvářičce a zašeptal: „Kytičko, vzbuď se, musíme jít nakupovat.“
Pomalu se probouzela a protírala si očka.
„Broučku, vstávej,“ zopakoval gesto.
„Už je ráno?“ zeptala se ospalým hláskem.
„Ano, a máme moc práce.“
„Jaké?“
„Dej mi pusu a pak ti to řeknu.“
Chytila ho kolem krku a na tvář vtiskla polibek. Zvedl ji z postele a šel s ní do koupelny.
„Připravíme pro Gitu překvapení.“
„Překvapení?“ podivila se.
„Ano, překvapení, nebo nechceš, aby tady s námi zůstala?“
„Chci, chci!“ volala. „Co uděláme?“ probudila se v ní zvědavost.
„Ale to by nebylo překvapení, když ti to řeknu.“
„Slíbils to!“ zamračila se a našpulila pusu.
Mezitím ji postavil na podlahu, pustil vodu v umyvadle a pobídl ji, aby si opláchla obličej. Natáhl se pro ručník a pak si sedl na vanu, položil ručník na koleno a mezitím jí na kartáček vytlačil z tuby pastu.
„Necháme jí udělat klíče od domu a pak jí je dáme jako dárek.“
„A můžu nakreslit obrázek?“ vzhlédla od umyvadla s mokrou tváří, z níž stékala voda.
„Můžeš,“ usmál se a pohladil ji po vláscích.