Second life III. - 5. část

Měli jsme naplánovaný celodenní výlet k moři. Byl jsem neskonale šťastný, že provětrám svoji nablýskanou toyotu. Brzy ráno jsme všechno potřebné naházeli do kufru a vyjeli směrem k pobřeží. O těch protivných oknech už jsme pro jistotu nemluvili. Náš obyčejně šťastný a čistě realistický společný život byl v troskách, to bylo jasné. Ani jeden z nás nechtěl ty trosky odklízet. Nejspíš se jimi budeme plahočit do konce života. Stavět si nový svět nepřicházelo v úvahu, zahodit ten starý moc bolelo. Nezbývalo, než přijmout, co nám život nabízel. Možná to znamenalo podřídit se osudu. Na formulaci nezáleží. Z mé strany se nejednalo o žádnou změnu. Tedy kromě toho, že teď všechno věděla. Z Janiny strany se jednalo o tak velkou změnu, až jsem se bál, jak to celé může dopadnout. Ale ona vždycky měla hrozné štěstí. Šla životem, aniž by se o něco snažila a stejně dostala všechno, pro co jiní makali celá léta. Mohl jsem jen doufat, že se jí vyhnou všechny díry do životu nebezpečných světů, že na ni nespadne meteorit nebo ji neuškrtí zlá čarodějnice. Celá takhle situace mi připadala podivně ironická.
Radši jsem dával pozor na cestu abychom se zase neztratili. Janča by si asi normálně četla… Ale myslím, že v nejbližší době knížku do ruky jen tak nevezme. Nepřítomně koukala z okna. Vždycky jsem jí záviděl, že dokázala takhle vypnout všechno kolem sebe. Jenže teď to bylo spíš na obtíž. Jak jsem řekl: náš obyčejně šťastný a čistě realistický společný život se ocitl v troskách.
Udělali jsme si přestávku na nějaké benzínce. Záchody v cizině mě nikdy nepřestanou fascinovat. Teda záchody u nás mě samozřejmě taky fascinují, ale z naprosto opačného důvodu. Natankoval jsem a šel zaplatit. Přihodila k tomu dva padesáticentové lístky a pytlík Haribo bonbónů. Zamrkala. Fajn, budeme se cpát gumovými éčky. Takhle po ránu. Mrkl jsem na hodinky. Krátce po desáté. No dobře, není tak brzo. Aspoň jí to rozváže jazyk. Vrátili jsme se do auta. Nastartoval jsem, zařadil jedničku a vyjel. Roztrhla pytlík a nabídla mi. Vzal jsem si pro jistotu celou hrst. „Málo tě tu krmím,“ povzdechla si.
„Kyselo od babičky to spraví,“ ušklíbl jsem se.
Zlehka se dotkla mé paže. Pak ji něco napadlo, tak sáhla dozadu pro kabelku. „Co je?“ zeptal jsem se.
„Nic, jen by mi měla napsat Míša… Jo, napsala,“ pročítala si smsku od kamarádky a hryzala se do rtu. Neměl jsem rád, když tohle dělala.
„Tak?“ pobízel jsem ji, aby toho nechala.
„No…“ Pořád si hryzala ret a lezla mi tím na nervy. „Je to nějaký divný.“
„Co přesně?“
„Nejde o to, co píše, jde o obyčejné věci, ale jak to píše. Mám pocit…“
„Jaký pocit?“ Přemýšlel jsem, jak to asi mezi sebou holky maj, jestli mezi nimi opravdu existuje nějaká intuice. Nikdy předtím jsem si ničeho podobného nevšiml.
„Chce mi něco říct a přitom ne. Možná mi nechce kazit náladu. Jako by to šlo,“ odvětila chladně.
Tak a mám toho dost. „Narážíš na něco konkrétního?“
„Něco se děje,“ řekla jenom a vrátila mobil do batohu na zadním sedadle.
„Chceš jet domů?“ Přemýšlel jsem, jestli by se to tu dalo někde otočit.
„Ne!“
„Tak co mám dělat?“ ptal jsem se klidně. Bylo dobré znamení, že se nechystá opustit tohle místo.
„Dej mi pusu,“ zašeptala.
Přitáhl jsem si ji jednou rukou k rameni a dál řídil. Nemohl jsem zastavit. Políbil jsem ji do vlasů, zatímco jsem pozorně sledoval silnici a hledal odbočku.
„Možná jen vidím nebezpečí, kde není,“ vydechla a vykroutila se mi. Sáhla do pytlíku s gumovými medvídky. „Má přece Kubu.“
„Jo, má Kubu,“ ušklíbl jsem se přemýšlel, jestli jí to nějak pomůže. Víte, když se pohybujete na hranici lidského chápání, vidíte věci, které byste si normálně nikdy nepřipustili. Vědomí, že existuje něco zdánlivě nereálného vás nutí věřit v další a další nereálné věci. A s Kubou bylo něco jinak, nebo špatně, nevěděl jsem, jak to nazvat, protože se mnou bylo taky něco špatně. Rozbolela mě z toho hlava. Když jste viděli Janinku s Miškou spolu, bil vás do očí jednak jejich soulad, jak se doplňovaly, jednak neskutečná naivita. A když někdy spadly dolů na zem, pěkně si nabily. Člověk měl neustále pocit, že je musí chránit. Jenže Kuba koukal na Míšu příliš starostlivě. Jako kdyby bylo naprosto nevyhnutelné, že Míša bude nějakou pomoc potřebovat.
„Koukáš se, jako kdyby to nebyla pravda,“ podotkla.
„Možná je, možná není,“ pokrčil jsem rameny. S určitostí jsem nevěděl naprosto nic.
„Já už nechci žádná tajemství,“ zašeptala nešťastně.
„Žádná další neznám,“ letmo jsem se usmál, ale byl to spíš takový sarkastický úsměv.
„Ale myslíš si, že nějaké existuje.“
„Tobě nic neuteče.“
„To bych netvrdila.“
„Nejsi to normálně ty, kdo utíká?“
„Už ne,“ prohlásila pevně. Věřil jsem jí, že tomu věří. Ale nemohl jsem věřit, že nezmění názor.
Pokrčil jsem rameny. Konečně se objevila ta odbočka, kterou jsem nesměl minout, abychom nejeli oklikou.
„Takže Jakub ti nic neříkal?“ ověřovala si.
„Ne,“ ujistil jsem ji. Ten kluk tak nějak neříkal skoro nic. Víte, člověk se s ním mohl bavit naprosto o všem, jen ne o něm samotném. Ne, že bych já osobně měl nějaké nutkání o sobě někomu vyprávět dlouhé romány, ale v tom to nebylo… Z něj jste prostě nevypáčili nikdy nic, aniž byste neměli pocit, že nad tím moc přemýšlí. Ale když mluvil o své snoubence nebo o práci, nepřemýšlel nikdy. Fajn, od začátku jsem se zapřísáhl, že to nebudu řešit, budu v tom pokračovat…
Soustředil jsem se jenom na A131. Přejeli jsme všudypřítomnou Sienu a vzali to rovně na Le Havre. Vlastně jsme ani neměli ponětí, co tu budeme hledat. Prostě nám hráblo a hodili jsme si šipkou do mapy Francie…
Město bylo docela moderní. Jana vytáhla turistického průvodce a prohlásila, že je na seznamu památek UNESCO. Hmmm, zajímalo by mě, co tam není… Poslední dobou mám pocit, že ten seznam musí být pěkně dlouhý… Auto jsem nechal někde u přístavu a modlil se, aby mi ho neukradli. Pak jsme se šli do toho přístavu projít. Byla mi docela zima, takhle na severu a ještě k tomu poblíž moře bylo jen pár stupňů. Ještě k tomu foukal vítr. Koutkem oka jsem zahlídl pár oken, ale než jsem udělal krok, zmizela. Vzal jsem Janču za ruku. Otočila ke mně hlavu a usmála se. „Stůj!“ strhl jsem ji k boku, aby nemohla udělat další krok dopředu.
„Co je?“ ptala se otráveně, ale otočila se před sebe, tak už jsem nemusel odpovídat. Před námi se otevřelo docela veliké jasné okno. Byla to poušť, proto jsem dokázal tak rychle zareagovat. Kde by se v přístavu vzala poušť, že… A na té poušti ztroskotané letadlo a nějaký muž a malý kudrnatý světlovlasý kluk. Malý princ. Předpokládal jsem, že tohle je její fantazie, protože byla tak jasná a barevná. A potom se okraje jemně zavlnily a celý výjev zmizel. Netrvalo to ani pár vteřin.
„Hm. Tak asi můžeme pokračovat,“ ušklíbl jsem se.
Vrhla na mě zmatený pohled. „Jen tak?“
„Jen tak,“ souhlasil jsem a pohladil ji po vlasech. Jen tak půjdeme dál a budeme si hledět svého. A hlavně držet jazyk za zuby. Protože kdo nedrží pusu pěkně zavřenou, může dopadnout dost žalostně. „Jani, slib mi, že to necháš být,“ prosil jsem.
„Slibuju, že to nechám být,“ zamumlala. „Co taky můžu dělat? Nevím, o co jde.“
„To tě nemusí mrzet.“
Obešli jsme přístav, omrkli pár lodí, který si v budoucnu ‚určitě‘ koupíme a obešli pár kostelů. Ale jinak tam vlastně nebylo nic moc k vidění. Kolem čtvrté hodiny jsme už zase seděli v autě.
„Jsi v pořádku?“
„Ne,“ zakroutila hlavou. Švihl jsem po ní pohledem. „Tome?“
„Hm?“ podíval jsem se jí do očí. Lekl jsem se. Jako by do té čokolády přidali ještě víc kakaa… Jako kdyby mohla být ještě tmavší…
„Já se bojím!“ vyhrkla.
„Proč? Nebuď hloupá. Není čeho se bát.“
„Ale!“ zamrkala a já cítil, že je to důležité, že to v sobě nejspíš drží už dost dlouho. „Tohle se nedá přehlížet! Děje se to z nějakého důvodu! Určitě budeme dřív nebo později vtaženi do víru událostí… Ani si to neuvědomíme! Tak je to ve všech knížkách! A tohle se děje kvůli knížkám! Knížky nevyprávějí a lidech, kteří něco uměli a ignorovali to! Tohle špatně skončí. Možná se to na mě přeneslo právě proto, že jsi to odmítal!“
„Nebuď melodramatická, lásko, nic se nestane,“ uklidňoval jsem ji, ale byl jsem na vážkách.
Zakroutila hlavou a vypadala, že má na krajíčku.
„Pořád se chceš zastavit v Notre Dame?“ zeptal jsem se.
„Jo,“ prohlásila umíněně, ale nemyslím si, že v tu chvíli dokázala ocenit krásu středověké katedrály. A byl jsem sám sebou hluboce znechucen. Konečně tu nádheru mohla vidět na vlastní oči, ale nemohla si to užít, zaobírala se něčím jiným. Byla to moje vina. Tenkrát jsem začal poprvé přemýšlet nad tím, jak nás toho zbavit. Proč vidím do knížek a co jsem na ní změnil, že ‚viděla‘ také? A něco mi říkalo, že odpovědi se dočkám od jediného člověka. Od snoubence kamarádky mé ženy. Potřásl jsem hlavou. Od samého začátku jsem měl pocit, že se kolem nás stahuje nějaká smyčka. Něco se nás snažilo polapit a udusit. Takové pomyšlení mě nutilo přitáhnout si Janu do náručí, zamotat jí ruce do dokonale rovných vlasů a hladově ji líbat. Dýchal jsem zrychleně. Držela se mě, jako kdyby se bála, že upadne. Její oči byly jako dva veliké kakaové otazníky.
„Až se vrátíme, promluvím si s Kubou,“ vydechl jsem. Čelo se jí zvrásnilo, jak nadzdvihla obočí. Políbil jsem ji na něj, aby se vyhladilo. „Všechno bude v pořádku,“ slíbil jsem jí a doufal, že je to v mých silách.
Večer jsme se snažili opít dobrým vínem. Nepovedlo se nám to. Leželi jsme na posteli. Hlavou spočívala na mém břiše a prohlížela si naše propletené ruce. „Víš, co je hlavní?“ usmála se a byl to po dlouhé době – cože, dlouhé době? Co je podle mě dlouhá doba? – upřímný, šťastný úsměv.
„Že tě miluju víc než svůj život?“ hádal jsem.
Úsměv se stal zřetelnějším. „Hlavní je, že jsme spolu,“ vydechla, překulila se a položila mi hlavu na srdce. Buch buch. Bilo jenom pro ni. Objal jsem ji a spokojeně zavrněl. Vychutnával jsem si sladkou chvíli okamžiku. Víte, objetí, to je mnohem víc, než si člověk myslí. Když jsem začal toužit po objetí, představoval jsem si ho dost omezeně. Nevěděl jsem, že když ji obejmu, budu jí tak blízko, že jí rty dosáhnu na holý krk. Nikdy mi nedošlo, že v praxi ji můžu ve svém objetím schovat před celým světem. Dokud jsem ji poprvé neobjal.
„Víš, že nejsem vůbec odvážný člověk,“ zašeptala mi do holé kůže. Její dech mě hladil a trochu studil. Trochu se odtáhla. „Nikdy jsem se nechovala odvážně. A mám silný pud sebezáchovy. Hrozně se bojím o život! Já nejsem jako lidi, o kterých čtu! Já se do knížek nehodím!“
Odfrkl jsem si. „Kdybys musela být odvážná, byla bys. Právě pud sebezáchovy by tě posílil. A nejsi v žádné knížce! Jsi skutečná. A to mě nehorázně rozpaluje, víš to?“ Strhl jsem ji zpátky do náruče a líbal ji na rty, na čelist, v důlku za uchem.
„Ty brepto,“ vysoukala ze sebe mezi polibky, ale ochotně mi je oplácela.
„Lásko,“ šeptal jsem bezmyšlenkovitě a byl jsem totálně ztracený… Jestlipak najdu cestu zpět? My oba? A čas plynul. A všechno bylo jedno. Co je mi do nějakých zhmotnělých fantazií? Co je mi do celého světa?! Já vám to řeknu: vůbec nic!